Recepty a vyprávění s vůní vzpomínek

| Autor: redakce | Rubrika: Domácnost

Zlato v srdci, laskavost, obětavost, moudrost, umění naslouchat a potěšit, zahřát slovem, pohlazením a třeba i tím milovaným bílým kafíčkem ve starém bucláčku s červenými puntíky. Taková byla moje babička a takové byly jistě i ty vaše. Věděly to, co se my snažíme zapomenout, že není třeba pořád spěchat, zlobit se a stěžovat si. Věděly, že život stojí za to žít.

Volné pokračování knihy Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli nás tentokrát zavádí do kuchyně našich předků. Není to kuchařka v pravém slova smyslu, recepty „jsou tu kvůli příběhům“, jak píše autorka, nicméně jsou to recepty, nad nimiž se sbíhají sliny a které si možná pamatujeme z dětství:

Ukázka:
Abych pravdu řekla, v době, kdy jsem psala mou první knížku Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli, tedy někdy před sedmi lety, by mě ani ve snu nenapadlo, že někdy dojde na její volné pokračování. Jak vidíte, přátelé, člověk mnohdy míní a život mění. Říká se, že v životě lidském se střídá vždy sedm let tučných a sedm let hubených. Těch mých uplynulých sedm let bylo velmi bohatých na události, bohužel však víc jich bylo bolavých než radostných, víc chudých než tučných, víc smutných a bolavých než veselých, ale díkybohu – aspoň co se mě týče – víc zdravých než nemocných. Sedm let jsem žila na vesnici, abych se pod tlakem událostí opět vrátila ke kořenům, ze kterých jsem vyšla, do rodného města. Opustila jsem místo, které jsem měla hluboko v srdci, domeček, který jsem s velkým úsilím dávala dohromady a kde bylo tak krásně. Když jsem psala první „babičky“, chystala jsem se ke stěhování na vesnici. Teď jsem krátce po stěhování zpět. Tenkrát jsem psala, aby duše tolik nebolela, dnes to není jiné, jenom je tam těch bolestí mnohem, mnohem víc. Ale je tam taky radost z návratu. Mnoho vzpomínek na maminku a babičku dostává zase konkrétní obrysy a tvary, chodím v maminčině bytě, dotýkám se věcí, které milovala, a vidím ji spolu s babičkou, jak mi říkají, když jsme mívaly naše babské dýchánky: „Helenko, jednou budeš ráda vzpomínat.“ Bydlím teď v bytě po rodičích, cítím ohromnou energii, teplo a chuť psát. Moje maminka si vždycky myslela, že jednou k pokračování „babiček“ dojde, a já jsem jí nevěřila a smála jsem se. Teď se asi ona směje spolu s babičkou z obláčku mně a mají radost. Tahle knížka, i když to tak na první pohled vypadá, nechce být a nebude kuchařkou, recepty jsou tu kvůli příběhům a každý příběh přece musí mít svou třešinku na dortu, že? Ptáte se, co vlastně naše babičky vařily? Inu, většinou co dům dal. Moje babička pocházela z deseti dětí a peněz nikdy nebylo nazbyt. Vždycky jsem ji zkoušela, jestli si pamatuje, jak se všichni její sourozenci jmenovali. Babička je bez velkého přemýšlení začala vyjmenovávat od nejstaršího k nejmladšímu, jako když bičem mrská. Véna, Emilka, Božka, Růža, Pepa, Betynka, Vojtěch, Máňa, Emánek a já. Babička se jmenovala Helena. Moje maminka také. No a aby toho nebylo málo, tak když jela maminka do porodnice, otec rozhodl, že syn bude po něm a dcera po ní.

