Jaroslav Svěcený... S houslemi na cestách

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

Galakoncert Jaroslava Svěceného ve Smetanově síni Obecního domu v Praze proběhl dne 10.června. Tento houslouvý virtuoz za doprovodu komorního orchestru Virtuosi Pragenses zde představil pět houslových koncertů. Jaroslav Svěcený je nejen známý jako znalec historie houslí, ale také jako velmi vášnivý cestovatel. Nedávno se vrátil také z Thajska, kde po koncertě v Bangkoku převzal nádhernou kytici od thajské princezny Soamsawali.


Na své koncerty se dopravujete letadlem a autem. Jakým typům aut dáváte přednost?

Je zcela zjevné, že automobil je pro mou práci stejně důležitý jako housle. Často se pro mne stává partnerem, dělníkem, obývacím pokojem i kanceláři na dlouhé dny a často i noci. Není proto divu, že si člověk k jednotlivému typu vozu vytvoří citový vztah, a tak se s každým autem těžce loučím.

S tím vším samozřejmě souvisí výběr takového vozu, při kterém vždycky svádím vnitřní boj a připadám si jako životní realitou rozpolcený umělec, který na dlouhé trasy potřebuje auto pohodlné, cenově dostupné, alespoň do 200 tisíc km spolehlivé, nepříliš žíznivé a s benzinovým, nikoliv dieselovým motorem (jsem dlouholetým vyznavačem názoru, že nafta patří do kamen, ale při úžasném vývoji automobilového průmyslu už to dnes tak jistě tvrdit nemohu). A teď to nejpodstatnější: tiché, s nerezonujícími plasty při vyšších i nižších otáčkách, s pátými vyklápějícími se dveřmi, do kterých se na šířku vejde klaviatura cembala. Samozřejmostí je kombinace sportovního vzhledu v limuzínovém provedení atd. atd.



Když už si podle těchto kritérií auto vyberu, uvědomím si, že v průběhu koncertního vystoupení stojí můj miláček přímo na ulici, nehlídaném parkovišti i v temném zákoutí. A hned se ptám? Která auta se tolik nekradou? Odpověď vždycky zní: kradou se všechna, ale některá míň. A která? Japonci. Alespoň tedy podle policejních hlášení. A tak už řadu let jezdím těmito auty, konkrétně Mazdou a zatím mi ukradli pouze chromovaná loga této značky jak vpředu, tak i vzadu, a orýpali lak neznámým kovovým předmětem. Obdivuju však řadu dalších značek, protože mě vozy skutečně fascinují.



Moje první auto však byla ruská lada, kterou jsem ojetou získal od svých rodičů a řádně zaplatil, na což jsem byl tehdy hrdý. Byl to výborný vůz, do kterého se všechno vešlo, prázdný však na sněhu dost tancoval, protože měl ´lehký zadek´. Dával jsem proto do kufru zátěž, aby autíčko drželo stopu. Prodával jsem ho ve chvíli, kdy jsme se vrátili s manželkou ze Sicílie a auto vydávalo po celou dobu cesty tzv. vylágrovaný zvuk a na místech, kde se platí dálniční poplatek, na mě vždycky volali: Diesel, diesel! A já jim jen těžko vysvětloval, že se jedná o benzinový, ale životem již hodně unavený vůz. Ale byl první a proto na něj vzpomínám v dobrém a s láskou.







Na co jste před cestou vždy zvědavý?

Nejvíc jsem zvědavý před cestou na místa, kde by člověk přítomnost vážné hudby až tak úplně nehledal. Touto destinací jsou bezpochyby arabské státy. Ať už navštívím kterýkoliv z nich, řeším odpověď na stále stejné otázky: proč jsou si jednotlivé národy tak vzdálené, když žijeme na jedné malé planetě? Z jakého důvodu se neustále vzájemně osočujeme a vraždíme? A má toto všechno vůbec nějaké řešení? Proč tolik druhů víry, náboženství, vždyť se nikdy nebudeme schopni domluvit? Proč se hádáme o blbostech, když na některých částech zeměkoule lidé umírají z hladu, žízně a pro nás lehce vyléčitelných nemocí? Na druhou stranu si cením skutečnosti, že tyto země skýtají velké množství nádherných památek, které nám tady po sobě zanechala dávná civilizace. Měli v sobě tito lidé zakódovanou pokoru k životu svému i druhých.



K zemím, které jste navštívil, patří také Jordánsko...


Jsem rád, že jsem měl tu čest zde vystupovat za přítomnosti královny matky současného krále Abdulláha. Jeho tatínkem byl slavný král Husejn, mírotvorce a velký diplomat Blízkého východu. Matka krále Abdulláha, původem Angličanka, miluje operu a ráda poslouchá také instrumentální klasickou hudbu. Obrovskou poctou pro mě bylo, když jsem byl této dámě představen a promluvili jsme spolu pár vět. Při koncertě seděla na krásných, ručně tkaných kobercích, kde dříve sedávali starořímští vládcové. Starověký amfiteátr v centru hlavního města Jordánska je-pokud se atmosféry týče - velmi osobité spojení.







