Umění není špatná věc, je ale zapotřebí ho umět.”
Hortenzie Veliká o umění, které neumí
Otakar po několika incidentech s policií a pokutách za rušení veřejného pořádku přestal pít tvrdý alkohol, Marie ho pít začala a Běla pila jen svátečně. No, a já se (mimo jiné) začala hledat a do teďka - a to už mi na dveře klepe třicítka - jsem se nenašla. Stále něco hledám a dostala jsem se do stádia, kdy už ani nevím co. Ale hledám to vytrvale a nedokážu si před zrcadlem vmést do tváře, že jsem absolutní nula.
Chtěla jsem být umělkyní
Co se mi snad odnepaměti příčilo a bohužel příčí dosud, to byla a je fyzická práce. Ruku k dílu jsem naposledy přiložila asi v šesti letech, kdy jsem šla s babičkou na dříví, nasbírala do košíčku pět smrkových šišek a dva křemenáče a potom s ní pekla povidlové koláče. Pak jsem se ale nějak zasekla a cokoliv, co bylo zapotřebí ohnout, přehnout, zvednout, poponýst, přinýst, odnýst, roznýst, okopat, zakopat, překopat, vykopat, zamíst, vymíst, přenýst, přendat, očistit, vyčistit, vyndat, umýt, zalít, dolít, uvařit, dovařit nebo předělat, zkrátka při čemž bylo zapotřebí vyvinout nějakou, byť jen minimální fyzickou aktivitu, jsem zarputile odmítala.
Přitom od čtyř do šesti let jsem prý byla náramně šikovná a pracovitá holčička. Zametala jsem, myla i utírala nádobí, z ingrediencí, které jsem našla ve spíži, vařila nepoživatelné pokrmy a navařila jich tolik, že pak nebylo z čeho vařit ty poživatelné, plela jsem zahrádku, pásla husy, vybírala slepičkám vajíčka a honila sousedova kohouta, který každé ráno od pěti do sedmi tak hlasitě kokrhal pod oknem, za kterým jsem spinkala, že jsem se mu zkrátka musela nějak pomstít, a nic jiného než ho honit mě v časných ranních hodinách nenapadlo. Ještě mě napadlo zakroutit mu krkem, ale to by se po vesnici rozneslo, a já bych si tak vysloužila pověst holčičky s agresivními sklony.
Zkrátka jsem byla velmi živá a aktivní holčička, ale v šesti letech nastal zlom a práce mi začala zalézat za nehty a jednoho krásného dne za ně zalezla úplně a ne a ne mrška vylízt.
Stala se ze mě neuvěřitelně líná školačka, která jenom seděla za stolem, na gauči, na zemi, na záchodě, na trávě, v lese na mechu, na pařezu a odmítala se hnout z místa.
Pak se mnou začala mlátit puberta, a to takovou silou, že mě málem umlátila. Nenáviděla jsem tatínka Anděla strážného, nenáviděla jsem celý svět a fyzickou práci ze všeho nejvíc. A tento postoj mi zůstal až dodnes. Zkrátka jen pořád sedím a odmítám se hnout z místa a hnu se, až když to je nevyhnutelně nutné, což většinou nebývá, takže v zásadě není zapotřebí tento můj negativistický postoj k fyzické práci měnit.
Moje nechuť k jakékoliv manuální činnosti se postupem času rozvinula v chronickou alergii, na kterou, jak mi bylo několikrát zdůrazněno, prý existuje jediný lék, a to práce samotná - nejlépe v koňských dávkách. Tuto terapii jsem ale nikdy nepodstoupila a do teďka jsem vlastně nepracovala vůbec. V tomto smyslu jsem černá ovce rodiny, protože všichni moji příbuzní v čele s tatínkem Andělem strážným, babičkou a tetičkou ze starý školy celý život makali jako fretky.
A byla to právě moje chronická nechuť k práci, která rozhodla o mém budoucím povolání. Studia, a to čehokoliv, která mi za osm let povinné a čtyři roky nepovinné školní docházky k srdci vůbec nepřirostla, vlastně od nich odrůstala jako čerstvě nařízkovaná jabloň, jsem jakožto nevinná dívka, která dá na první dojem, a ten se v tomto případě podobal peklu, zamítla hned první týden prvního ročníku gymnázia, a za další čtyři roky se (ten dojem) bohužel zásadně nezměnil.
No, a poslední alternativou, která měla předejít mému duševnímu skonu a následné pomalé smrti hladem, nakonec po zvážení všech pro a proti byla dráha umělkyně. Jaký obor měl být mým spasitelem, to jsem tenkrát vzhledem ke svému absolutně nulovému zájmu o cokoliv a talentu pro cokoliv netušila a netuším to dodnes, ale přesto bylo moje rozhodnutí skálopevné.
