Co pro nás znamenají domácí mazlíčci a proč je těžké o ně přijít?

| Autor: Karel Kellner | Rubrika: Domácnost

Máme rádi zvířata, protože jsou chlupatá,“ tvrdí dětský popěvek. Hebká srst je ale jen jedním z mnoha důvodů, proč se mazlíčky s oblibou obklopujeme. A to i těmi nechlupatými, slizkými a jedovatými.

Co pro nás znamenají domácí mazlíčci a proč je těžké o ně přijít?

Podle extrémního názoru mohou být domácí mazlíčci vnímáni jako náhražka plnohodnotných mezilidských vztahů. Jako když si na sex místo partnerky pořídíte nafukovací pannu.

Zvíře se jí může podobat již v tom, že můžeme mít pocit plné kontroly nad jeho životem, což by si dvounohý partner asi líbit nedal. Lidé s potřebou ovládat druhé mohou najít ve zvířeti dokonalý nástroj k ukojení svých mocenských choutek. Zní to divně, ale pořád je to lepší, než kdyby se z nich stali třeba vězeňští dozorci (výcvik psa je přijatelnější než šikana člověka).

Asi nejbizarnějším příkladem moci nad zvířaty je „mravenčí akvárium“ – plastová krabička naplněná výživným gelem. Když si do ní nasadíte kolonii mravenců, můžete se stát majitelem vlastního vesmíru rozhodujícím o bytí stovek závislých bytostí.

Empatický kocour Modroočko

Častějším důvodem, proč si lidé pořizují mazlíčka, je kompenzace pocitu osamělosti a snaha nasytit bazální potřebu starostlivosti a vzájemnosti. Pokud jste „single“, matka, které vylétly děti z hnízda, nebo důchodce, jemuž zemřela manželka, čeká na vás doma zpravidla jen nevyprané prádlo a neumyté nádobí.

Může tam na vás ale čekat i někdo přítulný, kdo se vyčítavě neptá, proč dneska jdete tak pozdě. Zvíře je psychickou „berličkou“ i v případě, že chcete odložit pořízení dítěte „na později“. Můžete ho vychovávat, starat se o něj a cítit jeho vděk.

„Člověk se potřebuje podělit o lásku a vzájemnost,“ shrnuje psychiatrička MUDr. Andrea Dutková. „A zvířata jsou něžní a citliví přátelé. Dokážou velmi přesně vnímat naši náladu, což krásně popsal Josef Kolář v dětské knížce Z deníku kocoura Modroočka. Kocourek v ní vypráví, jak byl jeho dvounožec veselý nebo smutný. A na tato rozpoložení dokážou zvířata reagovat,“ říká psychiatrička.

Oproti našim lidským kontaktům mají zvířata zásadní výhodu. Vyžadují sice krmení, hraní a něžnosti (samozřejmě pokud nejde o rybičky nebo jedovaté hady), ale berou nás takové, jací jsme. „Zvířata se nehádají, neumějí chladně kalkulovat, neženou se za materiálními hodnotami. Kočka nebude šťastnější, když jí místo krabice vystlané starými hadry koupíte značkový pelíšek. Kolie vám na rozdíl od manželky nikdy neřekne: ‚Měla jsem si vybrat lepšího páníčka, který nechodí do hospody a víc vydělává‘,“ shrnuje MUDr. Dutková.

Divná zvířata, divní lidé

Různí lidé si pořizují různá zvířata, což o nich hodně vypovídá. Komu v životě chybí mazlení, pořídí si kočičku nebo králíčka. Proč ale někdo chová jedovaté hady, pavouky, stonožky nebo bojové psy? Podle doktorky Dutkové to může mít tři základní důvody. Za prvé je to adrenalin.

Nebezpečné zvíře mi může utéct a já ho pak musím s nasazením vlastního života chytat. A často o ten život skutečně jde. Letos v únoru uštkla českého chovatele africká stromová zmije, loni v září jeho kolegu asijská kobra monoklová. Letos v srpnu proběhla médii děsivá zpráva o krajtě, která se v Kanadě vyplazila z terária a uškrtila dvě děti ve věku pěti a osmi let.