A byla Helena třetí. Dům u tří Helen, to byla síla. Tak to nakonec dědeček vyřešil tak, že babičce říkal Heleno, mamince Helenko a mně Heluško. Babička mi vždycky vyprávěla, jak se všechny děti těšily na neděli, protože to se šlo vždycky do kostela a potom byl dobrý oběd, tedy maso. Maso totiž mívali jenom v neděli, a tak už proto byla neděle vždycky svátkem. To víte, přes týden jim maminka vařila hlavně jídla z brambor a mouky, bylo to nejlacinější a hlavně, mohlo toho být dost. Lívance, pražená polívka, bramboračka, vdolky, oukrop nebo třeba jen brambory na lupec, to byla každodenní večeře. V létě se ani v poledne nevařilo, protože se pracovalo na poli. Tam si děti vzaly krajíc chleba přes celý bochník, maminka jim v něm udělala důlek a tam jim vložila kousek másla. A protože kolem se všude pásly krávy, které tatínek choval, tak stačilo strčit cecík do pusy, šikovně zmáčknout a bylo hned čím zapít. Nikdo nepřemýšlel, jestli náhodou nechytí nějakou nemoc, prostě ji nechytly. Taky děti sbíraly svatojánský chlebíček, jahody, maliny, když měly chuť na něco pikantního, tak žvýkaly šťovík, až se jim pusinky křivily. Nic nevadilo. Když byly žně a na polích veliké horko, nosili si všichni s sebou vodu s octem, něco podobného slabému nálevu na okurkový salát, tím prý nejlépe uhasili žízeň. No a když nálev došel, vždycky byla poblíž nějaká ta studánka a její chladivý pramen. Byla to krásná doba, i když těžká. O mně je známo, že jsem takový staromilec, který celým svým srdcem tíhne k nostalgii první republiky, a že bych s chutí oželela všechny možné vymoženosti techniky, jen kdyby se vrátila doba, kdy se večer celá rodina sešla nad kopcem kouřících brambor uprostřed stolu, každý si bral do ruky, loupal si a namáčel v kopečku soli, doba, kdy by nerušily žádné zprávy a televizní noviny a mobily. Já jsem měla to štěstí, že jsem jako malé dítě trošku téhle atmosféry ještě stačila vsáknout, ale dnešní děti by se nad mým přáním jenom ušklíbly. Je to logické, vývoj jde dopředu a doba žádá své. Já si ale v sobě uchovávám aspoň kousek té neuspěchanosti, střípky povídání o obyčejných věcech a na jazyku si hýčkám onu chuť čerstvě vykopané brambory, která voněla jako nejlepší pochoutka. I když v době mého dětství, počátkem šedesátých let, byla už televize, u babičky na výminku se stále ještě svítilo lampou, byť byla všude zavedená elektřina. Lampa dodala babiččiným vyprávěním tajemno, já jsem seděla a jenom naslouchala. Někdy přišel za námi i strýc a jeho děti, tak bylo veselo. Komunisté v té době propagovali zdravou výživu ve stylu hodně mléka, masa a vajec, aby bylo vidět, že na to lidé mají a nemusejí hladovět, a tak babička občas protestovala po svém a návštěvě udělala třeba bramborové placky.

Babiččiny bramborové placky
Že nevíte, jak se bramborové placky dělají? Nezoufejte, i když nemáte zrovna plotnu, dají se v dnešní době dobře připravit na elektrické plotýnce nebo jakémkoliv sporáku, tedy i plynovém, pokud použijete titanovou pánev, která nepřipaluje a nepřipéká. Nejprve si uvaříme asi ½ kg brambor ve slupce. Necháme vychladnout, oloupeme a potom je nastrouháme na jemném struhadle. Malinko osolíme, ale opravdu malinko, jen tak na špičku nože, vmícháme asi tak 20 dkg polohrubé mouky, můžeme i méně nebo více, záleží na tom, jestli chceme placky měkčí nebo tvrdší, hutnější, zpracujeme v těsto, ze kterého si naděláme kouličky asi tak o velikosti mandarinky a ty rozválíme na placičky asi 0, 5 cm silné na vále posypaném moukou. Dáme na plotnu nebo pánev, jen tak nasucho a z obou stran je opékáme, cca tak 3 minuty. Potom vezmeme rozpuštěné máslo nebo sádlo, kdo má co rád, potřeme placky mašlovačkou, pomažeme povidly nebo naplníme mletým mákem s cukrem a zavineme.

