Roman - mladý kuchař, který dobyl Ameriku

| Autor: redakce | Rubrika: Domácnost

Už od útlého věku vyrůstal Roman Hadrbolec (1974) s kreativním myšlením a cestovním duchem. Navštěvoval LŠU – výtvarný obor, ve kterém dostal i pár ocenění. Chtěl se stát animátorem. Rodiče ho vedli k výuce cizích jazyků, která mu v budoucnu velmi pomohla. Jako samouk se začal učit anglickému jazyku, v ruském jazyce vynikal od základní školy.

Jeho cesty ale vedly jinam. Chtěl se stát kuchařem. I přes odvolání se sice nedostal na Hotelovou školu v Opavě, protože jeho tatínek nebyl v komunistické straně, naštěstí se však otevíral nový maturitní obor kuchaře na SOU společného stravování tehdy v Ostravě-Vítkovicích, kde Romana přijali.

V prvním ročníku mu dopomohla „sametová“ revoluce k vycestování za praxí v období zimních prázdnin do vesnice Alpbach v Tyrolských Alpách, titulované „nejkrásnější květinová vesnice Evropy“. Přes otcova známého z Rakouska, který pracoval pro rakouskou vládu, byla Romanovi nabídnuta praxe v jednom z deseti nejlepších hotelů v Tyrolsku, ve čtyřhvězdičkovém hotelu Alphof. Jezdíval tam po celou dobu studií, na dva a půl měsíce přes léto a na tři týdny v zimě. Brzy se z německy nemluvícího Romana stal plynule hovořící „Tyrolák“. V hotelu nabyl velmi dobrých zkušeností, dokonce měl možnost i obsluhovat prezidenty okolních států (českého, slovenského a italského prezidenta), kteří se do vesnice pravidelně každým rokem sjížděli na Evropské fórum.

Jako teenager prošel i taneční průpravou, byl členem ostravského tanečního klubu latinsko-amerických tanců. Začal si přivydělávat i jako manekýn pro různé obchodní domy a také na přehlídkách návrhářů a vlasových show.
Poprvé se mimo Evropu vydal po maturitě do Austrálie – za známými rodičů. Po tříměsíčním pobytu odešel na vojnu do Prostějova, kde zazářil jako šéfkuchař. Obsluhoval nejen svých 200 kolegů vojáků, ale i samotné generály.
A poté přišel snad největší zlom jeho života. Odjel do rakouského Salzburgu na konkurz lodní společnosti Seabourn Cruise Line na práci na jedné z jejích tří lodí, Pride. Lodní společnost byla v té době už pátým rokem označována za nejlepší lodní společnost světa (jsou označovány pěti hvězdičkami plus!). Roman konkurzem jako jeden z mála šťastlivců prošel, a tak za 3 týdny odletěl do Kanady, aby nastoupil jako číšník na vyhlášenou loď, která křižuje moře a oceány se zastávkami na těch nejzajímavějších místech světa. Vydal se znovu zdokonalit angličtinu a poznat svět.

A tak se taky stalo. Procestoval 41 zemí světa (od Aljašky přes Kalifornii, ostrovy jižního Pacifiku, Austrálii, Nový Zéland až po celou jižní Ameriku, Karibik a Floridu). Byl na lodi dvakrát po třech měsících. Díky této práci nabyl ohromných zkušeností. Prošel barmanským kurzem (při druhém pobytu vystřídal funkci číšníka za barmana), seminářem o vínech s velkoproducentem vín Robertem Mondavi, měl možnost se zúčastnit kulinářské expertízy s Alanem Wongem – renomovaným mistrem havajské kuchyně a nejlepším kuchařem jižního Pacifiku 1994… Na lodi poznal nové kamarády, získal řadu kontaktů a samozřejmě potkal i celebrity a významné osobnosti (např. Sandru Bullock, Calvina Kleina, Billa Cosbyho, Annie Leibowitz, exmajitele L’Oreal Aloysia a Isabellu Papertovy, spoluvynálezce pageru Erica Casse a další).

Díky náhodě se Roman po skončení práce na lodi dostal do New Yorku, kde začal pracovat v poslední německé restauraci na Manhattanu, zvané Heidelberg. Po nějakém čase se rozhodl vyměnit východní pobřeží za slunnější Kalifornii. Začal pracovat jako kuchař v restauraci v losangeleském Beverly Hills. Poté byl nucen přestěhovat se do San Fernando Valley a jelikož byl bez auta, musel pracovat jako zedník, aby si na nějaké vydělal. Pracoval i jako model a komparsista ve filmech. Po krátkém čase byl přiveden do jedné z nejlepších agentur pro kuchaře a osobní asistenty v Beverly Hills, která ho poslala na interview pro práci víkendového šéfkuchaře pro Johna Davise - majitele filmové společnosti Davis Entertainment, syna filmového magnáta, multimiliardáře Marvina Davise. Roman práci dostal.