Druhým důvodem vlastnictví nebezpečných mazlíčků je potřeba výjimečnosti. Pod tou potřebou se může ukrývat pocit, že jsem v životě nic nedokázal, a tak si koupím tarantuli, hada nebo lva. Tím „vybočím z davu“ a všem ukážu, že jsem „někdo“.

A třetím důvodem je snaha vnitřně slabých a nejistých lidiček vyvolávat strach. Jeden známý český novinář si před lety pořídil pitbula, kterého pojmenoval Kačenka. Vrčící obluda pak po Praze doprovázela drsného muže, který si odvahu dodával navíc ještě pistolí a teleskopickým obuškem za pasem. Asi měl strach ze světa, a tak se ten strach snažil světu nahnat voláním: „Dejte si na mne pozor, mám zlého psa a jsem ozbrojen!“

Andrea Dutková říká: „Divná zvířata často chovají divní lidé. Měla jsem pacienta, který do hospody nosil hroznýše. Položil ho na pípu a díval se kolem sebe s pocitem: ‚A teď se mě všichni bojíte!‘ Had mu dodával převahu a respekt, který si v životě neuměl zjednat jinak.“

Zvířata si lidé často volí i podle povahy – extroverti psy, introverti kočky. Tahle zvířata se k lidem chovají úplně jinak. Pes vás všude oddaně následuje a projevuje své city. Kočka je ale nezávislá a na svého majitele v podstatě kašle. Psi jsou sociální zvířata žijící ve smečkách, kde je neustále udržována složitá hierarchie.

Z toho plynou úsměvná nedorozumění. Když si slečna přivede domů přítele, její pejsek žárlí a v posteli se cpe mezi ně. Cizinec pro psa znamená reorganizaci původní „smečky“, a tím i riziko, že klesne na sociálním žebříčku dolů. Pes má pána, do jehož duše se dokáže až neuvěřitelně vcítit a poslouchat ho na slovo. Kočka má člověka, který ji krmí, ale to je všechno.

Oline, to jsme si nedomluvili!

Asi jste slyšeli o canisterapii nebo hippoterapii – tedy léčení psychických či somatických problémů kontaktem se psem nebo s koněm. „Zvíře aktivuje citové vazby a normalizuje náladu,“ vysvětluje doktorka Dutková. „Když ho hladíte, vyplavují se do krve neurotransmitery a hormony a snižuje se stres, což má to podobný efekt, jako když berete antidepresiva.“

Když ale pomineme psychické zisky, prospívá nám mazlíček i čistě somaticky. Řada studií se shoduje, že majitelé zvířat jsou zdravější a mají lepší kondici. Mívají nižší krevní tlak, menší obsah cholesterolu v krvi, nižší riziko kardiovaskulárních nemocí… Za tím stojí třeba banální fakt, že se psem musíte chodit na procházky.

Pro řadu lidí je zvíře zdrojem emocionální interakce. Platí to především pro psy, což jsou kromě lidí asi jediní tvorové schopní intenzivní mezidruhové lásky. „Vzájemný hluboký vztah je umožněn tím, že mezi lidmi a psy existuje oboustranná schopnost chápat vzájemné emocionální reakce,“ píše socioložka Tereza Vandrovcová. „Na otázku, proč mají lidé rádi psy, by se dalo odpovědět: protože oni milují je, a to bezvýhradně.“

Zvíře také může částečně nahrazovat lidskou komunikaci a být společníkem u lidí, kteří z nějakého důvodu lidský kontakt postrádají. Klasickým příkladem je vězeň na samotce dělící se o chléb s myší, ke které si postupně vytvoří silné citové pouto.