Umění jsem tenkrát byla připravena obětovat úplně všechno včetně svého křečka a pověsti a v přesvědčení, že každá snaha nese svoje ovoce, jsem došla k závěru, že ze mě nakonec určitě bude vážená a uznávaná umělkyně a že se mé jméno jednou objeví v encyklopedickém slovníku slavných osobností Kdo je kdo. Zatím se sice neobjevilo, na živobytí jsem si nakonec byla nucena vydělávat především mozkem, který tak chudák dostal pořádně zabrat, ale jak se říká, “Dočkej času jako husa klasu” nebo “Co není dneska, muže být zítra”. Zkrátka, jsem trpělivá a věřím, že Hortenzie Veliká – umělkyně, se v encyklopedickém slovníku jednou skutečně objeví.
P.S.:
Co na to Otakar, Marie a Běla?
Marie, která po škole sehnala místo účetní v Delvitě, byla myšlenkami stále v Delvitě, Běla, která se zaučovala jako průvodkyně na Petřínské rozhledně, byla myšlenkami stále na Petřínské rozhledně, a Otakar tehdy odjel vlakem na Sibiř, kde prý dva dny v pětatřicetistupňovém mraze čekal na jiný vlak, který nejel a nejel a místo něj nakonec po dvou dnech přijel jiný vlak s nákladem ruské vodky na zahřátí. Tomu se říká ruský servis.
A tatínek Anděl strážný?
Ten mě podporoval vždycky a ve všem.
Chtěla jsem být tanečnicí
Začala jsem se tedy hledat. Pro začátek jsem zvolila tanec. Chtěla jsem protančit nejedny střevíce, a to moc a vehementně a šíleně a urputně. Chtěla jsem tančit krásně a ladně, chtěla jsem, aby na mě publikum křičelo bravo, házelo na mě květiny, psalo mi milostné dopisy a ani by mi tenkrát nevadilo, kdyby mě tu a tam sledoval nějaký úchyl nebo kdyby mi nějaký psychopat týden co týden posílal výhružné dopisy, ve kterých by detailně popisoval, jak ostrý bude nůž, kterým mě podřízne, a kolik krve z mého podříznutého krku vyteče.
Zatím mě nikdo podříznout nechtěl, alespoň o tom tedy nevím, ani na mě nikdo nic nepokřikoval, tedy s výjimkou opilých popelářů, kteří nenechali bez poznámky mou tehdejší zadnici. Sice jsem pro tanec neměla žádné předpoklady, ale říkala jsem si, že na tom nemůže být nic složitýho.
Ale ono bylo a bylo toho poměrně dost. Největším problémem, se kterým jsem se potýkala od samého počátku, byla moje plnoštíhlá až mírně obtloustlá postava a absence jakési základní taneční paměti. Při tanci se mi třásla sádlovitá stehna a kýblovitá lýtka, což uznávám, že nevypadalo zrovna esteticky. A pak jsem si nebyla schopna zapamatovat jedinou taneční sestavu, natož ji bez chyby a navíc s půvabem, nonšalancí a sexappealem, který jsem stejně neměla, ale po kterém jsem vždycky toužila, zopakovat.
I přesto jsem se nevzdala a zúčastnila se několika tanečních konkursů. Jeden byl obzvlášť vydařený. Jakýsi chlápek v baletních piškotech a lesklých legínách, připomínající voskovou figurku vodníčka, kterou jsem dostala k pátým narozeninám, pustil nějakou příšernou hudbu, která snad ani neměla žádný rytmus, ale o tom to prý bylo – rytmicky tančit na hudbu bez rytmu, načež mi předvedl jakousi taneční pasestavu, při které přede mnou nekoordinovaně mával rukama jako při kulminující manželské hádce, kde se schyluje k fyzickému napadení, občas vyskočil do vzduchu a dopadnul o metr a půl dál, než odkud vyskočil. A během toho všeho mrskal hlavou na všechny strany a snad dokonce i stříhal ušima, což jsem se ani nenamáhala zopakovat, zula si zapůjčené baletní piškoty a bosa utíkala domů, kde jsem si zase tančila jen pro sebe.
