Jaké jsou dnešní babičky?

| Autor: Libuše Procházková | Rubrika: Domácnost

Dávno, dávno již tomu, kdy Božena Němcová vytvořila ze své emotivní vzpomínky na laskavou babičku jeden z pilířů české literatury. Dnes už ale nejsou babičky vrásčité stařenky s vlídnou tváří a archaickým slovníkem, ale moderní, zaměstnané ženy. Některým je babičkovská role dokonce poněkud těsná.

Ono je to logické. Za posledních několik desítek let prošly ženy obrovskou proměnou. Jsou samostatnější, nezávislejší, dokážou se realizovat, ale také řeší řadu existenčních věcí,“ vysvětluje posun rolí žena-matka a žena-babička dětská psychiatrička Věra Gabrielová.

„Řadě žen je škatulka strážkyně domácího krbu malá. Mají své zájmy, koníčky, ale i finanční zodpovědnost. Samozřejmě je skvělé, když vedle toho plní svoji babičkovskou úlohu s láskou a nadšením, na druhou stranu mám pochopení i pro babičky intelektuálky, které se i v důchodovém věku rozhodnou pokračovat v zaměstnání, které je celý život bavilo, anebo si najdou záliby, jimž se věnují. Představa babičky jako automatické nadšené hlídačky dětí je přežitá,“ hájí aktivní seniorky.

Neznamená to ale, že by úlohu babiček snižovala. „Naopak, vztah matky a dcery je zásadní, a pokud dobře funguje přes těhotenství, porod a první roky dítěte, kdy má dcera opravdu stále čtyřiadvacetihodinový zápřah, je to určitě oboustranně obohacující. A pro dceru nesmírná úleva, že není na všechno sama.“

Hlídám a hlídám

Jindřišce Fišerové bude za tři roky osmdesát. Je štíhlá a vitální, na nákup chodí zásadně pěšky, po večerech navštěvuje univerzitu třetího věku. „Miluju antiku
a gotiku, přihlásila jsem se na dějiny,“ vypráví. „Chodí s námi jenom jeden pán, jinak jsme tam samé ženské. Sedla jsem si vedle něj do lavice a to byste koukala, jak mě ostatní babky sjely pohledem,“ rozesměje se.

Jindřiška má sedm vnoučat, dvě pravnoučata a třetí je právě na cestě. Manžel jí před třemi lety zemřel. „Moje dvě dcery mě zásobovaly vnoučaty pravidelně v průběhu posledních třiceti let, takže se můžu směle prohlásit za profesionální babičku. Ty první děti jsem si tak neužila, sloužila jsem často ve špitále noční, ale od té doby, co jsem v důchodu, hlídám a hlídám…”, říká bývalá zdravotní sestra.

Paní Jindřiška patří k aktivním babičkám, které ale dovedou skloubit svoji rodinnou úlohu s pestrým osobním životem. „Nejmladším vnučkám je deset a jedenáct, obě ke mně chodí jednou týdně na celé odpoledne. Starší děti za mnou zajedou, když se jim chce, mají už přece jenom svoje rodiny a profese. Ale vždycky přijdou, když něco potřebuju. To stačí zvednout telefon, že jsem nemocná, a střídají se u mě, nosí mi nákupy a starají se báječně,“ popisuje záviděníhodnou rodinnou idylu.

Nechci se vnucovat

Že to tak nefunguje v každé rodině, ilustruje příběh čtyřicetileté novinářky Karolíny. Vyrůstala jako jedináček v rodině, kde vládl pevnou rukou otec. „Já jsem ho začala zajímat až asi v osmi letech, do té doby mě úplně přehlížel. Když se mi pak narodily děti, situace se opakovala a přenesla se i na moji mámu, která jako babička naprosto selhala. Sice bydlíme ve stejném baráku, ale nikdy si staršího Péťu ani mladší Marušku nevzala na hlídání, prostě ji to nezajímá. Když žil ještě táta, zakázal dětem vstup na zahradu, aby mámě nepošlapaly záhonky, a u toho už zůstalo,“ popisuje zvláštní rodinný model.

„Jasně že mi to přijde divné, ale přece nebudu mámu prosit, aby hlídala vlastní vnoučata. Už jsem si zvykla, že je mám na starosti já a manžel,“ krčí rameny pohledná žena, která si zvykla i na to, že kvůli neochotě babičky hlídat tráví devadesát procent večerů doma.

„V kině jsme s manželem nebyli ani nepamatuju, jednou za sto let vyrazíme do divadla. Když máme koupené vstupenky, máma děti ohlídá. Ale to je fakt výjimečné. A už teď je bohužel vidět, že se to do jejich vztahu promítlo. Osmiletý Péťa je sice takové dobrosrdečné sluníčko, babičku miluje tak nějak automaticky, ale na šestileté Marušce je znát, že není úplně nadšená, když k nám babička přijde na oběd nebo na večeři. Myslím, že je to chyba, ale netuším, jak to napravit. Zrovna nedávno jsme to s manželem probírali a shodli se na tom, že takoví prarodiče rozhodně nebudeme, že si svoje vnoučata – pokud přijdou – rádi užijeme.“

Samostatní a aktivní

Zdá se, že se v současnosti vytrácí rodinná soudržnost a vazby mezi generacemi slábnou. „Faktorů, proč v některých rodinách přestává fungovat mezigenerační soudržnost a vzájemná pomoc a podpora, je více,“ říká pražský psychoterapeut Ivan Skalík.