U pana Davise začal poznávat světoznámé celebrity, kterým měl potom v budoucnu možnost chystat večeře a večírky. Byli to Maria Shriver s Arnoldem Schwarzennegerem, Cher, Herb Ritts… Přes týden Roman vařil pro majitele nahrávací společnosti ODE, pana Lou Adlera. Zde připravoval i večírky, kterých se zúčastňovali Jack Nicholson, Warren Beaty, Paul Newman, Daryl Hannah…

Nedostatkem zakázek rozhodně netrpěl. Střídavě pobýval doma v České republice (mj. založil modelingovou a reklamní agenturu Millenium Models, pracoval jako osobní asistent módního návrháře Osmana Laffity) a v milované Americe. Poznával jednotlivé státy a města díky práci pro bohaté magnáty a jiné zajímavé osobnosti (např. manželku vynálezce a majitele největšího impéria vysavačů Miriam U. Hooverovou).

Pořád jej to ale táhlo domů. Přijal nabídku práce provozního ve čtyřhvězdičkovém hotelu Atom, později se mu naskytla nabídka od firmy Trumf, pro kterou vymyslel řadu kořenících směsí pro restaurace a hotely. Též vytvořil kořenící premixy omáček a polévek pro firmu Guseppe.
Momentálně pracuje na přípravě své kulinářské show a na svojí kuchařce.

ROZHOVOR S ROMANEM


Romane, jak bys sám sebe označil? Považuješ se za Čecha, Američana, kuchaře, číšníka, barmana, modela…?
Vždycky jsem se považoval za Čecha. Často jsem musel vysvětlovat, kde naše země leží, a že to není ta země, kde se bojovalo, protože si nás často pletli s bývalou Jugoslávií. V poslední době však zvažuji, zda se ještě chci za Čecha pokládat. Česká republika se celkem dost mění, jak ve výchově dětí, tak v přístupu jednotlivců. Hodně je tady vidět vliv „amerikanismu“. Ale to jen tak mimochodem.
Zda se považuji za modela?… Já jsem přece talentovaný, kreativní mladý muž, který vypadá dobře nejen v kuchyni! Ne, vážně. Nesnáším stereotyp. Baví mě vyzkoušet a naučit se více věcem, stále si rozšiřovat své znalosti, svůj obzor – a dělat to na sto procent a více. V Americe jsem pracoval ze začátku i jako zedník, poté malíř. Musel jsem nějak vydělávat peníze… Proto je těžké říct, zda se považuji výhradně za kuchaře či barmana… Každopádně vím, že bych nepracoval do konce života jako kuchař! Chtěl bych mít svůj podnik, který bych mohl rozšířit i do jiných měst - vytvořit tzv. řetězec podniků. Mám radost, když vidím, že je moje práce oceněna, že lidem chutná a dobře se baví. Protože o to jde. Rád chystám pokrmy pro jednotlivé rodiny, připravuji párty či večírky. Takže se asi nejvíce považuji za osobního kuchaře.

Za svůj život jsi už toho prožil opravdu hodně. Vlastní zásluhou: umem, pílí, cílevědomostí… U nás v Česku ovšem nejsi zas až tak známý – spíše tomu tak bude v USA. Je to pravda?
Je to pravda, u nás jsem moc nepracoval – proto půjdu do důchodu až v sedmdesáti letech! Vyrůstal jsem v rodině, kde mi táta neustále opakoval, že musím vycestovat ven z této země, protože tady to nestálo za nic. A tak jsem na tom zapracoval… Takže, ano, ve Spojených státech jsem měl štěstí a propracoval jsem se v určitých (vyšších) kruzích na uznávaného kuchaře. Mám v USA své agenty, kteří mě zastupují, a dále nabízejí bohatým lidem a celebritám na práci.