Pak jsem pravidelně docházela na hodiny baletu k jakési vyzáblé bývalé baletce, jejíž odstrašující zjev by mohl působit jako utišující prostředek pro neúspěšné adepty studia tance, nebo jejíž vosková figurína by se vyjímala v poslední expozici muzea tance jako exponát “Po tanci”, a která vypadala, jako kdyby neměla na suchý rohlík. Na začátku nás bylo asi deset a po týdnu jsem zbyla jenom já, ostatní adeptky se na ty její vyčnívající šlachy nemohly dívat a ty její kosti, které při každém jejím výskoku zachrastily, nemohly poslouchat. I když jsem výuku měla z první ruky, tančit mě šlachovitá baletka stejně nenaučila.
P.S.:
Co na to Otakar, Marie a Běla?
Otakar chtěl tančit se mnou, ale jen mazurku, Marie byla stále v Delvitě a Běla tančit nechtěla. Měla jiné starosti. Vyhodili ji z rozhledny a ona si hledala jinou práci. A tak jsem jí začala radit, jak na to, a na tanec jsem ani nepomyslela.
A tatínek Anděl strážný?
Ten mi koupil značkový baletní piškoty.
Chtěla jsem být modelkou
Pak jsem se jednoho rána na sebe podívala do zrcadla a řekla si, že jsem krásná a že by svět o tu krásu neměl přijít a že by ze mě za určitých okolností mohla být modelka, nebo dokonce topmodelka, která by v případě vypuknutí třetí světové války mohla pózovat pro vojenský časopis Výbušnina. Několik mužů středního věku mě totiž několikrát poplácalo po zadnici, z čehož jsem usoudila, že se asi nemýlím a že asi skutečně jsem krásná a že by bylo na místě s tou krásou něco udělat, respektive ji nějak zužitkovat, a to nejlépe v dobře placeném modelingu.
Vysnila jsem si, že ze mě bude bohatá topmodelka, které celý svět padne k nohám a která se bude topit v milionech dolarů. Zatím jsem se tedy netopila, ani v dolarech, ani v ničem jiném (tedy jednou v umývadle, když jsem zjišťovala, jestli se pod vodou dá dýchat, a zjistila jsem, že nedá, ale to s dolary bohužel nemá nic společného) a k nohám mi také nic nepadlo a svět už vůbec ne, naopak já několikrát padla na kolena a pak brečela tatínkovi Andělu strážnému na rameni.
Absolvovala jsem několik konkursů, ze kterých mě pokaždé zcela neasertivně vyhodili a dali přednost 180 centimetrů vysokým, vyhublým poběhlicím, které určitě ještě týž večer bez ochrany souložily s předsedou poroty, a uhnaly si tak nějakou nebezpečnou pohlavní chorobu. Já se ale nevzdala a své vyretušované fotografie nadále vídala na titulních stránkách vyretušovaných světových módních magazínů, viděla jsem se, jak se producíruju na světových módních přehlídkách a jak mě světoví herci a milionáři zavalují komplimenty a nabídkami sexu za milion dolarů.
Koupila jsem si střevíce na tom nejvyšším podpatku, jaké tenkrát byly v postkomunistické Praze k sehnání, a začala si doma vykračovat od záchodu k obýváku, kývala boky ze strany na stranu a nacvičovala manekýnskou chůzi.
Pak jsem si od nějakého plešatého fotografa, který pořád něco žvýkal, nechala zhotovit profesionální portfolio, za které jsem tenkrát utratila veškeré své úspory a na kterém jsem sice vypadala jako vypitá padesátnice po opici, která dobíhá vlak a stejně ho nedožene, ale měla jsem za to, že to byl fotografův umělecký záměr, a že modelky zkrátka takhle vypadají. Záměr to ale bohužel nebyl, modelky tak bohužel nevypadají, ale zato já tak vypadala a na několika modelingových konkursech mi to porotci vmetli do očí. Když jsem se před nimi předváděla v celé své kráse, většinou mlčeli, popřípadě obraceli oči v sloup a jeden, který své emoce neudržel na uzdě, se na mě dokonce rozkřičel, že v porotě nesedí pro blázny. Tak jsem si sbalila své střevíce na vysokém podpatku a řekla si, že bych se měla dát pořádně do kupy.
Nejdřív jsem začala pravidelně běhat, abych si vyběhala žádoucí postavu laňky. Běhala jsem ráno, běhala jsem večer a o víkendech jsem běhala od rána do večera. Po šesté hodině ráno jsem vždycky vyskočila z vyhřáté postýlky a běhala po sídlištním betonu, což mě náramně nebavilo, ráno se mi nechtělo vstávat, při běhu jsem usínala, ale měla jsem tak silnou vůli, že jsem to nakonec vždycky vydržela. Po běhu jsem si dala studenou sprchu a pak jsem běhala znovu. Pro modeling žádoucí postavu laňky jsem si sice nevyběhala, ale zato jsem si zdevastovala levý meniskus a dva měsíce jsem jenom seděla na zadnici, protože na nic jiného jsem se sama nebyla schopna posadit, natož se dopravit z bodu A do bodu B.