Když už jsme u těch tuků, všimněte si prosím, že píšu máslo nebo sádlo. Ať už jsou dnes dietetická doporučení jakákoliv, je fakt, že máslo v sobě obsahuje přirozené vitaminy, je vyrobeno z mléka, které produkuje býložravec, takže když to tak vezmeme, máslo je opravdová přírodnina. Sádlo je zase tukem, který má k lidským tukům nejblíže, doporučoval ho konzumovat i páter Ferda, a že to byl nějaký léčitel! Pochopitelně je třeba s tuky šetřit, ctila bych tady heslo, že míň je víc. Takže i při vaření raději méně másla a sádla než bohatě umělých tuků, ale vynechávat živočišné tuky úplně považuji za hloupost. Když to tak nakonec vezmeme zpátky, jak se vlastně jedlo dříve na vsích? Podle přirozenosti přírody a potřeb těla. V zimě mrzlo, tak si tělo automaticky žádalo tučnější pokrmy, byly zabijačky, škvarky, jitrnice, jelita, tlačenky a – nedej bože! – i smrtící a z pohledu dnešní doby jedovaté, šunky. No a v létě zase byla strava jiná, jedly se hodně houby, hlavně míchanice s vajíčky, pěkně na másle, vypěstovaná zelenina, bylinky a tím se ten zimní nános vykompenzoval. Logicky by se tihle lidé podle výzkumů a posledních poznatků medicíny neměli dožívat vysokého věku, protože převaha tuků živočišného charakteru, jak se můžeme všude dočíst, krátí život. Možná ano, možná ne. Já bych řekla, že pes bude zakopaný jinde…



II
Bývaly doby, kdy na babiččině nedělním svátečním stole nesměla jako dobrota chybět bábovka. Bábovka není buchta. Bábovka je nostalgie lenivých nedělních odpolední, podmalovaná obligátní kávičkou potažmo čajíčkem s kapkou rumu, to dědeček obzvláště rád, protože takovou bábovku, jakou uměla upéct babička, už asi nikdy neochutnám. Pravda, musím vám povyprávět její příběh. To, že se babička narodila do velké rodiny, jsem vám už řekla. Ale ještě nevíte, že když jí bylo kolem osmnácti let, rozhodla se zkusit štěstí ve světě a vydala se, jak už to tak počátkem minulého století bývalo, do Vídně. Sehnala tam práci hospodyně u jakési nóbl rodiny, ale paní továrníková se jí pranic nelíbila, a tak šla po chvíli o dům dál. A když tak během roku vystřídala tři rodiny a všude na ni byli jako na psa, rozhodla se, že se ještě podívá do Bratislavy, domů přece může vždycky, ne? No a tím to začalo. V Bratislavě na nádraží najednou nevěděla kam jít. Peníze neměla, kontakty na nějakou adresu taky žádné, a tak jen tak smutně posedávala na svém kufříku a čekala na zázrak. A ty, jak známo, se opravdu dějí. Za chvíli vedle ní usedla nějaká slečna, tak se spolu daly do takového nijakého rozhovoru o cestách, jejich začátcích a koncích, až najednou ta cizí slečna řekla, že ukončila službu a jede domů. A toho se babička hned chytila, jestli by jako nebylo třeba to místo po ní ještě volné. No, nebylo, ale slečna dala babičce tip na jakousi Něžu, která slouží u Nedbalů (bodejť by babičku napadlo, že je to rodina slavného Oskara Nedbala, hudebního skladatele) jako hospodyně a možná prý bude potřebovat k ruce kuchařku, takovou nějakou pomocnici na všechno. A to babička nelenila, hned se vyptala, kdeže ti Nedbalovi v Bratislavě bydlí, a šla. Něža opravdu přišla otevřít a obě si hned padly do oka. Milostpaní Nedbalové se babička zamlouvala, však to taky byla holka krev a mlíko, a vzala ji na zkoušku. Ta zkouška trvala nějaký ten rok… A jsme už pomalu u bábovky, protože k Nedbalům se ještě víckrát vrátíme, jinak to nepůjde. Ona totiž tahle Něža pekla na nedělní stůl právě tuhle bábovku. A my ji máme jako dědictví. Není zdravá. Dietní už vůbec ne. Je to kalorická bomba. Ale je luxusní svou vůní, chutí a její sladkost a jemnost na patře vyvolává v člověku pocit, jako by se zastavil čas, jako by najednou nic nebylo neřešitelné, jako bychom si kolem toho stolu byli blíž.

