Horem pádem má v našich kinech úspěch

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

Nový celovečerní film Jana Hřebejka a Petra Jarchovského již v našich kinech navštívilo 300 000 diváků. Film určitě stojí z ato navštívit. Přinášíme Vám rozhovory s tvůrci filmu Janem Hřebejkem, Petrem Jarchovským a Ondřejem Trojanem.


Komedie, která vás rozpláče, drama, které vás rozesměje
Vzájemně se prostupující tragikomické příběhy o osudovém ztrácení a nalézání lásek, přátelství, rodin, rodičů a dětí navzájem. Dramatické vyprávění o altruismu i xenofobii, o našem strachu z neznámého, o pocitu ohrožení, který probouzí démona rasismu ukrytého v každém z nás. Obraz současného existenciálního pocitu Středoevropanů, dříve izolovaných za železnou oponou, jejichž inkubátor se před jejich očima tříští a proměňuje v globální vesnici. Především však intimní příběh několika obyčejných lidí, kteří po dlouhé době mlčení, odloučení a lží hledají a nalézají sílu a odvahu k cestě k sobě navzájem, k odpuštění a smíření, o jejich soukromé cestě z chaosu...


hrají: Petr Forman, Emília Vášáryová, Jan Tříska, Ingrid Timková,
Kristýna Liška Boková, Jiří Macháček, Nataša Burger, Jaroslav Dušek,
Pavel Liška, Marek Daniel, Jan Budař, Zdeněk Suchý a další…

Dvěma převaděčům uprchlíků (Zdeněk Suchý, Jan Budař) zůstane po akci ve voze dvouměsíční dítě. Zapomenutého indického chlapečka prodají bezdětné Milušce (Nataša Burger), která touží po dítěti. Její manžel František (Jiří Macháček) je ovšem fotbalový hooligan a rasista…

Čtyřicetiletá Hana (Ingrid Timková) pracuje v poradně pro uprchlíky. Její o mnoho let starší partner Otakar (Jan Tříska) zkolabuje při přednášce na univerzitě. Jejich osmnáctiletá dcera Lenka (Kristýna Liška Boková) se omylem dozví, že Otakar se nikdy nerozvedl se svojí první ženou Věrou (Emília Vášáryová), s níž má syna Martina (Petr Forman)…


Příběhy se odehrávají převážně v kulisách současné Prahy.


Rozhovor s Janem Hřebejkem



Horem Pádem je váš první film, který se odehrává v současnosti. Bylo první současné téma nebo touha natočit dnešní příběh?
Scénář jsme napsali velice přirozeně. Petr Jarchovský mi vyprávěl příběh o ztraceném dítěti, který ho napadl při sledování televizní reportáže o uprchlících. Já jsem si vybavil příběh mého kamaráda Čecha z L.A., který mi popisoval zvláštní okolnosti jeho emigrace před třiceti lety. K tomu jsme přidali pár skutečných příhod, které jsme sami zažili, nebo slyšeli a zbytek jsme si vymysleli. Vlastně jsme ten příběh zkoncipovali docela jednoduše v období, kdy jsme se trápili nad scénářem k našemu filmu Pupendo.

Vaše témata jsou vždy – i přes zdánlivý komický náboj – dost závažná (Šakalí léta – totalita, Pelíšky – okupace, Musíme si pomáhat – holocaust, Pupendo – normalizace). V Horem Pádem je to rasismus, xenofobie. Vždy se na pozadí „malého příběhu“ odehrávají „velké dějiny“…
Nikdy jsme si neříkali: teď uděláme film o holocaustu, o okupaci. Vždy nás zaujal určitý charakter, zápletka. Stejné to bylo i s Horem Pádem. Vždy hledáme v našem příběhu něco atraktivního a nejpřitažlivější jsou nakonec postavy, o nichž vyprávíme. A kolem našich malých postav jdou dějiny. Je to vlastně takový plebejský pohled na svět.
Naši hrdinové dějiny netvoří, jsou většinou jejich obětí.

Proč jste obsadil do filmu Václava Havla?
Dvojice barmských disidentů v našem filmu byla inspirována prací mojí ženy pro Amnesty International. Podílela se tehdy na výstavě fotek o Barmě, nad kterou měl prezident Václav Havel záštitu. Věděl jsem, že by jeho skromná účast ve filmu mohla přispět k věrohodnosti tohoto motivu a využil jsem přátelství pana Václava Havla s představitelem jedné z hlavních rolí Janem Třískou.

Můžete přiblížit vaši inspiraci?
Mně osobně je blízký ten proud britské kinematografie, který asi nejlépe reprezentuje film Tajnosti a lži Mika Leighe nebo Billy Elliot Stephena Daldryho. To je současná kinematografie, které se obdivuji a o podobný typ vyjádření mi jde. Za mistrovskou považuji tvorbu Woodyho Allena a Miloše Formana. Ale hlavní inspirací je pro nás to, co vidíme kolem sebe, ne to, co vidíme v kině.

