Proč a jak se zdobíme?

| Autor: Elena Jesenská (Moje Psychologie) | Rubrika: Krása

„Člověk musel být nějak omalovaný, aby byl člověkem. Ten, kdo zůstával v přirozeném stavu, nelišil se nijak od zvířete.“ Těmito slovy vysvětloval slavný etnolog Claude Lévi-Strauss, proč si začali lidé v některých kulturách na tělo malovat nejrůznější ornamenty. Čím dalším se lidé zdobí a co všechno je k tomu vede?



Ozdoby k člověku neodmyslitelně patří. Jsou staré jako lidstvo samo, což dosvědčují nástěnné malby, písemné památky i mumifikovaná těla předků. Lidé se zdobí tisíce let, a ačkoli se od sebe kultury v různých částech světa výrazně lišily a liší, záliba ve zdobení těl je všem lidem společná. V roce 1945 to potvrdil antropolog George P. Murdock, který tzv. bodyart zařadil mezi 67 kulturních univerzálií, tedy prvků, jež jsou společné všem kulturám v čase i prostoru. Historie zdobení je dlouhá a pestrá. Modifikace těla má spoustu významů a také forem, které se stále rozšiřují.

Tělo jako malířské plátno

Paul Gauguin, který strávil část života na Tahiti, prohlásil, že lidské tělo je pro místní jako malířské plátno. Nanášejí na něj barvy a různě si ho zkrášlují, takže vytvářejí svébytné umělecké dílo. Dnes lidé přikládají zdobení hlavně funkci estetickou. Zdobením se chtějí zkrášlit a upozornit na sebe. Estetičnost hrála v oblasti zdobení či obecně modifikování těla velkou roli i u tradičních kmenových společností. Lidé chtěli být od nepaměti krásní a fyzicky přitažliví.

Líbit se opačnému pohlaví a vzbudit v něm zájem je základní touhou člověka. Sociolog Clinton R. Sanders tvrdí: „Ať je hlavní účel tělesných zákroků jakýkoli -ochrana před nadpřirozenými silami, komunikování ukázky statečnosti, symbol členství, nebo cokoli dalšího - všechny typy tělesných modifikací mají společnou dekorativní funkci.“ Estetická funkce není ovšem zdaleka jediná, kterou zdobení má. Existuje řada pohnutek a důvodů, proč se člověk zdobí, a často se významy vzájemně překrývají nebo spolu splývají.

Sex, rituály, magie

Se snahou zalíbit se opačnému pohlaví úzce souvisí funkce erotická. Kdo se druhému pohlaví zdá být krásný či přitažlivý, vzbuzuje v něm sexuální touhu. Pro mnoho kultur, národů a kmenů mělo a má zdobení hlavně rituální a magicko-náboženské opodstatnění. Ozdoby sloužily jako ochrana před zlými démony, duchy a jinými nadpřirozenými sílami. Některé primitivní společnosti třeba věřily, že uchem do člověka vstupují zlí démoni, kteří jsou odpuzováni kovem, a piercingem v uších se před nimi chránili.

Zdobení rovněž hraje roli v rituálech iniciačních, kdy se z chlapců stávají muži a z dívek ženy. Určité ozdoby mohli nosit jenom ti, kteří překročili pomyslnou hranici oddělující dětství a dospělosti. Třeba na Borneu byl symbolem dospělosti piercing ušních lalůčků, ženy některých afrických kmenů si zase před svatbou vkládají do proříznutých rtů hliněné talířky a součástí předsvatebního rituálu je také odstraňování předních zubů. Prostřednictvím ozdob člověk svému okolí sděluje, do jakého kmene a společenství patří či jaké subkultury je součástí. A je tu i funkce společenská. Už v nejstarších kulturách člověk zdobením dával najevo, k jaké společenské vrstvě patří.

