„Bez článků o sexu by sex snad ani nebyl sexem.”
Hortenzie Veliká o své profesi sexuální novinářky
To byla moje ruská nadřízená
Pak mě na pařeze v lese, na kterém jsem sedávala, když se mi umělecky nedařilo, což bylo skoro pořád, napadlo, že bych mohla být novinářkou.
Při listování v jednom americkém ženském módním časopise, který tenkrát zrovna dorazil na český trh a který propagoval život na velmi vysoké noze, pravidelné koupele v šampaňském, masáže rtů olejem z lidské placenty a kozačky z krokodýlí kůže za sto padesát tisíc korun, které každá žena, chce-li být in, musí mít, jsem narazila na inzerát znění: „Do svého týmu, který je za každých okolností in, hledáme schopné a pružné a flexibilní a perspektivní novinářky. Dobré platové podmínky a veselý kolektiv zajištěny.”
Vzhledem k tomu, že jsem neměla do čeho píchnout, svět umění se mi stále vyhýbal jako starý mládenec oltáři, neměla jsem z čeho žít a ze všeho nejvíc mi scházel veselý kolektiv, tak jsem se zkrátka rozhodla chytit příležitost za pačesy a na inzerát odpovědět. S novinařinou jsem sice nikdy neměla nic společného, snad jsem ani neuměla psát, respektive jsem ani nevěděla, jestli to umím, protože jsem do té doby nenapsala ani řádku, ale opět jsem si zcela po svém řekla, že na tom nemůže nic být.
Jednoho deštivého odpoledne jsem si zkrátka sedla, vzala do ruky tužku a papír a začala psát. Sepsala jsem pár blábolů, které měly být fejetonem, a s doprovodným dopisem, že bezpochyby jsem pružná, perspektivní, schopná a navíc inteligentní a že neprahnu po ničem jiném než být ve veselém kolektivu a ještě ke všemu in, jsem se o uvolněné místo začala ucházet. Bláboly se k mému překvapení líbily, já se na volné redaktorské místo dostala a tři měsíce jsem sepisovala další bláboly, a to o orgasmech, jejich četnosti a kvalitě a o kozačkách z krokodýlí kůže, které rozhodně musí mít každá žena, která chce být in.
Zpětně musím konstatovat, že horší tři měsíce jsem do té doby nezažila. Veselý kolektiv, který tvořilo pět šílených žen a jeden pološílený muž, nebyl vůbec veselý, ale spíš smutný a dohromady tvořil šestku, kterou by po smrti rozhodně stálo za to nabalzamovat a vystavit v mauzoleu.
Takzvaná redaktorka rubriky Společnost, kterou jsem si pojmenovala Vytahaná Agáta, nosila svetry vytahané až po kolena, čímž se neúspěšně snažila odlišit od svého průměrného okolí, večer co večer vymetala společenské večírky a každou noc prý souložila s jinou rádobyhvězdou nebo alespoň v rámci možností známou osobností a druhý den nám průběh aktu do detailů popisovala. Své zážitky si i s datem, nešťastníkovou fotografií, délkou jeho penisu, kterou měřila tkaničkou od bot, a délkou a průběhem sexuálního aktu zapisovala do speciálního deníku, který v době, kdy jsem do redakce nastoupila, čítal přes sto jmen.
Vedle Vytahané Agáty seděla redaktorka životního stylu Zelená Margareta, zarytá vegetariánka, která celé dny pojídala organickou pšenici smíchanou s prosem a při kousání vydávala tak nepříjemné zvuky, že jsem se nemohla soustředit na své orgasmy.
Hydratační Jolana coby redaktorka rubriky Kosmetika si na sebe téměř neustále aplikovala pleťové masky od sponzorů, takže nikdo nevěděl, jak vlastně vypadá bez masky, a pak psala články o tom, jak a jestli vůbec sponzorské masky působí, ale protože byla maskami podplacena, působily vždycky, a to nanejvýš spolehlivě.
Filmová redaktorka Barbora se zase tak často vžívala do rolí filmů, na které psala recenze, že jí i několik hodin po jejich skončení dělalo velké problémy vrátit se do reality. Pokud film neskončil happyendem, dokázala celé hodiny probrečet, a pokud skončil happyendem, brečela naopak štěstím, takže vlastně řvala bez přestání. Po pěti filmech byla naprosto vyčerpaná a k novinářskému nepoužití a nakonec musela být přeřazena do redakce časopisu Kůň, přítel člověka, kde se zároveň stala tiskovou mluvčí Ligy na ochranu dostihových koní.