Nebo pes, kočka či andulka v bytě důchodkyně, které už nikdo nezůstal. Stará paní si připadá nepotřebná a péče o živého tvora jí může znovu přinést pocit nenahraditelnosti. Zvíře je pro ni novým smyslem života. Někdy si do něj projektuje lidské vlastnosti a jedná s ním podle toho. „Oline, vzpamatuj se, jak se to chováš? To jsme si nedomluvili!“ křičela v pražských Riegrových sadech penzistka na zaběhlého jezevčíka.

Ten výrok je klasickým příkladem antropomorfizace – přisuzování lidských vlastností tvorům, kteří je už z principu mít nemohou. Nositel Nobelovy ceny za literaturu, polský spisovatel Czeslaw Milosz, to popsal těmito slovy: „Zvířátka z obrázkových knížek pro děti, mluvící králíčci, pejsci, veverky, jakož i berušky, včeličky, luční koníci.

Tolik mají společného se skutečnými zvířaty a hmyzem jako naše představy o světě se skutečným světem. Pouvažujme o tom a zachvějme se…“ Majitelé ale často mívají pocit, že zvíře je rovnocenný partner. Povídají si s ním, vyprávějí mu příběhy a věří, že jim němá tvář rozumí. Psi se pak někdy po letech soužití začnou svým páníčkům podobat jak povahou, tak i výrazem tváře.

Další antropomorfizací je rozlišování zvířat na „hezká“ a „ošklivá“. Morčátka, kočičky a neonky se nám líbí, ale pavouci, hadi a krysy v nás vyvolávají pocity strachu a hnusu. Podle evolučních biologů je to atavismus z dávné minulosti, kdy nás „ošklivá“ zvířata mohla uštknout nebo vyvolat epidemii.

„Kulturně naučený“ estetický předsudek se dá snadno změnit – na každém tvorovi můžete najít něco fascinujícího. Moje devítiletá dcera se bála „slizkých“ hadů. Když pak svůj strach překonala a s velkým sebezapřením si nechala dát kolem krku hroznýše, nadšeně všem vyprávěla, že had není slizký, ale krásně hebký.

Štěkající restituenti a „drazí zesnulí“

Láska ke zvířatům na sebe často bere patologickou podobu. Lidé jsou schopni krmit psa šunkou, banánem, paštikou nebo kaviárem. Dokážou utratit desetitisíce za designové psí hračky a trendy oblečky od známých návrhářů, ačkoli žebrajícímu bezdomovci nedají ani pětikorunu. „Bezdomovec je cizí bytost, zatímco pes je součástí jejich osobnosti,“ vysvětluje doktorka Dutková.

„Kupováním všech těch drahých věcí se egoisticky vztahují sami k sobě, aniž by domysleli, že jim to od vnitřní samoty nepomůže…“ V extrémním případě pak mazlíčci po smrti bohatého páníčka dědí pohádkový majetek. Příkladem je fenka Trouble, které v roce 2007 po americké realitní makléřce Heleně Helmsley připadlo dvanáct milionů dolarů.

Zvíře se může stát statusovým symbolem, jehož prostřednictvím někteří z nás dokazují okolí, že na to mají. Drahý pes pak funguje stejně jako třeba exkluzivní auto. Majitel mu pořídí zlatý obojek, okázale ho bere k psímu kadeřníkovi nebo k psychologovi a o dovolené ho ubytuje v psím hotelu.

V pražských Kobylisích už dokonce existuje samoobslužná myčka na psy. „Klienta“ posadíte do vaničky, automat nakrmíte mincemi a postupně zmáčknete pár čudlíků. Ze sprchy nejdřív vytryskne voda se speciálním hypoalergenním psím šamponem bez mýdla, pak čistá voda na opláchnutí, kondicionér na snadné rozčesání srsti a nakonec roztok proti blechám. V automatu si koupíte psí ručník a hafíka můžete i vyfénovat studeným vzduchem (horký by mu prý mohl poškodit chlupy).

Žádný majitel psa neřekne „Alík chcípnul“, „Rexík zdechnul“ nebo „Fifina pošla“. Používají stejné termíny, jako když je nečekaně opustí nebo jim navždy odejde blízký příbuzný. Jedna stará paní se prý se svým psem nechtěla rozloučit a měla ho čtyři měsíce doma v mrazáku. Proč to tolik bolelo?

