Chystáme past

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

Na poloostrově Cape York je řek, jezírek a bažin, kde se podle Aboriginů baňap ukrývá, poměrně dost. Dostat se ale do těchto mokrých oblastí není nijak snadné. I výborné terénní auto má své meze. Náš Nissan Patrol byl přetížen těžkou výbavou a zásobami s pěti lidmi.

Neměli jsme ani naviják pro samo-vyprošťování, ani snorkel (nahoru vyvedené sání motoru) pro hluboké brodění. Samozřejmě, že mosty tam nikde nebyly a řeky byly plné krokodýlů. Dostat se přes vodu přitom vždycky znamenalo probrodit si nejdřív vyhlédnutou trasou pěšky a nohama zkoumat, zda nejsou pod hladinou díry, balvany nebo bahno. Trvalo nám asi deset dní, než jsme pronikli daleko na sever do pralesa, protkaného nesčetnými přítoky řeky Jardine, plného bahnitých jezírek obklopených tísnivou atmosférou, i divokých vodopádů s průzračnými hlubinami ve vymletých skalních korytech.

V této oblasti o rozloze asi 800 hektarů před několika lety baňap řádil a děsil lidi. Aboriginové z něj měli takovou hrůzu, že při lesních požárech raději uhořeli, než aby se zachránili v nějakém jezírku. Žádná výprava, která se ho tehdy vydala hledat ho za dne nezahlédla, ale v noci slyšívali jeho řev. Připomínal poněkud hlas býka a ozýval se v pětivteřinových intervalech.

Skeptikové se snažili zvuky vysvětlit jako křik velkých ptáků, krokodýlů nebo zvuk plynu, unikajícího pod tlakem z bahna, ale místní obyvatelé, kteří svou krajinu dobře znali, s tím nesouhlasili. Farmář Tommy Hinde a jeho soused Bily Hill, se společně vydali v noci k řece, odkud se ozýval štěkavý řev. Něco velkého se tam šplouchalo ve vodě a když došli ke břehu zátočiny, zmizelo to. Voda byla ještě zpěněná a břeh postříkaný bahnem. Dobytek to být nemohl, protože v té době byla řeka hluboká přes dva metry.

Kryptozoologové hledají vysvětlení v býložravých vačnatcích zvaných diprotodoni, kteří už ovšem oficiálně dávno vymřeli. Ti skeptičtější se domnívají, že to mohl být tuleň, který občas pronikl z moře proti proudu řeky hluboko do vnitrozemí. Jiní si pověsti o baňapovi vysvětlují náhodnými setkáními s tuláky a uprchlými vězni, kteří se před lidmi skrývali ve vodě. Opuštěná australská divočina byla ideální místo pro úkryt různých zločinců prchajících před zákonem. Když zahlédli člověka, ukryli se pod hladinu jezírek a říčních ramen, kde dýchali pomoci šnorchlů, vyrobených z dutých kostí nebo rákosových stvolů. Jejich úprk do vodního úkrytu mohl náhodné svědky dost vyděsit. A strašné výkřiky ze tmy pocházely od těchto uprchlíků, kteří se občas sami polekali. že se setkali s hrozným baňapem. Zvláštní zájem o ženy by zde byl už zcela logický. Dlouhá odloučenost od společnosti lidí a hlavně od žen u nich zcela jistě vyvolala silnou touhu po setkání.

