David Koller: Rád dělám něco, co má význam!

| Autor: Lukáš Kadeřábek | Rubrika: Kultura

Už přes dvacet let patří mezi nejvýraznější osobnosti domácí hudební scény. Autor mnoha dnes již klasických hitů spoluzakládal skupinu Lucie a působil v mnoha dalších rockových kapelách. Je také jedním z mozků multikulturního centra MeetFactory.



Když se řekne David Koller, vybaví se mi mj. charakteristický atribut bubeníka, rytmus. Jak hodně je pro tebe důležitý nejen v hudbě, ale i v životě?

Bubny jsou vůbec nejstarší hudební nástroj, což je jasným důkazem toho, jak hodně velký význam má rytmus vlastně už od prvopočátků lidské existence. Ještě v minulém století se některý africký kmeny dorozumívaly na dálku právě bubnováním, což mi přijde hrozně dobrý. Je to vlastně obdoba dnešní internetové komunikace, jen zadarmo a bez nutnosti technologických vymožeností dokazujících, že už tady všechno v určitém smyslu bylo. Rytmus má v sobě podle mne každý a každý tak může hrát na bubny. A pokud někdo říká, že ho v sobě nemá, tak se prostě jen bojí nebo k tomu nebyl vedenej. Kdybychom v sobě neměli rytmus, tak bychom nemohli chodit, vnímat rychlost a podobně. Dobrý rytmus je tedy základ v muzice i v životě.

Dalším tvým znakem je určitá hudební proměnlivost, která je patrná z každého alba včetně aktuálního Teď a tady. Co tě stále žene kupředu?

Nebaví mě se recyklovat. Hudba, kterou děláme, je ovlivněná spoustou věcí a stále se vyvíjí. Když člověk zůstane u jednoho žánru, tak je rozpoznatelnej, což je dobře vidět na spoustě světových kapel, který ve výsledku hrají celou svou kariéru pouze jeden styl, což je ale daný i tím, že si ho samy pro sebe na počátku definovaly nebo dokonce vytvořily. Možná bylo i u mne období, kdy jsem se s některou z kapel držel jednoho stylu, ale obecně mě to nebaví. Možná je to dané i tím, že jsme coby Středoevropané ovlivněni řadou stylů z Východu i Západu. Ať se nám to líbí, nebo ne, hodně nás ovlivňuje slovanská muzika, německá elektronická tradice nebo melodická pop-music ze Švédska. Tohle všechno ti pak podle mě rozbije pohled na to, že bys chtěl hrát jen jeden konkrétní žánr. U mě pak navíc platí i to, že spousta mých starých písniček mne už nebaví, protože se tam často opakuje např. pořád stejná forma. Hudbou se ale chci bavit pořád, a proto se snažím dělat stále nové věci.

Prošels řadou výborných kapel - Žentour, Jasná páka, Lucie... Která z těchhle zkušeností ti dala nejvíc?

Nejdál jsme to evidentně dotáhli s Lucií. Kotel, ve kterém jsme se vařili společně s Robertem Kodymem, P. B. Ch., Michalem Dvořákem a svýho času ještě s Markem Minárikem, byl hodně horkej a byla radost společně s těmahle lidma dělat. Když jsme si nelezli moc na nervy, tak byl náš tvůrčí proces opravdu hodně rychlý. Některý písničky trvalo složit včetně aranžmá jen pár minut. Občas to bylo až nepochopitelný. Takováhle konstelace je ale obecně v muzice hodně výjimečná a z velký části je dílem náhody. S Jasnou pákou to bylo něco podobnýho, ale tam to během necelých dvou let utnuli komanči, kteří nás zakázali, což samozřejmě nebyl v té době jenom náš případ. Teď jsme se po sto letech dali znovu dohromady, abychom v sobě zase trochu vybudili ten pseudo punk-rock, a je to hrozná zábava. Potvrzuje se nám, že to pořád funguje a moc to nezestárlo.

Muzikanti často říkají, že život v kapele je jako manželství. Souhlasíš?

Určitě, vždyť skoro všechny kapely, snad jen kromě Olympiku, se rozvedly. Vždycky je lepší, když to v kapele není jen o jednom sólistovi, ale je tam víc lidí, kteří přicházejí s nápady. To pak ale samozřejmě přináší větší třecí plochy. Každý si to představuje podle svýho, a to, co se z toho potom vyboxuje, je tím, co kapelu žene dál. Pokud je vůle po zdravém kompromisu, tak to pak funguje na principech podobných manželství.

Jaká je pak pro tebe v tomhle druhu soužití typická role?

Myslím, že jsem člověk otevřený diskusi a snažím se dohodnout na nějakém kompromisu, což ale samozřejmě nefunguje s každým. Manželka sice říká, že jsem strašnej, ale já jsem toho názoru, že jakožto Váha se dohodnu s každým. Někdy jsem submisivní, ale když jsem přesvědčenej, že je můj nápad dobrej, tak se ho snažím prosadit, protože tomu věřím a je třeba si za tím jít. Zároveň ale oslovuju při tvorbě každého alba víc autorů, protože každý z nich může přinést něco jiného a skutečná kvalita nápadu nebo rovnou potenciální hit se často pozná až při konfrontaci s ostatními.