V Americe jsi se pohyboval v luxusní společnosti celebrit a magnátů. Nestál jsi ovšem na jejich straně – ale v pozadí. Vařil jsi pro ně a obsluhoval je. Jak se chovají? Jsou schopni ocenit, když jim někdo uvaří výborný oběd – anebo to berou jako samozřejmost, protože oni jsou ti, kolem kterých se vše točí?
V Americe se celebrity dělí na dvě skupiny. V té první jsou hlavně celebrity mladšího věku s penězi rychle vydělanými (tzv. neuveau rich) – herci (Halle Berry, Jason Priestley…) a zpěváci (Britney Spears, Jennifer Lopez) – společně s lidmi, kteří se narodili v bohatých rodinách a kteří byli rozmazlováni (např. John Davis, Maria Shriver, rodina Pritzkerova, Bassova…). Samozřejmě, že se v této skupině najdou i výjimky, jako je třeba Madonna, která se ke svému personálu chová velmi dobře.
Ve druhé skupině jsou bohaté rodiny (tzv. old money), lidé, kteří v minulosti neměli nic a na své jmění si vydělali svou pílí, vynalézavostí, uměním (např. rodina Wrigleyova, Jockeyova, Hooverova, Mayerova, Davisova apod.), a některé celebrity staršího věku – zejména herci stříbrného plátna (Paul Newman, Robert Redford…) a zpěváci (Tom Jones, Tina Turner ad.).
První skupina se ke svým zaměstnancům nechová příjemně, ba naopak povýšeně. Chybí děkovná slova, často mění svá předem domluvená jídla nebo si je přejí upravit, protože zrovna dostali chuť na něco jiného (to však bez kouzelného slovíčka „prosím“). Je to s nimi těžké, člověk musí zatnout zuby a dělat.
Pro druhou skupinu je radost pracovat, i když také mají své dny (ale kdo z nás je nemá, že?). Mají-li nějaký požadavek, tak slušně poprosí, nebo se omluví, že na něco zrovna nemají chuť. Vždycky poděkují, přijdou za mnou do kuchyně… Prostě stará škola slušného vychování!

Ve Spojených státech jsi s přestávkami pobýval několik let. Proč jsi se vracel zpátky? A proč naopak cestuješ tam?
Bylo to buď z osobních důvodů (poprvé jsem se vrátil, když jsem se rozešel po několika letech se svou přítelkyní z Česka), tak i z důvodů nějaké té pauzy – dovolené. A když jsem byl tady, dostával jsem pracovní nabídky, které se mi zdály v ten daný čas dobré, tak jsem zůstal. Pak po nějaké době jsem přišel na to, že jsem byl využit a zneužit ku prospěchu jiných, a vracel jsem se zpátky. Často doplácím na svou důvěřivost, poctivost, „workoholismus“. Proto už vím, že musím dělat pouze na sebe. Ne pro někoho druhého – alespoň ne tady, v České republice.

Vraťme se úplně na začátek. Jako student jsi chtěl být animátorem, studoval jsi na výtvarné škole a uměl jsi jazyky. Kdy a jak jsi se tak radikálně obrátil na úplně jinou životní cestu? Rád jsi vařil už jako dítě? Nebo je kuchaření vaše rodinná tradice?
Já jsem už od svých školních let rád chystal různé obložené chlebíčky ve tvaru obličejů, pekl jsem bábovky, upravoval jsem jídla na talíř, takže nějaký ten vztah k jídlu se začal už budovat. No a potom, když jsem se nedostal na hotelovou školu v Opavě, rodiče mě přihlásili na učební obor kuchař s maturitou. Já sám jsem totiž nevěděl, čím chci být.

Tvoje první pracovní uplatnění bylo v rakouském alpském hotelu. Nebyl to jen tak nějaký horský hotel, ale docela prestižní místo, kde se scházeli významní státníci a jiné osobnosti. Jak se obyčejný kluk z Ostravy dostane na takové místo?
Bylo to díky manažerovi jedné rakouské firmy, kterého znal můj táta. Tento pán mě do toho hotelu poprvé zavezl na Vánoce roku 1989 a domluvil mi s majitelkou hotelu praxi v kuchyni. No a protože jsem se tam na poprvé umístil velmi dobře, jezdíval jsem tam po celé čtyři roky svých studií. Byl jsem v tomhle hotelu první pracující cizinec!

Hodně zajímavá je tvá životní kapitola, kterou by většina mužské populace nejraději vymazala ze své paměti: vojna. Vařil jsi pro své kolegy a dokonce i pro generály. Určitě jsi neprocházel šikanou ze strany „mazáků“ jako mnozí další, ale spíše si tě ti ostatní vážili – je to tak?
Ano, bylo tomu tak. V přijímači v Prostějově jsme měli tři měsíce fyzicky náročného tréninku, takže šikana nemohla už z důvodu fyzické vyčerpanosti našich „starých“ probíhat. A i když jsem o šikaně slyšel od pár mých kolegů, u mě se neobjevila.