Antropolog Konrad Spindler popsal různé funkce tetování: „Vytváření znaků na kůži má buď psychologický, nebo praktický význam, přičemž oba se mohou překrývat. Výmluvné obrazce či dokonce umělecké výtvory slouží ke zkrášlení. Někdy dokládají dosažení jistých životních mezníků, často třeba pohlavní zralosti. Tetováním mohou být vysílány i sexuální signály nebo může vyjadřovat niterný stav člověka - lásku, nenávist, smutek či touhu po pomstě. A skrytě nošená znamení mohou odrážet politické přesvědčení nebo náboženské vyznání. Jiná upozorňují na zařazení ve společnosti, vlastnická práva, zmocnění, původ nebo identitu, příslušnost k nějaké skupině. A nakonec zdobení vyjádří i výkony: počet usmrcených nepřátel, množství skolených zvířat či dobytých žen.“

Všechny formy bodyartu

Zdobení má mnoho funkcí i forem. Souhrnně se dnes zdobení a modifikace těla označují jako „bodyart“. Tento pojem označuje umění, které je tvořeno na lidském těle či ve spolupráci s ním. Nejběžnějšími formami jsou tetování, piercing, play piercing (krátkodobé, dočasné propichování těla) a skarifikace (zjizvování). V širším slova smyslu patří do bodyartu i shaping, jak se nazývá tvarování pomocí korzetů, stretching, což je pozvolné roztahování otvorů po piercingu či body painting, malování barvami na lidské tělo. Existují i další formy, které se rozšiřují spolu s novými technologiemi, a nutno podotknout, že co se některým zdá být ozdobou, v jiných může vzbuzovat odpor. Máme na mysli extrémní formy bodyartu, jako je vytahování různých částí těla pomocí těžítek a podobně. Ostatně ani k běžným formám zdobení nezaujímáme všichni stejný postoj.

Náušnice jako symbol

Jednou z nejstarších a nejčastějších forem modifikace těla je piercing. Vnikl už v době před Kristem. První známky piercingu pocházejí z doby kamenné, o čemž svědčí nástěnné malby v jeskyních. Také na známé masce faraona Tutanchamona je zřetelný piercing uší. První piercingy byly z materiálů, jako jsou zuby, kosti a dřevo, později se začal používat kov. Nejčastěji měly podobu kroužků, tyčinek nebo jakýchsi kolíčků, jimiž si lidé propichovali tváře i jiné části těla. Písemné památky dokazují, že první piercing nosu byl uskutečněn asi před 4000 lety. V Bibli je kupříkladu uvedeno, že Izák daroval manželce Rebece zlatý kroužek. Na Středním východě označovala velikost kroužku v nose bohatství a vznešenost rodiny.

Také v Římské říši nebo za vlády královny Alžběty znamenal piercing bohatství jeho nositele - kroužky z drahých kovů se nosily hlavně v uších. Piercing jazyka znali už staří Mayové i Aztékové, piercing bradavek pak začali používat indiáni v Severní Americe. Co se piercingu týče, na prvním místě je piercing uší, tedy náušnice, nejoblíbenější způsob zdobení těla. Náušnice zdobí odpradávna muže i ženy, ale ne ve všech kulturách je nosili muži i ženy zároveň. V Římě nosily náušnice jen ženy a zde plnily funkci čistě dekorační. Dlouhé visací náušnice jim dodávaly na kráse a vznešenosti. Specifický význam měly náušnice u námořníků. Původně nosili náušnice jen ti, kteří buď pluli přes rovník, nebo obepluli svět. Později získaly náušnice pro námořníky i praktický význam. V případě ztroskotání sloužily jako cenné platidlo. Náušnicemi byli označováni v minulosti rovněž otroci. Jejich náušnice se ale od jiných v něčem lišily - byly připevněné napevno a nedaly se z uší sundat.

Kultura versus příroda?