Tak jsem i běh pověsila na hřebík a začala pravidelně chodit do posilovny. Taky jsem plavala, meditovala, každou středu v půl páté docházela na thajské, japonské, čínské a aromaterapeutické masáže, lymfodrenáže, na kosmetiku, zkrátka jsem o sebe pečovala jako americká celebrita s cílem vypěstit si nádhernou pleť a tělo jako ze žurnálu.
Ale ať jsem se snažila sebevíc, ani nádhernou pleť, ani tělo jako ze žurnálu jsem si nevypěstila, ba přímo naopak. Nevzhledných hnisavých uhrů na mém čele přibývalo a nad mým horním rtem navíc začal růst nevzhledný knír, který jsem pravidelně odstraňovala teplým voskem, ze kterého mi pokaždé vyskočila vyrážka, a když po týdnu zmizela, knír vyrostl znovu.
Dvakrát uspokojivý nebyl ani celkový pohled na mou postavu, především na lýtka, která se mezitím stačila zformovat do jakéhosi zvláštního kýblovitého tvaru a která jsem se snažila když ne přímo zlikvidovat, tak alespoň zmírnit igelitovými zábaly, ale opět bez úspěchu. Lýtka dodnes vypadají jako dva kýble. Jak jsem se zkrátka snažila, abych alespoň trochu vypadala k světu, tak se ten svět těm mým snahám vyhýbal jako důchodkyně louži.
Proto jsem v přesvědčení, že co je drahé, musí být i účinné, vsadila na drahou, a tedy účinnou kosmetiku. Hnána touhou zbavit se těch hnusných uhrů, kterých přibývalo jako aut u pumpy s benzínem za 28,10 Kč, jsem se začala mazat snad všemi dostupnými krémy a mastmi a oleji, které tenkrát pronikly na hladový postkomunistický trh ze Západu.
Že se jednalo o výrobky s prošlou záruční lhůtou, po kterých na těch západních pultech neštěkl ani pes, mi došlo, až když jsem ty samé masti viděla v krabicích vyhozené u popelnice v Norimberku, kam jsme jeli se školou na první postkomunistický výlet. S pusou otevřenou dokořán jsme v pětičlenných skupinkách chodili od obchodu k obchodu a záviděli Němcům jejich valuty. Ale jejich prošlé krémy nestojí za nic.
Pak mi kosmetička, do jejíhož salonu prý zašel i Elton John (jak se Elton John dostal do kosmeťáku na sídlišti, jsem se já kráva nezeptala) doporučila jakýsi jedinečný aljašský chladivý gel s antiseptickými účinky, po kterém prý zmizí i takové uhry, které ještě nestačily vyrašit. Přestože dotaz, jak může zmizet něco, co vlastně ještě neexistuje, zůstal bez odezvy, jsem si jedinečný aljašský gel objednala.
Čekala jsem na něj celé tři týdny a když dorazil, byla jsem tak netrpělivá, že jsem si večer aplikovala koňskou dávku a místo pěti minut, které byly velkým vykřičníkem zdůrazněné na příbalovém letáku, nechala aljašský zázrak působit osm hodin a druhý den jsem se probudila rudá jako Rudé náměstí, které ve skutečnosti rudé vůbec není, ale zato já byla. Uhry sice byly pryč, ale zato já hořela jako vatra o Čarodějnicích a když jsem po týdnu dohořela, uhry zase vyrašily. A rašily dalších čtrnáct let.
Dorašily asi před měsícem, ale knír a kýblovitá lýtka věrně zůstaly, takže i dráze topmodelky jsem nakonec byla nucena dát definitivní sbohem.
P.S.:
Co na to Otakar, Marie a Běla?
Mými neúspěchy v modelingu byl zasažen především Otakar, který si brousil zuby na modelky, se kterými bych ho coby úspěšná modelka mohla seznámit. Marie si v té době vybírala novou kalkulačku a Běla stále neměla práci ani z čeho zaplatit nájem. Tak jsem jí ho zaplatila ze svých úspor.
A tatínek Anděl strážný?
Ten mi na aljašský gel ještě připlatil.