Pátým členem týmu jsem byla já, ve srovnání s ostatními obyčejný průměr. Nepsala jsem si žádný deník, nekousala žádné broky, ani nebrečela v kině. V popisu mé práce byly články o sexu, který jsem díky svým zkušenostem z agentských stolů naštěstí měla v malíčku.
A třešničkou na dortu byl editor Richard, jediný muž, který to v ženském kolektivu skutečně neměl jednoduché, ale stejně jako já neměl na vybranou. V ženském prostředí mu postupně zženštěl mozek a i pětkrát za den zapomněl, že není ženou, ale mužem. Velkou záhadou, kterou se prý ještě nikomu nepodařilo rozluštit, byla jeho sexuální orientace. Zatímco Jolana si stála za tím, že Richard je gay, Agáta oponovala, že gaye pozná na dva metry a že Richard gay určitě není a Barbora tvrdila, že Richard se sexem nemá vůbec nic společného. Já jako vždy zůstala názorově neutrální, a to především z toho důvodu, že Richardův sexuální život mě zajímal asi jako zajímá inflace stepního osla.
Jinak byl v redakci poměrně klid. Nad námi pak seděl jakýsi virtuální americký majitel, kterého nikdy nikdo nespatřil, všichni jsme proto pochybovali o tom, jestli vůbec existuje, a pod ním byla ruská šéfredaktorka, která se na své místo dostala vlivnou intervencí svého bohatého moskevského strýčka a která nedělala nic jiného, než že neustále lízala moroženoje. A když dolízala, což bývalo většinou krátce po třetí hodině odpoledne, vletěla k nám do redakce a nesnesitelným ruským přízvukem spustila na téma, co udělat pro to, aby byl náš časopis ještě víc in.
A právě ten její přízvuk se mi stal osudným. Evokoval ve mně totiž vzpomínky na doby, kdy jsem na Prvního máje musela na Letenské pláni posílat vzdušné polibky k obří podobizně Leonida Iljiče Brežněva. Abych ten její ruský nápor vůbec vydržela, tak jsem si při jejích poloruských monolozích zacpávala uši. Jednoho osudového odpoledne jsem je ale nezacpala dost pečlivě, a když ruská imigrantka popáté namísto žena řekla ženščina, dala jsem volný průchod svým emocím, neslušně skočila do její poloruské řeči a v tříčárkované oktávě vyjekla, že u nás v Čechách, a na slově v Čechách jsem si dala obzvlášť záležet, ženy nejsou ženščiny, ale ženy, a jestli se jí to nelíbí, tak ať se vrátí tam, odkud přišla, kde ženy ženščiny jsou.
Načež v redakci nastalo hrobové ticho, Agáta přestala psát svůj deník, Margareta přestala chroupat své broky, Jolana pod maskou zezelenala, Barbora přestala brečet a Ruska brečet začala.
Tak to bylo moje poslední odpoledne v redakci časopisu, který se snaží být in. Utekla jsem, aniž by mě k tomu kdokoliv pobídnul, neřekla jsem ani nashledanou, natož dasvidanija. Utíkala jsem jako přestárlí ruští komsomolci před americkou vlajkou a zastavila se až v redakci toho nejvykřičenějšího bulvárního plátku, který se už víc vykřičet snad ani nedá a kde se z nedoceněné umělkyně a sexuální novinářky stala ještě více nedoceněná bulvární novinářka…
P.S.:
Co na to Otakar, Marie a Běla?
Z mojí novinářské kariéry byla na větvi především Marie, která díky tomu týden co týden dostávala zdarma ženský módní časopis za osmdesát devět káčé. Běla byla na větvi jen občas a Otakar, který ženské časopisy nemusí, na větvi nebyl vůbec.
A tatínek Anděl strážný?
Ten je ze mě na větvi pořád.
To bylo naše vedení
Další tři roky jsem se dusila v nevybílené a pavučinami obetkané místnosti s kobercem posetým skvrnami neznámé konzistence a původu. Každý zde na místě adekvátním jeho důležitosti a redakčnímu postavení.
Za všech okolností umytý, učesaný a navoněný šéfredaktor s naškrobenou košilí, nažehlenými puky a kravatou s fialovými slony se vztyčenými choboty si pokládal nohy na stůl v samostatné, vzdušné a dvakrát do měsíce bílené místnosti s kobercem beze skvrn. Pan šéfredaktor byl veskrze dobrák, i když na své postavení s poněkud zakrnělým a těžko stanovitelným inteligenčním kvocientem. Na post redaktora se, vzhledem k tomu, že od něj nikdo nikdy nečetl ani řádku, natož pak článek, dostal nějakou nevysvětlitelnou záhadou, o které by stálo za to natočit reportáž do pořadu Taje a mystéria, za ještě podivnějších okolností se posadil do šéfredaktorského křesla.
