Arne Dahl: „Snažím se psát o světlu, nikoli o temnu.“

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

„Snažím se psát o světlu, nikoli o temnu,“ říká s úsměvem elegantní Švéd, autor kriminálních thrillerů, při jejichž četbě se možná budete budit uprostřed noci, s výkřikem a zpocení. Celou sérii knih Arneho Dahla završenou titulem Evropské blues vydalo nakladatelství Mladá fronta.

V knize Evropské blues otevíráte téma času tím, že se jednomu z hrdinů zrychlují hodinky. Před chvílí, cestou na naše setkání, jsem na ulici narazil na plakát se zpěvačkou Samanthou Fox, která vypadala, jako by čas naopak zastavila před pětadvaceti roky.

Může se to tak zdát. Čas už se dnes nechová jako kdysi, když může člověk se svým tělem dělat všemožné úpravy.

Jak vnímáte fenomén času v literatuře? Ve vaší detektivce se řada postav vyrovnává se svou minulostí, což je jev, který se hodně objevuje v románech. Časté je to třeba u Milana Kundery, o němž se i říká, že sám toužil odstřihnout se od vlastní dávné minulosti, mládí, od svých juvenilií. Jak jste na tom vy?

Já to asi takhle neprožívám, snad proto, že moje vlastní minulost není v žádném ohledu zajímavá nebo zatížená. Ale čas je důležité téma v literatuře, dalo by se dokonce říci, že veškeré romány s časem pracují. Čas je vlastně hlavní postavou v literatuře. A v detektivní literatuře působí ještě jinak; detektivka pracuje s tím, že v minulosti se událo něco špatně, a to špatné se musí dát do pořádku. Detektivka znovu hledá řád a spravedlnost, směřuje k nápravě věcí.

Ovšem postavy a detektivové, kteří se snaží dát věci do pořádku, jsou také jen lidé; v téhle souvislosti mě proto zaujala pasáž, v níž se jeden z detektivů zvláštní jednotky zamýšlí nad potřebou člověka vládnout a uchopit situaci, zvítězit v ní, i když chybí argumenty. Charakterizuje to dnešní dobu, ačkoli si uvědomuji, že jste Evropské blues napsal těsně po přelomu tisíciletí?

S tématem přelomu tisíciletí jsem si trochu hrál. Obestírala ho řada děsů a hrozivých předpovědí, které hovořily o tom, že se zhroutí počítače a světové systémy, že nastane katastrofa. Nic takového se nestalo, ale potřeba lidí ovládat situaci se nezmenšila. Získala ovšem nové aspekty, protože krátce po vstupu do nového století se odehrálo 11. září, což změnilo celý svět. Takže potřeba kontroly se stala enormní, převládla obava z terorismu a objem sledování se zvýšil. Různá odhalení z poslední doby nás překvapují tím, o jak mohutné sledování jde. Evropské blues jen škrábne pod povrch tématu kontroly lidí. Rozdíl v tomto ohledu není tak velký mezi východní a západní Evropou. Dnešní doba jen nabízí daleko větší technologické možnosti. Kdybych to shrnul, v západním světě je daleko větší potřeba kontroly, než bývala.

Omlouvám se za nejasnou formulaci předešlé otázky, ale opět jsem myslel spíš na jedince než na „společnost kontroly“, tedy na individuum, které potřebuje mít pravdu, držet otěže... Taky píšete o tom, že neustále stavíme na odiv, jak jsme na tom dobře, jak báječně se cítíme.

Doufám, že se teď už v odpovědi přiblížím. Naše současná společnost je orientovaná na výkon, zisk a vítězství. Jde o to, aby byl člověk úspěšný a vyhrál. Nemyslím, že je to výrazně evropský rys, je to prostě rys kapitalismu. Ten má mnoho dobrých stránek, ale může být i nebezpečný, pokud funguje jako ideologie, protože pak máme společnost, kde někdo vyhrává a někdo prohrává, a tomu by bylo příjemné se vyhnout. A tenhle boom stavění na odiv, jak jsme na tom dobře, také podpořila sociální média. Na Facebook každý ustavičně věší fotky z dovolených u moře, aby předvedl, jak je šťastný. Přitom je možné, že se zase tak šťastně necítíme, jen to chceme ukázat světu. Není to autentické. Zdání štěstí, jeho maska, je skoro důležitější než štěstí samo.