Říkáš o sobě, že si rád děláš, co chceš, a v tom ti vyhovuje muzika...

To, že si rád dělám, co chci, je možná trošku frajerská fráze. Rád dělám především něco, co má význam, což nemusí vyloženě souviset jen s muzikou. Dobrej příklad je třeba MeetFactory, náš společný projekt s Davidem Černým a Alicí Nellis. Když jsem tu budovu na Smíchově ale viděl poprvé, tak jsem si moc nevěřil. Bylo to tam v hrozným stavu, vybydlený, polorozpadlý, pustý. Přesto jsme se do toho pustili, a dneska to stojí. Ač to stále ještě není dodělaný a čeká nás ještě spousta práce, je z toho nejen v domácím, ale i v zahraničním kontextu respektovanej prostor pro alternativní kulturu, kterej už částečně generuje něco na svůj provoz a, pokud se nepletu, nemá v rámci ČR obdoby. MeetFactory tak jen potvrzuje fakt, že pokud se do něčeho smysluplnýho člověk pustí s odhodláním, věří si a spolupracuje na tom s lidmi se stejným cílem, je vysoká pravděpodobnost úspěchu.

S možností dělat si co chceš, souvisí svoboda jako taková. Liší se nějak tvoje současné pojetí svobody od toho, jak jsi ji vnímal v mládí?

Člověk už pochopitelně nemá tak horkou hlavu jako kdysi. Navíc když jsem byl mladej, byla tu totalita, ze který jsem se snažil za každou cenu utýct. Zhruba do svých dvaceti let jsem neustále žádal o devizový přísliby. Vždycky mi ale jen přišlo, že není ve státním zájmu, abych vycestoval, což bylo daný i tím, že můj nejstarší bratr byl emigrant. Došel jsem tak k tomu, že si musím ten svůj svobodnej svět vytvořit sám, a začal jsem se maximálně věnovat muzice. Život v kapele, to bylo tehdy takové sociální mikroklima, svět sám pro sebe, obrněný vůči establishmentu. Když to bouchlo a spadla opona, tak sice přišlo kýžené uvolnění, ale přesto mám pocit, že jsem tím pořád poznamenanej, a když jedu třeba přes hranice, tak v sobě mám furt takový zvláštní pocit, že mě přes ně nepustí.

Nemáš pocit, že se postupně vytrácejí velké osobnosti s přesahem, jakými byli v minulosti třeba Beatles, David Bowie a další?

Je pravda, že konkrétně muziky je teď tolik, že asi nikdo nevyniká tak jako ti, které zmiňuješ. Je čím dál těžší se v tom množství vyznat a orientovat. Dobrej rozpoznávací znak je, zdali má ten který muzikant nějakou audienci, zdali na něj lidi reagují, chodí na jeho koncerty. Velkou roli v tom určitě můžou sehrát média, ale to je jen chvilková záležitost. Pokud má popularita přetrvat, je třeba především talent a píle.

Jak je pro tebe, coby odpůrce vysedávání u počítače, složité vychovávat v době všudypřítomného internetu syny Benjamina a Nikolu?

Musím přiznat, že jsem na ně v tomhle docela tvrdej a snažím se je od toho držet dál. Čumět do monitoru a nic jinýho nedělat umí každej, takže máme dohodu, že počítačové hry mají povolený pouze jednou za pět dnů na dvě hodiny. Většinou u toho sice pak leží hodiny čtyři, ale jinak se nám to celkem daří dodržovat. Počítač jako takovej dostali můj starej notebook, kterej ale brzy rozšvihali, a než jsem ho dal spravit, museli si počkat skoro půl roku. Uvidíme, jak dlouho jim vydrží teď. Televizi nesledujou, protože ji nemáme, takže můžou koukat akorát na DVD, ale nejdřív jim vybraný film schválím.

U nejstaršího Adama tě tyhle problémy asi netrápí. Potatil se a také se vydal na dráhu bubeníka. Byl to přirozený vývoj, nebo jsi ho k tomu vedl?

Když mu bylo asi devět, tak jsem mu podstrčil congo. Navíc když měl špatný známky, vypínal jsem mu computer, takže možná začal bubnovat z nudy. Celou dobu to měl ale kolem sebe a myslím, že ho to baví. Je už dospělej, takže mu do toho nekecám a nechávám to na něm.

Myslíš, že hudební krize má řešení?

Problém je v tom, že kulturní branže jako taková je rozdělená na dotovanou a nedotovanou. Mladá hudební, řekněme, elektrická větev je u nás absolutně nedotovaná a lidi, který mají na takovouhle muziku vlohy, do ní přesně z tohohle důvodu nepůjdou. Bude to tak upadat, dokud to někdo nezvedne ze země a nezačne do toho cpát prachy. Inspirací může být i to, jak to funguje ve většině okolních zemí, kde je popmusic dotovaná stejně jako další složky kultury, a když se objeví nějakej mladej umělec nebo kapela, který mají nápady, tak se investovaný peníze vrátí a ještě to navíc propaguje jejich zemi.


Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.








KAŽDÝ DEN NOVÉ SLEVY NA JEDNOM MÍSTĚ!






ČTĚTE TAKÉ:
Nutil mě hubnout, a pak si našel tlustou milenku!

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…