Bezzubá uklízečka, která u nás nikdy neuklidila, mi za to, že jsem jí kdysi dala kousnout smaženého řízku z místní kantýny, pošeptala, že před několika lety nikdo nestál o to, nést jako šéfredaktor našeho plátku kůži na trh, popřípadě se nechat zastřelit za bílého dne ochrankou nějaké celebrity, která se objevila na titulní straně v ne zrovna nejlepším světle, popřípadě se neobjevila vůbec. Jednoho dne stanul ve dveřích bezprizorní redakce sám holandský majitel pomalu ale jistě krachující společnosti, ale stále ještě milionář. Začal lamentovat a vzlykat, že jestli se nestane zázrak, tak naše loď (tedy společnost) půjde ke dnu a on o své milióny přijde, což nepřenese přes srdce především jeho manželka, která už si zvykla na život na vysoké noze, a že bez šéfredaktora neodejde a bezprizorním novinářům bude v redakci vzlykat až do soudného dne.
Jako první zareagoval nevýrazný Mirek – řekl, že to nedovolí, že milionář ani jeho manželka o své milióny nepřijdou, post šéfredaktora přijal, milionář přestal štkát, zvedl se, oprášil si kolena a zmizel. Od té doby ho nikdo neviděl a redakci od té doby velel Mirek.
Ve své kanceláři se zamykal, a protože často neměl co na práci, mohli jsme jen domýšlet, co tam vyvádí. Jasno do případu vnesla opět uklízečka, která při uklízení šuplíků (to byl také zajímavý fenomén naší společnosti) našla v Mirkově šuplíku hambaté časopisy pokreslené ještě hambatějšími obrázky. Mirek z nich prý dělal náměty, které pak obšírněji rozpracovával.
Když Mirek z nějakého důvodu nenastoupil do práce, což se jednu dobu, kdy mu nefungoval obstarožní budík po babičce a on si pro klid její duše odmítal pořídit nový, stávalo poměrně často, vykonávala jeho funkci zádumčivá, nicméně tu a tam i vtipná pětatřicátnice Alžběta.
Alžběta měla ráda sex, každého čtvrt roku měla vybělené zuby a každých deset dnů byla na jiné redukční dietě. Při té poslední, ananasové, která spočívala v konzumaci jednoho plátku ananasu denně, prý nezhubla ani deko, ale zato si vypěstovala alergii na ananas.
Naprosto opačný trend, a sice, že čím víc tělesného tuku člověk na sobě má, tím líp, vyznávala obtloustlá čtyřicátnice Kamila, kterou holandský milionář posadil do kanceláře vedle Alžběty, kam zapadla stejně jako vysloužilý člen Al Kajdy na veřejné předčítání Devatera pohádek v Městské knihovně v Praze. Kamila byla neuvěřitelně hloupá a nikdo přesně nevěděl, co je vlastně náplní její práce. Ona zkrátka seděla u počítače a pojídala kremrole, které jí pravidelně v balících nadměrných rozměrů posílala z Moravy teta cukrářka. A když neseděla a nepojídala, tak stála na chodbě a nonšalantně kouřila tabákové výrobky, které vyloudila od grafiků.
Tak, to bylo naše vedení, jehož úkolem bylo vést nás tak, abychom si dobře vedli (na trhu), což se nám nikdy nevedlo, ale to nikdy nikomu nevadilo a vedení už vůbec ne. Vlastně mu nikdy nic nevadilo, tak jsme si žili víceméně bulvárně harmonickým životem, který narušila snad jen letní bouřka, které se Mirek vždycky bál a zamykal se před ní do sklepa, takže v letním bouřkovém období jsme byli permanentně bez šéfredaktora...
P.S.:
Co na to Otakar, Marie a Běla?
Otakar si v čísle dvacet osm nejvíc pochvaloval reportáž z domova důchodců, Marii se prý líbil rozhovor s Ivetou Bartošovou a Běla poznamenala, že bych své texty měla obohatit o přívlastky.
A tatínek Anděl strážný?
Ten vždycky přečetl všechno a vždycky mi zatelefonoval, že píšu ze všech nejlíp.