Když se tak usilovně vyhýbám kriminálnímu obsahu knihy, musím zmínit ještě jeden monolog, který se týká samoty. Hrdina, starý policejní důstojník, říká, že se bojíme samoty, že samota je úplně na spodní příčce představ o štěstí. Máme hrůzu ze samoty a ticha. Jak vnímáte samotu jako autor? Hodí se lépe ke švédské povaze? Možná je to moje romantická představa…

Existuje taková teorie, která říká, že ve Švédsku vzniká tolik kvalitní literatury proto, že máme dlouhé zimy. Většina nejlepších muzikantů pochází z nejsevernějších oblastí Švédska, kde je zima devět měsíců v roce. Takže tahle samota, kterou do určité míry vytváří i podnebí Severu, je důležitá v umělecké tvorbě. Onen monolog o samotě, o potřebě samoty – která společnosti spíš připadá jako selhání jedince – jde trochu proti tomu, že spisovatel, když pracuje, je vždycky sám.

V okamžiku, kdy píše, už víc sám být nemůže a zároveň není sám, protože vchází do světa, který si vytvořil. Myslím, že naše společnost se samoty opravdu bojí, ale přitom bychom se měli pokusit svou samotu víc využít, poněvadž v ní se právě děje nejvíc kreativních, intelektuálních pochodů, odehrávají se hlubší a delší myšlenkové procesy, ne ty krátké telegrafické mediální myšlenky. Hloubka přichází v samotě.

Zatímco v knihách Agathy Christie a filmech podle ní je násilí spíš symbolické, někdy až groteskní, aby se od něj jen odrazil příběh, v moderní detektivce je všude. Navíc se stupňuje, roste potřeba doslovného vyjádření, konkrétnost, popisné pasáže... Čtenáře násilí odpuzuje a současně fascinuje. Bojujete s tím jako autor, nebo tomu trendu vycházíte vkusným způsobem vstříc?

Člověk je takříkajíc dítětem své doby; čím víc se násilí ukazuje, tím méně tabuizované je, a v okamžiku, kdy se začne něco ukazovat, tolerance se zvýší. Totéž se týká sexu. Dnes je tedy těžké psát ve stylu Agathy Christie, u níž máme elegantní mrtvolu ležící v póze v knihovně. To by nefungovalo. Čtenář potřebuje násilí cítit. Nemyslím si, že je to jen otázka zábavy. Více násilí souvisí s tím, že mu stojíme blíž, víc ho pochopíme a pocítíme. Když se vrátím k tomu, jak jsem na tom já, píšu o něm spíš neochotně, jenom pokud je zapotřebí k vysvětlení určitého řetězu událostí. Někdy je nutné použít brutální násilí k tomu, aby člověk popsal pocity a city, které za ním leží. Když je třeba vyjádřit potřebu pomsty za činy ve druhé světové válce, je prostě nutné se do toho trošku opřít. Násilí v koncentrácích bylo groteskní, a proto musí groteskní být i jeho reflexe. Násilí zrcadlí společenské fenomény a občas musí být silné.

Jako osvěžující oázy působí při čtení Evropského blues občasné momenty lásky a porozumění, které prosvitnou mezi drsnými a temnými pasážemi.

Já se vlastně snažím psát o světlu, nikoli o temnu.

Není to s násilím jako s Exupéryho pijanem, který pije, protože se stydí, a stydí se, protože pije? Tedy jestli i odtabuizování brutality jejím vyobrazením nemá vliv na to, že skutečné násilí ve společnosti roste. Ačkoli si určitě nemyslím, že za to mohou jen filmy a knihy. Brutalita navíc často není jen součástí nějakého promyšleného kriminálního plánu, ale vyvře náhle, jakoby bezdůvodně, třeba v případech „amokových vražd“.

Jakožto spisovatel kriminální literatury musím mít určitou odpovědnost, protože se může stát, že někdo dostane báječný nápad na základě toho, co napíšu... Proto jsem byl opatrný, abych nepsal například o střelbě ve školách, jež se udály třeba v Německu. Přece jen existuje riziko, že to někdo zopakuje. V Evropském blues je násilný zločin tak specifický a tak vázaný na minulost, že riziko nehrozí. Ale je pravda, že obě věci možná trochu souvisejí, že čím víc násilí najdete v literatuře, tím víc se ho objeví mezi lidmi. Jenže spisovatel na sebe musí vzít odpovědnost a psát o násilí tam, kde je to potřeba a kde je to funkční. Rád bych připomněl, že autoři kriminálek nemívají rádi násilí, ale spravedlnost.

Jeden z humorných momentů v Evropském blues se týká i Česka; kriminalisté prohlížejí lodní lana, z nichž to nejsilnější je vyrobené u nás. Hrdina vysvětluje, že je vyrobené speciálně pro „česká pobřeží“. „České lano“ jako by symbolizovalo „češství“: my se snažíme světu ukázat něco nejsilnějšího, největšího... a přitom pořád šilháme k sousedům – k Němcům, k Rakušanům – a závidíme, co mají oni. Švédsko je také jednou ze zemí, na niž pohlížíme s jistou závistí. Co si myslíte o tomhle sklonu?