Jak jste vybírali hudbu k filmu Horem Pádem?
Autorem hudby je můj dlouholetý kamarád a spolupracovník Aleš Březina, který dělal hudbu k našemu filmu Musíme si pomáhat. Vždy jsme se společně obdivovali filmové hudbě Gorana Bregoviće a díky svému asistentu Slobodanu Dedejićovi (posledních 20 let pracuje s Emirem Kusturicou) jsme se - ještě před natáčením filmu - v Srbsku seznámili s celou řadou elitních srbských hudebníků. Takže na nahrávce hudby do našeho filmu se výrazně podíleli Boban Marković Orkestar, klarinetista Ognjen Popović, nebo flétnista Żorž Gruić. Dále ve filmu zpívá vycházející londýnská klubová hvězda Luk Richie. Ale také největší česká pěvecká hvězda současnosti - Dan Bárta.

Kde a jakou metodou jste natáčeli?
S kameramanem Janem Malířem jsme tentokrát natáčeli v reálných bytech a ulicích centra Prahy, často polodokumentárně a za běžného provozu. V barevné stylizaci jsme se inspirovali filmem Traffic - Nadvláda gangů režiséra Stevena Soderbergha, který osobně považuji za jeden z nejlepších filmů posledních let.

Jak se vám pracovalo v Austrálii?
Velice nám vyšla vstříc rodina Formanových, kteří bydlí v Brisbane. Bratr Miloše Formana Pavel tam žije s rodinou od konce šedesátých let. Musím říct, že nám v průběhu natáčení skutečně pomohli, některé scény jsme točili např. u nich na zahradě. A ten starý pán skoro v závěru filmu není sir Peter Ustinov ve své poslední roli, ale Pavel Forman ve své první roli.


Rozhovor s Petrem Jarchovským



Horem Pádem je váš první film ze současnosti. Jak dlouho jste s Janem Hřebejkem toto téma plánovali?
Nedá se říct, že bychom o našich látkách uvažovali jako o filmech historických nebo ze současnosti. Filmy, které jsou zasazeny do minulosti musí se současnými diváky nějak rezonovat, jinak by neměly šanci zaujmout. Zkrátka nás potkávají příběhy, které se musí odehrávat v určité době. Doba sama je pro nás podružná, zajímají nás lidské charaktery, jak se projevují a proměňují v určitých dobových kontextech. Takže - nic jsme neplánovali, ale když jsme zjistili, že máme současné téma, které chceme prostřednictvím našeho filmu postihnout, byli jsme rádi a chápali jsme to jako příležitost k vyklouznutí ze škatulky, do které si nás mnozí zvykli zařazovat a sice do škatulky „nostalgických retrokomedií“.

V čem je rozdílné psaní scénáře, když člověk popisované reálie dobře zná, pohybuje se v nich…?
Nemusíte tolik pracovat s prameny a tolik si ověřovat reálie, protože v současnosti žijete a kontexty vám jsou zřejmé. Uvolňuje to ruce a vy se můžete více soustředit na osudy svých hrdinů. Ztrácíte poezii vzpomínek, cesty v čase, vůni doby, nostalgii.

Ale diváci mohou být možná kritičtější….
Každý vnímá současnost ze svého úhlu pohledu a to je na tom vzrušující. My nehledáme nějaký široký konsensus, ale snažíme se spíš klást otázky o nás a naší době.

Podílíte se jako scenárista i na výběru herců?
Je to jedna z nejpříjemnějších fází přípravy filmu, takové denní snění a já jsem rád, že u toho mohu být...


Loni Pupendo, letos Horem Pádem. Jaké jsou vaše další scenáristické plány?
Máme rozpracovaný zvláštní milostný příběh, pracujeme na druhé verzi scénáře a název zatím neprozradím. Tentokrát by mělo jít o příběh vyprávěný ve dvou rovinách, měla by se v něm setkat společně prožívaná minulost a současnost našich postav. Mělo by opět jít o tragikomický příběh, příběh zapomenuté dětské lásky, která nečekaně ožije. Ve filmu máme zaděláno na pět opravdu zajímavých hereckých příležitostí, tři ženské, dvě mužské a několik dětských. Pracoval jsem na našem příběhu celý rok a jsem dnes moc rád, že jej Honza přijal za svůj a že jej budeme domýšlet společně.

Již podruhé byl Americkou filmovou akademií nominován film podle vašeho scénáře. To je skutečně ohromný úspěch. Jak se odráží na vaší práci?
Mám víc klidu na práci, nejsem tolik mučen existenčními problémy, jsem o něco moudřejší a na druhou stranu opotřebovanější a opatrnější. Něco získáváte a něco ztrácíte. Největší plus je, že zatím mohu pracovat v kontinuitě na tématech, která zajímají mne a mé blízké kolegy a nemusím se přizpůsobovat vkusu a záměrům jiných. Závěrem bych chtěl poděkovat všem hercům účinkujícím ve filmu Horem pádem, zejména Petru Formanovi, Emílii Vášáryové, Janu Třískovi, Ingrid Timkové, Kristýně Liška Bokové, Jiřímu Macháčkovi a Nataše Burger. Bylo vzrušující a inspirativní pozorovat, jak průmět jejich talentů obohacuje vznikající tvar a dělá z něj film, za kterým si skutečně stojím, ať již bude výsledek přijímán jakkoli.