Bábovka pro Oskara Nedbala
17 dkg másla, 4 žloutky, 30 dkg moučkového cukru, citronovou kůru poctivě třeme půl hodiny.
Já nevím, jestli se to může vyšlehat elektrickým šlehačem, asi ano, doba to žádá, ale babička vždycky poctivě třela hmotu dřevěnou vařečkou nebo kovovou drátěnou metlou. Potom přidala 6 lžic mléka, 35 dkg polohrubé mouky, 1 prášek do pečiva a nakonec vmíchala sníh, který si připravila ze 4 bílků. Když měla doma čokoládu, tak do poloviny těsta vmíchala 1 menší tabulku nastrouhané čokolády, když ne, tak přidala jenom kakao, a někdy nechala hmotu jen světlou.
Pak se pekla ve formě na bábovku asi hodinu.

Přiznám se, že jsem tuhle bábovku pekla jenom jednou, tak jako na zkoušku. Ne, že by se nepovedla. Ale babička ani maminka už kolem stolu neseděly a nějak to nebylo ono. Tak to zkuste aspoň vy a dejte ji třeba jako jeden z dárečků svému dědečkovi, který je na sladké, jako byl ten můj. A když už jsme u těch bábovek, aby to nebylo líto cholesterolovým dietářům, kteří by si také rádi smlsli, tak vám napíšu recept na jednu lehkou bábovičku a navíc taky moc dobrou. Aby voněla jako ta babiččina, vymažte si formu máslem a vysypte strouhankou.

Dietní bábovka
2 celá vejce, ¾ hrnku cukru krupice, ½ hrnku slunečnicového oleje a 2 vanilkové cukry třeme 5 minut v elektrickém šlehači. Potom přidáme 2 hrnky polohrubé mouky a 1 hrnek mléka. NAKONEC vmícháme prášek do pečiva. Je důležité dát ten prdopeč až nakonec, zamíchat ho do hotového těsta, dáme-li ho dříve, bábovka špatně vykyne. Pečeme asi hodinu ne moc prudce,
ale to platí u všech bábovek, aby se pěkně propekly.

Možná je to teď docela veliký skok od buchet k bramboračce, ale jinak to asi nepůjde, já bych na ni potom mohla zapomenout. Bramboračka patří k našim rodinným nejoblíbenějším polévkám. Z dětství si pamatuju, že jednou dědeček projevil přání napsat na tu opravdovskou babičkovskou všehochutí vonící bramboračku recept a babička začala říkat: „Brambory, mrkev, celer, cibule, květák, kapusta, houby, lámanka, sůl, pepř, majoránka, česnek, jíška… no a co ti přijde, dědo, pod ruku, třeba i hrášek, fazolky… No ale taky ji můžeš ošidit a dát tam jenom něco z toho.“ A tak dědeček nic nenapsal, protože tomu vlastně nerozuměl. Já si myslím, že bramboračka se snad ani nemůže zkazit, když ji vaříme s fantazií a láskou a přidáváme a sypeme a mícháme a kořeníme a vaříme tak dlouho, až je harmonie chutí hotová právě tak, jak nám vyhovuje. Ale faktem je, že znám jednu paní, jejíž polévka, které říkala bramboračka, se opravdu moc jíst nedala. Byla to dáma a já věřím tomu, že ještě je, velice kultivovaná a vzdělaná, příjemná osoba, ale vařit, vařit fakt neuměla. Já jsem se u nich doma vyskytla docela náhodně, spolu se svou maminkou, byly to přítelkyně ze školy. V jejím podání se prostě nalila do hrnce voda, trochu osolila, nakrájely brambory na kostičky, mrkev na kostičky a celer, trošku pepře a všechno se dalo do papiňáku. Potom se asi půl hodiny vařilo a bylo hotovo. Dívala jsem se na maminku jak „tydýt“, když mi tahle barevná voda přistála na talíři. Já už ani nevím, jestli jsme to snědly nebo ne, ale jejímu vnukovi asi chutnalo, nic nenamítal a papal. Asi možná také proto, že ještě nemluvil. No, ale chcete-li zažít opravdový gurmánský koncert, co se bramboračky týče, zajeďte si na Šumavu a projděte si naučnou stezku Povydří. V polovině cesty narazíte na Turnerovu chatu, oázu oddechu. Nevím, jestli to bude platit i do budoucna, ale my si tam vždycky s mojí přítelkyní tu jejich bramborajdu plnou šumavských čerstvých hřibů dáváme a to se nám to potom šlape, viď, Zdenčo! Ale pozor, na Turnerově chatě nenajdete jenom potěšení pro žaludek, ale i pro duši a oko. Jestli si to dobře z letošního putování pamatuji, mají tam také Vydrýska, ano, toho vydřího kluka z Večerníčku, tak až tam budete, tak se na něho nezapomeňte podívat. Ono na Povydří je vůbec krásně, jako na celé Šumavě. Vždycky, když se dívám na tu sílu přírody, tak mi to přijde jako ohromný energetický šok, v tom pozitivním slova smyslu. Jako by všechny ty balvany, kameny a kamínky a voda, která je obtéká, promývá a vymílá, stahovaly únavu z mé duše a dávaly radost v srdci. Den strávený v náručí řeky Vydry dá zapomenout na bolesti světa a ukonejší je. Je třeba za to stále děkovat, abychom se my i další generace, které přijdou po nás, měli kde uzdravovat a nabíjet do dalších dnů, které přijdou.