„Záměrně říkám v některých rodinách, protože je mnoho rodin, kde mají mezigenerační vazby trvalou hodnotu, která se přenáší z generace na generaci a je pro rodinu velkým přínosem.“ Jako jeden z důvodů současného odcizování uvádí společensko-politickou změnu, která nastala v 90. letech.

„Díky ní došlo i ke změně sociálně-ekonomické. Zvyšují se nároky v jednotlivých profesích a samozřejmě i nároky na zachování ekonomické samostatnosti. Mnoho lidí, kteří dříve automaticky chodili do důchodu a měli čas na péči o vnoučata, zůstává v práci.“

A zmiňuje také další aspekt: „Významný je psychologický vliv toho, že prarodiče mají možnost žít aktivně i v pozdějším věku. Mají své zájmy a jejich svět nestojí jen na péči o děti a vnoučata. Tento fenomén je znát zvláště ve velkých městech a v rodinách s vyšším vzděláním.“

Na otázku, zda do vztahů dětí a babiček zasáhla i současná padesátiprocentní rozvodovost, přikyvuje: „Jednoznačně. Tím, že se partnerské svazky tak snadno rozpadají, je složitější udržet vazby s prarodiči, kteří se kvůli rozvodu jakoby vzdálí. Ztráta je to ale oboustranná.“

K večeři tatranku

Říká se, že rodiče jsou od toho, aby vychovávali, a prarodiče, aby rozmazlovali. Podle odborníků na tom něco bude. „Prarodiče k vnoučatům v ideálním případě přistupují se zkušenostmi, s nadhledem a životní moudrostí. Děti zase dokážou velmi spontánně dávat najevo své city, což je nesmírně příjemné a starším lidem to dokáže dodat energii a optimismus,“ říká psychiatrička Gabrielová.

Za pravdu jí dává PR manažerka Michaela Bučková, matka pětiletých dvojčat Honzíka a Aničky. „Často si říkám, jaké mě potkalo štěstí. Oboje prarodiče máme ,hlídací‘, přestože žijí daleko od Prahy a stále pracují. Když zavolám, že jsou děti nemocné, máma ve Svitavách okamžitě sedá do vlaku a jede k nám. Taky manželovi rodiče fungují bezvadně, žijí v Ostravě, ale hodně času tráví na chalupě v Jeseníkách. Děti jsou tam s nimi každou chvíli.“

Michaela se netrápí tím, že děti u prarodičů zapomínají na nastavená pravidla. „Když řeknou, že chtějí večeřet tatranku, tak večeří tatranku. A já to tak nechávám, nevadí mi to. Doma zase zavedu svoje pořádky,“ vypráví.

Na prarodičích oceňuje, že se dětem dokážou věnovat i čtrnáct dní v kuse. „Děti se do Jeseníků vždycky strašně těší, Honzík se hned nastěhuje k babičce a dědovi do ložnice a odmítá spát jinde. Tchyně je učitelka v mateřské, dělá s našimi dětmi bezvadné věci – kreslí, lepí, modelují. To jsou chvíle, o které by se žádní prarodiče neměli připravovat.“

To potvrzuje i terapeut Skalík. „Kontakty prarodičů s dětmi mohou být velmi radostné pro obě strany. Pro děti z hlediska předávání zkušeností, tradičních hodnot i dalších pohledů na svět, které mohou být někdy odlišné od pohledu rodičů.“ Ale zároveň upozorňuje na časté chyby v komunikaci v rodinách, kde existují nedořešené problémy a nevyřčené výčitky.

„Někdy se ve vztahu prarodičů k vnoučatům promítnou přetrvávající boje rodičů s dětmi, ale tato forma poučování a nerespektu nepřináší nic dobrého ani jedné straně. Když prarodiče poukazují vnukům a vnučkám neschopnost jejich vlastních dětí, je to velmi destruktivní. Prarodiče se také mohou ochuzovat o kontakt s vnoučaty jen tím, že nesouhlasí s výběrem partnera a způsobem života svých dětí. Přicházejí tak o hodně velkou dávku životní energie a možnost předávat svůj pohled na svět. A samozřejmě přicházejí o spoustu radosti, která bytí s dětmi přináší.“

Mimino nemůže na běžky

Ivana Novotná z Liberce má devítiletého syna Tomáše. A typickou „aktivní“ matku, která hlídá, jen když se jí chce. „Syn měl odmalička chůvu, naši bezvadnou sousedku, která v té době měla stejně staré dítě. Když se Tomáš narodil, máma ho vůbec nechtěla hlídat, říkala, že se s miminem nedá chodit na běžky,“ říká dvaačtyřicetiletá fotografka.