K tomu bych snad řekl, že my ve Švédsku zase poměrně dost vzhlížíme k České republice. Máte Prahu, jíž se se Stockholmem ani vzdáleně nepřiblížíme, máte bohatou historii a poměrně silnou intelektuální tradici, kterou my ve Švédsku, pravda, trochu postrádáme. Můj pocit je, že jste národem čtenářů a hudebníků. Čechy vnímám jako velmi středoevropský národ. Měli byste být opravdu hrdí na to „silné lano“.

V názvu knihy je blues. Máte rád bluesovou hudbu a jazz?

Po pravdě řečeno, vyšel jsem tak trochu z popu. Když mi bylo kolem osmnácti devatenácti a začal jsem psát, dostal jsem se ke psaní vlastně přes tvorbu textů pro kapelu, ve které jsem hrál na klávesy. Takže mám blíž k popu a rocku. Ovšem mám za to, že jazz je mnohem blíž k detektivce, k jejímu psaní. Jazz má pevnou a striktní strukturu, ale dovoluje improvizace, které jsou možné právě díky té pevné struktuře. Aspoň pro mě je psaní detektivky jazzu podobné víc než popu. Jiná literatura zase může připomínat tvorbu vážné hudby. Mám rád bebop, Johna Coltranea, Cheta Bakera, je jich víc. A co se týče mé knihy, řada nápadů v ní jsou improvizace, třeba zrovna ono téma času. Můžu si dovolit volně improvizovat na základě pevné struktury.

Skupina mstitelek ve vaší knize, nazvaných podle bájných Erinyí, pochází z Východu, bývalého Sovětského svazu. Takový původ postav je vždy zárukou většího napětí, strachu, protože vzbuzuje představu větší brutality, nesmlouvavosti a necitlivosti. Byl to záměr?

Celá série mých knih, jejíž součástí je i Evropské blues, se týká internacionalizace Švédska. Dřív bylo Švédsko výspou Evropy a dnes je prostě jednou z jejích zemí. Je i v Unii a v devadesátých letech se otevřelo jak Americe, tak Unii. S tím přišel do Švédska italský zločin, ale země se po pádu berlínské zdi otevřela i Východu a pochopitelně i jeho zločinu. Moderní zločin souvisí s tím, že se ztrácí hodnota člověka. Západ nám poskytl neoliberální ideologii, kde máme ony vítěze a poražené. A s pádem zdi zase přišel jakýsi dravý kapitalismus, což je spíš východní fenomén, který umožnil pohyb prostitutek z východu na západ, tenhle novodobý obchod s otroky. Ale k otázce: neřekl bych, že mí záporní hrdinové jsou z Východu. Jsou i z Ameriky, Itálie, Řecka... Krajina zločinu se prostě změnila. Dřív jsme měli jen vlastní, švédský. Ale ten se výrazně proměnil.

Všechny vaše knihy vyšly s nálepkou „švédský thriller“. Zní to skoro jako obchodní známka pro překlady. Nedovedu si představit, že by u vás doma vyšla vaše detektivka jako „švédský thriller“.

Je fakt, že ve Švédsku by to asi vypadalo divně. Ale i v Německu vycházejí naše detektivky jako „Schwedenkrimi“, v Británii zase jako „nordic noir“. Jsme malá země, která produkuje poměrně dost spisovatelů, a ostatní Evropa v naší literatuře vidí asi nějaký proud. Všechno má však svůj konec.

Jak se vyrovnáváte s literárním provozem, poskytováním interview, ustavičným vysvětlování svých postupů?

O svém psaní hovořím docela rád, nemůžu říct, že bych u toho nějak zvlášť trpěl. Druhá věc je, že jsem dlouho psal pod pseudonymem v tajnosti, nikdo nevěděl, kdo jsem. Takže mi nejspíš ještě zbývá trochu síly extroverta, snad právě proto, že mě odhalili poměrně pozdě. Jde hlavně o to, abych po tom všem kolotoči okolo vycházející knihy zase dokázal za sebou zavřít dveře a psát.


Arne Dahl (1963)

Vlastním jménem Jan Arnald, pracuje jako literární kritik a redaktor. Patří mezi nejpopulárnější švédské autory detektivního žánru. Napsal téměř dvě desítky thrillerů, za které získal ocenění nejen doma ve Švédsku, ale také v Německu nebo Dánsku. Jeho knihy se vyznačují napínavým dějem, drsným humorem i psychologickými vhledy. Šestidílná detektivní série o vyšetřovací skupině A se v roce 2011 dočkala filmového zpracování. Jen ve Švédsku ji zhlédl milion a půl diváků.
Autor: David Nesnídal

Knihu Evropské blues si můžete objednat zde.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…