Zvíře vlastně není zvíře, ale společník, jedinečná a těžko zastupitelná osobnost, ke které se majitelé emočně vztahují jako k jiným lidem. Je to člen rodiny, pokud rodinu chápeme jako skupinu, která spolu prožívá radost, stále na sebe myslí, dělí se o lásku a plánuje budoucnost s ohledem na všechny své členy.

Zesnulého Alíka, Rexíka či Fifinku proto nelze odvézt do kafilerie (kde by z něj uvařili masokostní moučku), hodit ho do kontejneru nebo zahrabat na smetišti. Zacházeli byste tak snad s ostatky své vlastní babičky?

Zvíře si zaslouží zvířecí hřbitov – pro člověka bez osobní zkušenosti s mazlíčky až neuvěřitelně kýčovité místo plné načančaných hrobečků s mramorovými pomníčky ozdobenými nápisy jako „S největší láskou smutně vzpomínáme“ nebo „Byl jsi světlem našeho života“. Majitelé sázejí macešky, nosí plyšové hračky a pravidelně se chodí poklonit památce kamarádů, kteří jsou na jiných kontinentech považováni za stejně běžný zdroj masa jako u nás prasata a krávy.


Někde musí být ráj

V Brně funguje zvířecí krematorium, kde drahé zesnulé můžete nechat zpopelnit. Z 90 % tu spalují psy. Hodně je i koček, ale do pece putují také morčata, bílí potkani, fretky, králíci nebo kanárci. Raritou byl malý krokodýl. „Zvířátko počká v chladicím boxu při teplotě +2 °C,“ vyprávěl mi „spalovač mazlíčků“ František Foltýn.

„V obřadní síni ho uložíme do kartonové rakve, učešeme ho, upravíme… Pak proběhne poslední rozloučení, při kterém si pozůstalí často přejí zahrát píseň Marty Kubišové Někde musí být ráj. Ti lidé bývají úplně na dně. Truchlí, brečí… Emoce jsou opravdu silné. Třeba vám někdo řekne: ‚Už jsem pohřbil celou rodinu, ale nikdy jsem nebyl tak smutný jako dneska.‘ Dojemné je, i když spalujeme slepeckého psa, který pro svého pána nebyl jen kamarádem, ale i očima. A řeknu vám, vidět slepce, který pláče…“

Po rozloučení jde zvíře do pece. Pozůstalí se můžou dívat okénkem a naposledy mu zamávat. Po vychladnutí se popel jemně semele v takzvaném kremulátoru. Pak se nasype do urny, třeba ručně broušené, malované křišťálové za 4000 Kč. Pokud pozůstalý popel nechce, provede se pietní rozptyl na smuteční loučce. „Jedna stará paní si přála, aby byl po smrti její popel smísen s popelem jejího věrného psa, Rečka. Prostě dokonalé splynutí duší i těl,“ dodává pan Foltýn.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

Tradiční recepty: Co se jedlo za první republiky?

Tradiční recepty: Co se jedlo za první republiky?

Dnes | Když se řekne "prvorepublikové recepty", většině z nás se jistě vybaví pokrmy našich babiček -…

Jak si vybrat stromek v květináči? Záleží, co od něj očekáváte

Jak si vybrat stromek v květináči? Záleží, co od něj očekáváte

Dnes | Máte raději živý vánoční stromeček, ale je vám líto, že ho kvůli vám museli pokácet nebo že za…

Vánoční feng shui úklid: Vyhoďte, co vás netěší

Vánoční feng shui úklid: Vyhoďte, co vás netěší

Včera | Ano, většinou před Vánoci alespoň trochu poklidíme. Chceme se tu cítit dobře. Není třeba ale…

Od pondělí do pátku: Rychlé recepty

Od pondělí do pátku: Rychlé recepty

5. 12. | Večeře do 30 minut? Vykouzlete ji z jednoduchých surovin a uvidíte, kolik času vám najednou zbude…