„Chodila do práce, do důchodu za žádnou cenu nechtěla, prý by se unudila k smrti. Tomáš ji začal zajímat až tak od čtyř pěti let, když ho začala učit na sjezdovkách. To ji pak začalo bavit. Později mu koupila běžky, začali spolu chodit na výlety, prostě už ho brala jako dítě, se kterým je prima trávit volný čas. Dneska už naštěstí funguje jako stoprocentní babička, bere si Tomáše na hlídání, i když nemusí. Dost často nám tak umožní, abychom si s manželem užili volný víkend, takže si už vůbec nemůžu stěžovat,“ dodává.

Ivanina matka v sobě babičkovské sklony objevila, ale u některých žen k proměně z aktivní seniorky na aktivní babičku nedojde nikdy. „Mám tchyni na Slovensku, čtyři sta kilometrů daleko,“ vypráví osmatřicetiletá produkční Martina Bémová.

„Odjakživa si platím hlídání, moje máma už nežije a tchyně jezdí jednou začas. A když přijede, návštěvu pojme jako výlet do Prahy a děti – třináctiletá Ester a osmiletý Oliver – ji vůbec nezajímají. Je to úplně praštěné, protože mi i přes tenhle nezájem odjakživa vozila vystřižené články z časopisů o výchově dětí. Třeba že by neměly dlouho cucat dudlík nebo sedět na nočníku…“, říká s trpkým úsměvem Martina.

„Trochu se to změnilo loni, když umřel tchán. Najednou se ozývá a ptá se, jestli by za ní děti nechtěly přijet na chalupu, ale já mám pocit, že už je na to pozdě, že si ten vztah vůbec nevybudovaly,“ krčí rameny.

Babičku, nebo chůvu?

V mnoha rodinách nahradila roli babičky placená chůva. Mít svou „hlídačku“ je dnes velice běžné – ženy se brzy po porodu vracejí do práce, a protože plný úvazek nezřídka zaměstnává i řadu babiček, o malé děti přes den pečují studentky anebo profesionální chůvy.

„Já myslím, že najít šikovnou hlídačku, která má vztah k dětem, je hodná, trpělivá a kreativní, je pro mladé rodiny učiněné požehnání,“ říká terapeutka Věra Gabrielová. „Šikovná mladá dívka může dětem předat zase něco jiného než babička. A o tu děti kvůli chůvě určitě nepřijdou.“

S tím souhlasí i Ivan Skalík: „Odpovím jednoduše – proč ne? Zvláště když chůva dokáže zaměstnaným rodičům pomoci s péčí o děti a rodinnou logistikou. Dnes se dokonce setkávám ve své poradenské praxi s natolik odpovědnými rodiči, že si u mne zadávají výběrové řízení na chůvu – aby splňovala osobnostní i vzdělanostní předpoklady pro výchovu dětí. A musím potvrdit, že právě v těchto rodinách zůstává mezigenerační kontakt s prarodiči, tetami, bratranci, sestřenicemi a dalšími členy širší rodiny nezaměnitelný.“

Jako svou „životní kliku“ popisuje setkání s chůvou svých dvou dcer i brněnská grafička Darina Kosová. „Agátu jsem objevila, když bylo starší dceři tři a mladší rok. Chtěla jsem se vrátit do práce a kamarádka mi doporučila dceru své známé. Po pěti letech k nám pořád dochází a máme spolu perfektní vztahy. Holky ji milujou, Agáta s námi dokonce jezdí na dovolenou, dáváme si k narozeninám a k Vánocům dárky. Nevyměnila bych ji za nic na světě. A to i přes to, že máme na obou stranách fungující babičky a dědečky,“ uzavírá.

Další články z rubriky

Trápí vás rýma a nachlazení? Pořiďte si rýmovník!

Trápí vás rýma a nachlazení? Pořiďte si rýmovník!

Včera | Rýmovník je na pěstování velmi nenáročná bylinka, která má mnoho výhod. Pomáhá zmírňovat rýmu a…

Cukroví z rodinného receptáře: Pracny, linecké i rohlíčky

Cukroví z rodinného receptáře: Pracny, linecké i rohlíčky

Včera | 1 | S vánočním cukrovím je to jako s domácími koláči. Recepty se dědí z generace na generaci. Staré…

Jak se zbavit pavouků a přestat je lákat do bytu

Jak se zbavit pavouků a přestat je lákat do bytu

8. 12. | 8 | Domy jsou pro pavouky, zvlášť v zimě, až magicky přitažlivé. Uvnitř i zvenku. Většina jich sice…

Tradiční recepty: Co se jedlo za první republiky?

Tradiční recepty: Co se jedlo za první republiky?

7. 12. | 1 | Když se řekne "prvorepublikové recepty", většině z nás se jistě vybaví pokrmy našich babiček -…