autorka Helena Vrábková,
vlastním jménem Brejchová, se narodila v květnu 1958 ve Strakonicích. Kromě sedmileté přestávky, kdy bydlela v malebné jihočeské vesnici Přešťovice u Strakonic, zde žije a pracuje dodnes.
Vystudovala obchodní akademii, ale ekonomice se téměř nevěnovala.
Pracovala v zahraničním obchodě, byla prodavačkou v drogerii a potravinách, uklízečkou, matrikářkou, pečovatelkou, skladnicí, ale i obchodní ředitelkou.
Životní cesty této jihočeské autorky vedly různými výmoly a překážkami – ale jak sama říká, pokaždé s tužkou v ruce. Léta pravidelně přispívala do různých jihočeských periodik, psala především fejetony a reportáže.

Svou první knihu Co věděly naše babičky a co jsme my zapomněli vydala v nakladatelství MOTTO v roce 2001.
Nyní vychází její volné pokračování Co vařily naše babičky a co jsme my zapomněli.
Inspiraci k napsání této knížky autorka našla v zážitcích své babičky, která pracovala jako hospodyně a kuchařka v domácnosti hudebního skladatele Oskara Nedbala.

V roce 2003 a 2006 napsala knihy Sám sobě věštcem a Keltský horoskop aneb Když stromy vyprávějí.

Autorka se věnuje výkladu tarotu a alternativní léčbě alergií.
Nemá ráda techniku, dodnes s chutí píše na starém psacím stroji po dědečkovi. „S technikou je to jako s ohněm – dobrý sluha, ale špatný pán,“ říká, „čím je jí kolem nás víc, tím více jsme uštvaní. Člověk vzešel z přírody a měl by se jí v každodenním životě co nejvíce dotýkat.“

Životní krédo Heleny Vrábkové je jednoduché: „Co zaseješ, to sklidíš

Další články z rubriky

Kuchyňská magie: Proč míchat těsto po směru hodinových ručiček?

Kuchyňská magie: Proč míchat těsto po směru hodinových ručiček?

Dnes | Největší čarodějky jsou ženy a největší magii provozují každý den právě v kuchyni. Spoustu věcí,…

12 triků, které z vašeho cukroví udělají neodolatelnou lahůdku

12 triků, které z vašeho cukroví udělají neodolatelnou lahůdku

2. 12. | Ať už se letos pustíte do jednoho, dvou druhů, nebo hodláte zásobit sladkými „jednohubkami“ celou…

Trendy letošních Vánoc: Vyhrajete to s bílou, zelenou a fialovou

Trendy letošních Vánoc: Vyhrajete to s bílou, zelenou a fialovou

2. 12. | Vsadit při zdobení na aktuální trend, nebo spoléhat na to, co se osvědčilo vloni? Udělat Vánoce ve…

Kdy je správný čas trhat barborky, aby vám na Štědrý den vykvetly?

Kdy je správný čas trhat barborky, aby vám na Štědrý den vykvetly?

1. 12. | Podle staré pověry se věřilo, že děvče, kterému právě o Vánocích větvičky „barborky“ vykvetou, se…