Ukázka je z knihy: Vzpomínky obyčejné ženy
V dnešní době své memoáry sepisuje každá „celebrita“. Tak proč bych svoje vzpomínky nemohla sepsat i já, úplně obyčejná holka? Jmenuji se Hortenzie Veliká (tímto jménem se mi rodiče pomstili víc než chtěli, i když nevím za co), na dveře mi klepe třicítka (ale stále je mi ještě devětadvacet) a z pojmu mládí na mě pomalu dýchá historie. Krásy jsem moc nepobrala, ale na druhou stranu, krása je pojem velmi relativní, a jak jsme se učili na základní škole, důležitější je stejně duševno. Mám podprůměrně plnoštíhlou postavu, jsem středně sebevědomá, průměrně až podprůměrně inteligentní, ale zato nadměrně houževnatá a cílevědomá žena s velkými ambicemi prorazit pěkně velkou díru do světa, prosadit se za oceánem (v čem, to ještě nevím, ale na něco určitě přijdu), vydělat první milion dolarů (klidně o nějaký ten dolar víc), postavit si barák s bazénem na Floridě, neusnout na vavřínu a krátce nato vydělat milion další. S přibývajícími léty, kterých v poslední době přibylo nějak podezřele moc, se ale tento můj sen rozplývá jako první jarní sníh a bohužel jsem nucena se tváří v tvář postavit nemilé skutečnosti, že se ze mě pomalu stává zamindrákovaná kráva, která nemá vůbec nic a miliony už vůbec ne, a navíc neví, co chce od života...
Jana Abelson Tržilová, autorka Vzpomínek obyčejné ženy, obyčejná moc není. Vlastně je to spíš velmi neobyčejná žena.
V životě dělala spoustu věcí. Hrála divadlo, závodně tancovala, moderovala v rozhlase a dokonce se věnovala opernímu zpěvu. Pak se jednoho dne posadila v lese na pařez a napadlo ji, že by mohla být novinářkou a fotografkou. Odpověděla na inzerát luxusního ženského magazínu, který tenkrát prorazil na český trh, stala se redaktorkou a psala články o orgasmech a kozačkách z krokodýlí kůže. Prožila několik románků se známými osobnostmi a začala fotografovat.
A pak se jednoho dne sebrala a utekla na druhý konec světa, do země, kde se nezamykají domy ani auta a kde je vzduch čistý jako šampaňské. Chtěla si vydělat nějaké peníze a pak cestovat. Ale osud si s ní zahrál jinak a poslal ji do těhotenské poradny. Za devět měsíců se z ní stala matka na plný úvazek.
A začala psát. Dokonce tak intenzivně, že během svého těhotenství napsala tři povídkové knížky. První z nich jsou Vzpomínky obyčejné ženy. Její hrdinka Hortenzie zdědila mnohé životní peripetie své autorky, ale stále je to obyčejná holka, jakou má v sobě každá z nás. Touží po stejných věcech a má stejná přání jako my, také se obává budoucnosti a hledá lásku, jistotu a zázemí. A navíc si dovede dělat legraci sama ze sebe a své životní karamboly řešit s humorem a optimismem.
O knize: Vzpomínky obyčejné ženy - Jana Tržilová
Hortenzie Veliká je obyčejná žena z davu. Kdysi nevýrazná školačka, o kterou chlapci nejevili zájem, pak neúspěšná lovkyně mužů, za kterou se otáčeli pouze bezdomovci, a později nedoceněná umělkyně. Ovšem s ambicemi prorazit díru do světa, vydělat první milion dolarů a neusnout na vavřínech.
Když ale Hortenzie na prahu třicítky bilancuje a dochází ke smutnému závěru, že žádnou díru do světa neprorazila, dělá za svým dosavadním životem tlustou čáru a své štěstí se vydává hledat na opačný konec světa. Dočká se Hortenzie svého vysněného milionu?
I na tuto otázku přinášejí odpověď Vzpomínky oby-čejné ženy, humorná knížka o hledání. O hledání sebe sama, o snaze uplatnit se, o přehnaných ambicích, o hledání lásky a štěstí, o stesku a beznaději, ale i schopnosti řešit životní problémy s humorem a opti-mismem.
pevná vazba, cca 180 stran, 199 Kč
Právě vychází v nakladatelství Smart Press, s.r.o., k dostání u dobrých
knihkupců (distribuuje Grada Publishing, a.s.), telefonické objednávky na
tel: 608 265 336, objednávky a ukázky z knih jsou možné také přes
http://www.smartpress.cz>www.smartpress.cz, nyní i s vánočním dárkem.
Soutěž
Soutěž o xx knihu Vzpomínky obyčejné ženy. Odpovězte správně na soutěžní otázky a můžete vyhrát. Pomoc při řešení otázek najdete na http://www.smartpress.cz>www.smartpress.cz.
Soutěž je ukončena.