Vedle piercingu patří k nejstarším a nejpoužívanějším modifikacím těla tetování. Tetování je rovněž známé již po tisíciletí. Je to technika u některých oblíbená, jinými zatracovaná, ovšem v současnosti se dostává stále více do popředí a stává se vlivem celebrit a medializace mainstreamovou záležitostí. „Mít kérku“ je stále modernější, a zatímco ještě v 80. letech byly u nás s tetováním spojovány především vrstvy společnosti žijící „na okraji“, dnes se nechávají tetovat i vysoce postavení a úspěšní jedinci. Antropolog Martin Rychlík v textu „Kůže jako amulet“ v časopise Koktejl k tetování píše: „Tetování. Ještě dnes, ač už jsme zvyklí na ledacos, se při vyslovení tohoto slova nabízí mnoho souvislostí. Často negativních, předsudečných.

Málokteré zdobení je tak rozporuplné, aby na jedné straně vzbuzovalo bezmezné nadšení a na straně druhé znechucený odpor. Tato pradávná úprava těla, jejímž prvním přímým dokladem je alpská mumie Ötzi stará 5300 let, má v sobě cosi tajuplného. Něco, co stojí proti onomu běžnému stavu a přírodnímu výtvoru, jakým člověk je. Kultura versus příroda? Jistě. Podobně je tomu i u dalších mutilací, jako jsou piercing, zplošťování lebky nebo vyrážení zubů, jež mají iniciovaného jedince začlenit mezi lidská stvoření. Tetování prodělalo dlouhý, pestrý vývoj. Dějiny tetováže lze číst jako sled plný pozměněných významů, rozličných technik a odlišného společenského či náboženského nazírání (nechoďme daleko: bible, suna i korán tetování zakazují, přesto se již první křesťané tetovali a rovněž muslimové tak dosud činí).“

Kmenové značky

V dřívějších dobách se používala technika vklepávání sazí nebo inkoustu do pokožky pomocí dřívek, kostí, dlátek, nožů či mušlí, ale stejně jako všechny jiné obory, také tetování urazilo kus cesty vpřed. V 18. století nastal v tetování zlom díky Alessandru Voltovi a jeho vynálezu elektrické baterie. V roce 1891 sestrojil Samuel O’Reilly první elektrický strojek na tetování, jehož obdoba se používá dodnes, jen s mírnými obměnami a inovacemi. Tahitský termín tatau (tetování) do našich končin přivezl James Cook, který se s ním seznámil v roce 1769. Jak uvádí Martin Rychlík, tahitsky tatau znamená „označovat“, samojské tautau „kreslit“ a malajské tatu značí „ránu“. Do Evropy se tetování ve větším měřítku dostalo až vlivem zámořských objevů. „Kmenové značky se díky zámořským objevitelům vrátily do evropské civilizace, která je sice znala (antičtí autoři jako Hérodotos nebo Tacitus jej zmiňují u Skytů, Dáků, Thráků, Germánů, Ilyrů i doslovně,pomalovaných‘ Piktů - z latinského pictus), ale zavrhla,“ vysvětluje Martin Rychlík. „V roce 787 bylo tetování na koncilu v Celchyth (Chelsea) papežem Hadriánem I. zakázáno coby ritus paganorum, jenž przní božské dílo. Díky námořníkům se dočkalo své,první renesance‘, tou druhou se pak nazývá éra nedávná, kdy tetuáž pronikla do společnosti a přestala šokovat. Z námořnického obyčeje a cirkusové zvláštnosti se,kérky‘ proměnily v ceněné šperky i těch nejvyšších kruhů a ozdoby dam. Ovšem pozor, již koncem 19. století šlo o módu prvého řádu - tetovali se i členové britské královské rodiny a ruský car.“

Potřeba vzpomínek

V současné době se hodně mluví o tom, že zdobení lidského těla ztrácí významy, jaké mělo v minulosti, a že zůstává především funkce estetická. Objevují se názory, že kupříkladu tetování je v naší kultuře především móda, že lidé mají tendenci podléhat diktátu módy a nechávají se ovlivňovat svými idoly - celebritami. Pravdou je, že spousta jedinců se uchyluje k tetování skutečně pouze proto, že to viděla na oblíbeném zpěvákovi, ovšem není pravda, že to tak dělají všichni. Pro mnoho jedinců znamená tetování mnohem víc než módní výstřelek.