Měl už jsi v té době nějaký cíl, vidinu, za kterou jsi neustále šel? Byly USA tvým cílem?
Ano, já mám vždycky před sebou nějaký cíl, za kterým jdu. Tenkrát v Rakousku se to začalo na hotelu hemžit více a více pracovníky z bývalé Jugoslávie, kteří hotel začali pomalu, ale jistě rozkrádat. Majitelka byla ráda, že má levnou pracovní sílu, ale taky na to doplatila (doslechl jsem se, že hotel musela vrátit bance). Proto, když jsem se po vojně do hotelu vrátil, zjistil jsem, že už v něm nechci dál pracovat, i když jsem šéfku měl rád. Rozhodl jsem se, že chci vycestovat do tolik oslavované Ameriky. Bylo to mým cílem. No a k tomu mi nahrál onen konkurz v Salcburku, na který jsem se vydal.

Právě vítězství v tomto konkurzu bylo v tvém životě velikým zlomem. Dostal jsi díky němu práci na snad nejluxusnější lodi na světě - Pride. V čem konkurs spočíval? Čím jsi přesvědčil porotu, že právě ty jsi ten pravý?
Musel jsem mít za sebou maturitu z oblasti gastronomie, alespoň dvouletou praxi ve čtyřhvězdičkovém hotelu a umět plynule anglicky. Já jsem ještě k tomu uměl plynule německy, česky a rusky… Jinak mě tam vyzkoušeli ze servírování a ze znalostí základních pojmů v gastronomii. Praxe v hotelu Alphof mi hodně pomohla.

Tuto práci považuješ stále za jednu z největších životních zážitků. Co bylo tak skvělé? A naopak – byly i nějaké zápory?
Skvělé bylo to, že jsem byl první a jediný pracovník z Česka na této lodi. Ne… skvělé bylo to, že jsem měl možnost procestovat přes 40 zemí světa. Poznávat jejich kulturu, bohatství. I když jsem některá města viděl pouze na pár hodin nebo někdy i jenom z lodi, protože jsem měl v ten den službu. Tam jsem začal poznávat, jak se bohatí lidé chovají na veřejnosti, mezi známými. Viděl jsem a ochutnal jídla, která jsme probírali pouze ve škole. Nikdy v praxi.
Na druhou stranu jsme však museli neustále něco studovat, museli jsme projít různými kurzy a následně testy (kurzy sanitární, o hygieně na pracovišti, evakuační kurz, barmanský kurz, kurzy o vínech, o sýrech, o gastronomii…). K tomu jsme se museli naučit jména hostů a vše o jejich požadavcích na obsluhu - zda mají rádi rychlou či pomalou obsluhu, zda jí nebo nejí např. česnek či pijí pouze bílé víno, zda mají rádi steaky středně propečené nebo syrové… A aby toho nebylo málo, tak ještě jsme museli pracovat dlouho do noci – průměrně 13 hodin denně. To bylo dost náročné a vyčerpávající. Ale stálo to za to!