Ukázka je z knihy: Vzpomínky obyčejné ženy
V dnešní době své memoáry sepisuje každá „celebrita“. Tak proč bych svoje vzpomínky nemohla sepsat i já, úplně obyčejná holka? Jmenuji se Hortenzie Veliká (tímto jménem se mi rodiče pomstili víc než chtěli, i když nevím za co), na dveře mi klepe třicítka (ale stále je mi ještě devětadvacet) a z pojmu mládí na mě pomalu dýchá historie. Krásy jsem moc nepobrala, ale na druhou stranu, krása je pojem velmi relativní, a jak jsme se učili na základní škole, důležitější je stejně duševno. Mám podprůměrně plnoštíhlou postavu, jsem středně sebevědomá, průměrně až podprůměrně inteligentní, ale zato nadměrně houževnatá a cílevědomá žena s velkými ambicemi prorazit pěkně velkou díru do světa, prosadit se za oceánem (v čem, to ještě nevím, ale na něco určitě přijdu), vydělat první milion dolarů (klidně o nějaký ten dolar víc), postavit si barák s bazénem na Floridě, neusnout na vavřínu a krátce nato vydělat milion další. S přibývajícími léty, kterých v poslední době přibylo nějak podezřele moc, se ale tento můj sen rozplývá jako první jarní sníh a bohužel jsem nucena se tváří v tvář postavit nemilé skutečnosti, že se ze mě pomalu stává zamindrákovaná kráva, která nemá vůbec nic a miliony už vůbec ne, a navíc neví, co chce od života...
Jana Abelson Tržilová, autorka Vzpomínek obyčejné ženy, obyčejná moc není. Vlastně je to spíš velmi neobyčejná žena.
V životě dělala spoustu věcí. Hrála divadlo, závodně tancovala, moderovala v rozhlase a dokonce se věnovala opernímu zpěvu. Pak se jednoho dne posadila v lese na pařez a napadlo ji, že by mohla být novinářkou a fotografkou. Odpověděla na inzerát luxusního ženského magazínu, který tenkrát prorazil na český trh, stala se redaktorkou a psala články o orgasmech a kozačkách z krokodýlí kůže. Prožila několik románků se známými osobnostmi a začala fotografovat.
A pak se jednoho dne sebrala a utekla na druhý konec světa, do země, kde se nezamykají domy ani auta a kde je vzduch čistý jako šampaňské. Chtěla si vydělat nějaké peníze a pak cestovat. Ale osud si s ní zahrál jinak a poslal ji do těhotenské poradny. Za devět měsíců se z ní stala matka na plný úvazek.
A začala psát. Dokonce tak intenzivně, že během svého těhotenství napsala tři povídkové knížky. První z nich jsou Vzpomínky obyčejné ženy. Její hrdinka Hortenzie zdědila mnohé životní peripetie své autorky, ale stále je to obyčejná holka, jakou má v sobě každá z nás. Touží po stejných věcech a má stejná přání jako my, také se obává budoucnosti a hledá lásku, jistotu a zázemí. A navíc si dovede dělat legraci sama ze sebe a své životní karamboly řešit s humorem a optimismem.
O knize: Vzpomínky obyčejné ženy - Jana Tržilová
Hortenzie Veliká je obyčejná žena z davu. Kdysi nevýrazná školačka, o kterou chlapci nejevili zájem, pak neúspěšná lovkyně mužů, za kterou se otáčeli pouze bezdomovci, a později nedoceněná umělkyně. Ovšem s ambicemi prorazit díru do světa, vydělat první milion dolarů a neusnout na vavřínech.
Když ale Hortenzie na prahu třicítky bilancuje a dochází ke smutnému závěru, že žádnou díru do světa neprorazila, dělá za svým dosavadním životem tlustou čáru a své štěstí se vydává hledat na opačný konec světa. Dočká se Hortenzie svého vysněného milionu?
I na tuto otázku přinášejí odpověď Vzpomínky oby-čejné ženy, humorná knížka o hledání. O hledání sebe sama, o snaze uplatnit se, o přehnaných ambicích, o hledání lásky a štěstí, o stesku a beznaději, ale i schopnosti řešit životní problémy s humorem a opti-mismem.
pevná vazba, cca 180 stran, 199 Kč
Právě vychází v nakladatelství Smart Press, s.r.o., k dostání u dobrých
knihkupců (distribuuje Grada Publishing, a.s.), telefonické objednávky na
tel: 608 265 336, objednávky a ukázky z knih jsou možné také přes
http://www.smartpress.cz>www.smartpress.cz, nyní i s vánočním dárkem.
Soutěž
Soutěž o 3 knihy "Vzpomínky obyčejné ženy". Odpovězte správně na soutěžní otázky a můžete vyhrát. Pomoc při řešení otázek najdete na http://www.smartpress.cz>www.smartpress.cz.