Rozhovor s Ondřejem Trojanem


Jedná se o váš čtvrtý film s dvojicí Hřebejk-Jarchovský, který vaše společnost Total HelpArt T.H.A. produkovala… Je pro vás tato „značka“ již zárukou kvality? Co vás ovlivňuje při rozhodování?
Popravdě řečeno – řeším spíš kdy a jak film dua Jarchovský-Hřebejk natočíme, než otázku ano či ne. Ano je prakticky dané předem, již od prvotního nápadu na film. Řešíme společně obsah scénáře, obsazení, realizační aspekty a podobně. Jelikož máme za sebou čtyři hotové filmy a připravujeme pátý, mohu říct, že tato spolupráce funguje.

Můžete zasahovat i do tvůrčí stránky filmu? Vedete dialog s Janem Hřebejkem a Petrem Jarchovským i během natáčení? Ve střižně?
Vedeme permanentní dialog, od vzniku námětu k filmu po celou dobu, kdy film žije, což je tak dva tři roky po domácí premiéře. Režisér, když odevzdá hotový film, tak má prakticky „odmakáno“ a myslí na svůj další projekt. Pro mne je to okamžik, kdy mám ještě před sebou cirka 50% práce na filmu. Náš dialog se tudíž logicky proplétá z filmu do filmu. Bavíme se o tom, co je teď, co bylo, co bude. Mluvíme například i o tom, jestli už nezačínáme některé věci dělat rutinně, bez invence. Myslím, že se všichni tři vždy snažíme každému projektu vtisknout něco nového, jak po stránce obsahové, tak i po stránce formální.
Dva filmy, které jste produkoval a druhý z nich i režíroval (Musíme si pomáhat, Želary) byly americkou akademií nominovány na Oscara. Vaše pozice v českém filmu musí být už jistě jednodušší. Dovedete sehnat peníze na film rychleji než jiní producenti? Jaké jsou výhody a nevýhody úspěchu v Česku?
Určitě velkou výhodou jsou prakticky okamžitě otevřené dveře všude tam, kde potřebuji o našich projektech jednat. Na druhou stranu mi tady nikdo nic neodpouští. Třeba při jednání se sponzory je jednodušší být v pozici začínajícího režiséra s batůžkem, jedním ošoupaným tričkem a bez koruny v kapse.
Mám prošlapanou cestičku i k zahraničním partnerům. Problém je, že to, co jsem jim schopen nabídnout odsud z Čech, s česky mluveným filmem, je pro ně příliš levné. A naopak, pro mě jsou jejich služby neskutečně předražené. Spolupráce z tohoto hlediska nemůže fungovat dobře. Takže dokud budu chtít dělat české filmy, je pro mě nejdůležitější ten náš malej českej vyschlej a taky trošku smradlavej rybníček, na kterej všichni nadáváme, ale stejně se do něj chodíme rádi vyčochtat.

Máte amerického filmového agenta. V čem vám pomáhá?
Především je to člověk, který obchoduje na všech velkých trzích s filmy. Je ekonomicky natolik nezávislý, že si může dovolit vyvážet i české filmy na tyto trhy, protože vedle našich filmů prodává i filmy argentinské, německé, íránské a další. Prodávat filmy do zahraničí není nikterak lukrativní business a navíc je nutné distributory obcházet a nemyslet si, že oni přijdou za vámi. K tomu jsou potřeba dost specifické kontakty a taky dost specifické komunikační vlohy.

Je situace v české kinematografii skutečně tak alarmující jak volají producenti? V čem je podle vás největší problém? A jaké řešení podle vás existuje?
Situace je mizerná. Vlastně vždycky byla. Ale teď, když nefunguje ani Česká televize a dotace z grantu zlikvidovala inflace, je ta situace asi nejhorší, jakou pamatuji. Řešení tohoto problému je natolik komplexní a složitá otázka, že bychom na to potřebovali mnohem více času a prostoru. Český film přežívá jen díky tomu, že na něj chodí diváci a na tom mají pánové Jarchovský-Hřebejk velikou zásluhu.

Otázka, kterou vám pokládají často. Je lepší být režisérem nebo producentem?
Myslím že vůbec nejlepší je být zdravím kypícím kosmonautem na tučné penzi. Producent i režisér jsou svobodná povolání, kde si člověk svůj životaběh určuje víceméně sám. Jen je někdy na pytel, že si tím zotročuje svůj vlastní život, rodinný život a ještě za to nese zodpovědnost…

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…