Jak si vůbec máme takovou cestu zaoceánskou lodí představit? Co vše se na ní děje, kdo všechno se na ní pohybuje?
Loď Seabourn Pride vede v celosvětovém žebříčku, co se služeb, obsluhy a jídla týče. A to mezi menšími zaoceánskými společnostmi. Na této 135 metrů dlouhé a 20 metrů široké lodi pluje až 200 hostů a 140 lidí z personálu. Na devíti patrech se nachází restaurace, kavárna, sky bar, lounge, galerie, kasino, klub, knihovna, DVD půjčovna, boutique, čistírna, business centrum, fitness, sauna, salón krásy, menší nemocniční prostor, venkovní bazén, dvě venkovní vířivky, prostor na opalování, tři výtahy… Prostě je to ráj pro hosty. Kromě toho jsou hosté ubytováni v luxusních apartmánech, které jsou 26m² – 54m² velké!
Další ojedinělá věc je ta, že hosté nedávají spropitné! Personál ho nesmí při nabídce přijmout s hrozbou okamžité výpovědi. A samozřejmě že se našli i takoví hosté, kteří to zkoušeli! Musí jim být ovšem splněno skoro každé přání. Jídla, které požadují, musí být připravena do čtyřiadvaceti hodin. Jednou bych na této lodi chtěl být jako host, abych si nechal udělat houskové knedlíky, když bychom pluli někde v Pacifiku…
Jinak je každý večer připravená nějaká zábava: různá vystoupení umělců, ať už komiků (Bill Cosby), jazz kvartetů (John Lewis), kabaretních vystoupení, muzikálů nebo zpěváků. Hosté ale můžou zůstat i na pokoji, kde jim bude jejich večeře přinesena na stříbrném podnose. Na lodi jsou pořádány i společenské večírky, na které dámy musejí přijít ve večerních róbách a pánové ve smokingu.
Jelikož cena jednoho dne pobytu na této lodi se pohybuje přes 1 000 USD, je jasné, kdo se na této lodi plaví. Samozřejmě, že čím se host plaví na této lodi déle, tím je cena menší. Ale stejně!
Plaví se tady šlechtici, různí vynálezci (pan Cass - spoluvynálezce Beeperu-Pageru), majitelé známých firem (paní M. U. Hoover, majitelka L´Oreal - paní Papert), spisovatelé, známí televizní moderátoři (Walter Cronkite, David Brinkley…), celebrity (návrhář Calvin Klein, Sandra Bullock…)… A plavil jsem se na ní i JÁ!

Ani tady ovšem tvé aktivity nekončí: působil jsi také jako model – a to jak u nás, tak v USA. Pracoval jsi pro módní značku Taiza. Založil jsi modelingovou společnost. To už je výtvarnému umění přece jen blíž – ale tomu kuchařství… Proč tě chytl modeling?
Já ani nevím… Od dětského věku se mnou maminka (která byla manekýnkou a tanečnicí v tanečním klubu Vítkovice) cvičila různé aerobní cviky, které mi vydržely až do věku teenagera, kdy jsem začal tančit latinsko-americké tance závodně. Kvůli bolestem v zádech jsem však přestal. V té době mi byla nabídnuta spolupráce ve škole pro manekýnky a manekýny, kde jsem byl instruktorem chůze. Po kurzu mě oslovila ředitelka agentury, jestli bych nechtěl být jejich manekýnem-modelem, no a tak jsem vstoupil do světa modelingu.
Bral jsem to jako přivýdělek, bavilo mě to, byla při tom i sranda (třeba když zůstal mé partnerce při předvádění svatebních šatů střevíc zapíchnutý mezi dřevy pódia…). V Česku jsem předváděl na molech obchodních domů, na velkých přehlídkách v kulturních domech, vlasových show… V zahraničí jsem měl možnost být i v TV reklamách a ve filmech. Ovšem žádné velké role. Ty mě totiž teprve čekají!

A jaké je tvé přání do budoucna? Čeho bys chtěl ještě dosáhnout – už jsi toho prožil dost, udělal sis jméno, poznal jsi řadu zajímavých a slavných lidí…
Do budoucna bych si přál mít svůj podnik. Nebo spíše vytvořit řetězec podniků v jiných městech. Předtím bych však chtěl vydat kuchařku, začít propagovat svou linii kořenících směsí, a jestli to půjde, tak i natočit sérii televizních show o vaření.

více na: www.romanhadrbolec.com
zdroj: 2media.cz

Další články z rubriky

Kuchyňská magie: Proč míchat těsto po směru hodinových ručiček?

Kuchyňská magie: Proč míchat těsto po směru hodinových ručiček?

Dnes | Největší čarodějky jsou ženy a největší magii provozují každý den právě v kuchyni. Spoustu věcí,…

12 triků, které z vašeho cukroví udělají neodolatelnou lahůdku

12 triků, které z vašeho cukroví udělají neodolatelnou lahůdku

2. 12. | Ať už se letos pustíte do jednoho, dvou druhů, nebo hodláte zásobit sladkými „jednohubkami“ celou…

Trendy letošních Vánoc: Vyhrajete to s bílou, zelenou a fialovou

Trendy letošních Vánoc: Vyhrajete to s bílou, zelenou a fialovou

2. 12. | Vsadit při zdobení na aktuální trend, nebo spoléhat na to, co se osvědčilo vloni? Udělat Vánoce ve…

Kdy je správný čas trhat barborky, aby vám na Štědrý den vykvetly?

Kdy je správný čas trhat barborky, aby vám na Štědrý den vykvetly?

1. 12. | Podle staré pověry se věřilo, že děvče, kterému právě o Vánocích větvičky „barborky“ vykvetou, se…