Někteří si například navrhují své ornamenty sami, čímž chtějí poukázat na svoji osobitost, jedinečnost, je to něco jako jejich osobní značka. Dalším důvodem, proč si lidé modifikují těla, je potřeba uchovat si vzpomínky na nějakou důležitou událost. Chtějí si připomenout nějaký moment, většinou se silným kladným emocionálním nábojem, nebo takový, který jim nějak změnil život. Z toho důvodu si lidé často nechávají vytetovat například jméno či portrét životního partnera, datum narození dítěte, datum smrti blízké osoby, dále to může být citát, nápis či symbol, který je nějak spjatý s jejich životem, případně který vyjadřuje jejich životní postoj a životní filozofii.

Někteří se zdobí stejně jako jejich partner, ať už jde o tetování či piercing v uchu nebo bradavce, a tím dávají okolí najevo, že k sobě patří. Ať už je význam zdobení pro konkrétního jedince jakýkoli, jedno je jisté. Ozdoby ze života člověka nezmizí.

Ukaž mi vlasy

Lidské vlasy o nositeli ledacos vypovídají a jejich podoba byla pro člověka vždy důležitá. Bojovníkům sloužily k zastrašování protivníka -divoce rozcuchané měly nahnat strach. Jiné účesy nosily neprovdané a dívky a jiné vdané ženy. Ve starověkém Řecku byly dlouhé vlasy symbolem bohatství a moci, zatímco oholená hlava byla vhodná spíš pro otroka. Staří Řekové měli několik dlouhovlasých hrdinů včetně bohů Dia, Poseidona, Achilla, Hectora. Asi v 6. století se však mezi řeckými muži ustálila móda kratších účesů. Ve středověku se ženám, které se něčím provinily, dlouhé vlasy stříhaly. Muslimové dlouhé mužské vlasy odmítají, protože v islámu je důležité mít jasné rozdíly mezi pohlavími. Křesťanství rovněž přišlo s tím, že pro muže se nehodí, aby vypadal jako žena, obecně se mělo za to, že pro muže je správné mít krátké vlasy a pro ženy delší. Ve šlechtických kruzích byly ovšem dlouhé vlasy oblíbené, panovníci se tak odlišovali od prostého lidu. V 19. a déle než do poloviny 20. století nosil dlouhé vlasy málokterý muž, neboť byly považovány za zženštilé. To se změnilo v průběhu kulturních revolucí v 60. a 70. letech 20. století, kdy se dlouhé vlasy staly v celém západním světě symbolem vzpoury proti kulturní normě. Dnes jsou dlouhé vlasy u mužů přijímány s benevolencí, stejně jako krátké vlasy u žen.

Komentáře

Komentářů celkem: 2
hezky napsáno! majky1612 28. 6. 2012 | 19:52
Moc pěkný článek :) xjanina29x 22. 6. 2012 | 23:29

Další články z rubriky

Zbavte se oteklých očních víček. Pomůžou brambory i masáž

Zbavte se oteklých očních víček. Pomůžou brambory i masáž

26. 11. | Dělá vám problém po ránu rozlepit víčka a mžouráte na svět skrz uzounké škvírky místo očí? Oteklé…

5 překvapivých důvodů, proč zima prospívá vaší pleti

5 překvapivých důvodů, proč zima prospívá vaší pleti

21. 11. | I když před sebou máme několik dlouhých zimních měsíců, nemusí to ještě nutně znamenat jen deprese,…

10 zlozvyků, které vám zhoršují vrásky. Děláte je taky?

10 zlozvyků, které vám zhoršují vrásky. Děláte je taky?

19. 11. | 3 | Spousta lidí vypadá o mnoho starší, než ve skutečnosti je, a to jen kvůli svému špatnému životnímu…

Vizážistka radí: Jak se dobře nalíčit pod brýle?

Vizážistka radí: Jak se dobře nalíčit pod brýle?

14. 11. | Je to trochu umění – jak se nalíčit a nepřehnat to, když nosíme brýle? Od určitého věku je totiž,…