V době, kdy jsme se do těchto končin dostali zde byl ale klid. Žádné čerstvé zprávy o výskytu baňapa jsme nikde nezachytili. V této opuštěné divočině je však tak málo lidí, že to nemuselo nic znamenat. Baňap si tu klidně mohl někde žít nikým nepozorován. Říká se o něm, že je noční zvíře, a tak jsme si na něj vždycky v noci políčili. Na vybrané místo někde na břehu jsme umístili videokameru s reflektorem. Před kameru jsme nainstalovali čidla, citlivá na pohyb. Kdyby něco mezi čidly prošlo, přerušilo by to neviditelný infračervený paprsek a automaticky by se rozsvítil reflektor a spustila kamera. Pár stovek metrů od této „pasti“ za hustou hradbou stromů jsme si pak postavili tábor. Technika tedy pracovala za nás i v noci. Příští den jsme si promítli, co se v noci natočilo a mohli jsme pokračovat dál na jiné místo. Původně jsme chtěli mezi čidla umístit návnadu v podobě nějakého živého tvora, třeba za nohu přivázanou slepici, ale nakonec jsme od toho ustoupili. Jednak jsme ji nemohli nikde sehnat a pak se ukázalo, že bychom měli potíže i s jejím převozem. Auto bylo tak nacpané, že by se tam už žádná klec nevešla. Ani nám na klín. Tam už jsme museli mít brašny s fotoaparáty a kamerou. Aspoň jsme si neznepřátelili ochránce zvířat.

Výsledek pokusů s noční automatickou kamerou byl ale chabý. Žádného záhadného tvora jsme nenafilmovali. Jednou se kamera třikrát za noc spustila, ale v záběru jsme vůbec nic nenašli. Byl tam jen prázdný osvětlený úsek břehu a kolem tma. Vysvětlovali jsme si to tak, že infračervený paprsek přerušila nějaká velká můra, anebo že zvíře rychle odběhlo mimo dosah reflektoru. Nakonec nás začalo zlobit jedno relátko ve spouštěcí skříňce a kameru jsme museli odstavit. Pátrání pak pokračovalo klasickým způsobem. Průzkumem břehů mrtvých říčních ramen, hledáním stop a hlídkováním s dalekohledy. Spisovatel Alan Marshall se ale mýlil. Mnohokrát jsme seděli u táboráku s flaškou whisky až do rána a přesto jsme baňapa neslyšeli. Teď už ale aspoň víme, jak zařízení pro automatické noční natáčení zdokonalit pro příští výpravu za tajemnými tvory naší planety.



Ukázka je z knihy: Ivan Mackerle: Cesty za příšerami a dobrodružstvím
Kniha známého českého „záhadologa“ o pátrání plném dobrodružství po neznámých tvorech, tajemných místech a nevysvětlitelných jevech

smrtící červ olgoj chorchoj
sloní pták
vačnatý predátor
podzemní říše Agharti
lidožravý strom
divoký člověk almas
příšera z bažin
neviditelná vesnice

Novinka! Váz., 248 stran, barevná fotografická příloha, 269 Kč

O autorovi
Ivan Mackerle (*1942), záhadolog a publicista, vystudoval Fakultu strojního inženýrství v Praze. Výzkumem záhadných a neobjasněných jevů se zabývá už pár desítek let. Veřejnosti se stal známým svými přednáškami a audiovizuálními pořady z cyklu Krásné záhady naší planety, se kterými projel v letech 1978 až 1990 celou republiku. O svých výzkumech napsal knihy Tajemství pražského Golema (1992), Drakulovi v patách (1992), Odkud přicházejí (1996), společně s Jiřím Podzimkem Záhady a mystéria (1999) o natáčení stejnojmenného televizního seriálu a spolu s Jitkou Lenkovou, Vladimírem Šiškou a Janem Zemanem Velkou knihu tajemství a záhad (2001) a Velkou knihu otázek a záhad (2002). Přispívá do mnoha českých i zahraničních periodik. Zorganizoval řadu expedic do nejrůznějších částí světa, například ke skotskému jezeru Loch Ness (1977), do rumunské Transylvánie za hrobkou hraběte Drákuly (1975, 1980), do mongolské pouště Gobi (1990, 1992, 2004), na Madagaskar za lidožravým stromem (1998) či do Austrálie (2000) a Tichomoří (2002). O svých expedicích natáčí dokumentární filmy.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…