Úplně jiné pocity jste zažíval v při návštěvě Saúdské Arábie, která je výrazně ortodoxní islámskou zemí. Jaké to byly?

Hrál jsem v diplomatické čtvrti, kde se celý koncert odehrával na kanadské ambasádě. Veřejně prezentovaná vážná hudba je zde totiž oficiálně vnímána jako vliv západní kultury, a proto není tolik žádoucí. Došlo to až tak daleko, že jsem musel při získání víza oficiálně vystupovat jako učitel hudby, nikoliv interpret, který tuto kulturu šíří formou koncertu. Pro vízum jsem si tehdy musel zajel do Vídně, a i když vše bylo předem domluvené, čekal jsem na ně celý den. Ale i přes tato všechna tvrdá opatření musím říci, že stála návštěva této země za to. Snad právě proto byli posluchači lační po tomto druhu muziky. Hráli jsme Dvořáka, Janáčka, ale bez mojí klavírní partnerky, Marie Synkové, protože zde, v této zemi, žena na pódium nepatří. Takže jsem tam tenkrát vystupoval se svým kolegou Petrem Maláskem, který se musel rychle naučit spoustu nových skladeb, za což mu i touto cestou děkuji, protože hrál báječně. Člověk si musí uvědomit, že je v úplně jiném světě, ve světě odlišných pravidel, které my Evropané sice můžeme odsuzovat, ale ti, co tam žijí a pracují, je musí akceptovat. Ano - je to pro mnoho svobodomyslných lidí velký problém. Necítím se tím povolaným, který by jejich situaci hodnotil, když vím jen

to, že mám co dělat s těžko identifikovatelným myšlenkovým fenoménem, který ale musím vzít na vědomí, pokud chci do této lokality vstoupit.“





Jak vzpomínáte na vystoupení v Indii?

Pro mě bylo vystoupení velkou ctí. Mrzí mě ale, že jsem si nepřivezl jako vzpomínku plakát, na kterém bylo napsáno: Jaroslav Svěcený - violin, Marie Synková - piano a nad těmito jmény byl nápis: RECITAL OF WESTERN MUSIC. Evropská klasika je pro ně prostě západní hudbou. Představili jsme české skladatele, Dvořáka, Smetanu, Janáčka, Fibicha, Suka, Martinů a moje vlastní skladby. Zážitek to byl veliký, publikum bylo velice spontánní a dodnes mám v živé paměti, že během koncertu jedna matka nerušeně kojila dítě. Její klid docela zajímavě kontrastoval s neskutečným dopravním provozem, který díky mnoha pruhům na každé straně připomíná slévají a rozlévající se potok. Kdo první vystrčil předek svého vozu, ten jel a fungovalo to. Trochu jsem si přitom vzpomněl na české řidiče a tuzemskou mentalitu. Na našich silnicích také můžete jako první vystrčit předek svého vozu, ale – už není... V lepších případech prožijete silnou zvukovou smršť spojenou s poněkud nespisovným verbálním i neverbálním projevem.



V čem bylo jiné Delhi, hlavní město Indie?

Také tady jsem si začal uvědomovat určitou skromnost a pokoru, přestože si nepřipadám jako nafoukanec, který by vzhledem ke své dlouholeté kariéře měnil svoji povahu. Dnes už ale mohu říci, že přeci jen trochu vím, o čem život je, a proto mi jakákoliv domýšlivost přijde naprosto směšná až trapná. V této zemi jsem si nejvíc uvědomil, že i když člověk něčeho většího dosáhne, je jen zrnkem písku a jeho život záležitostí spíše epizodní. Obdobný pocit jsem zažil také v dalším multimiliónovém městě - Mexico City. Přesto Indie, pokud se týká vnitřního uvědomování si sama sebe, mě zřejmě ovlivnila nejvíc.





Co vás nejvíce láká na cestování?

Člověk by měl cestovat i proto, že jeho životní pas má bohužel omezenou platnost. Získává nové přátele a poznává lidi různé pleti či vyznání. Určitě se nenarodil jako živočich bez srdce, které nahradila kalkulačka.

Cestování slouží k tomu, aby člověk našel sám sebe. Ano - hezky se to říká, lehce se o tom píše, ale funguje to a zároveň formuje naší psychiku. Můj obor se bez znalosti lidské duše neobejde. Ať hraji kdekoliv na světě, ve chvíli, kdy přijdu na pódium, se mé psychické rozpoložení přenese na posluchače a tvoří podstatnou část úspěchu či neúspěchu. To, že musím cvičit, dobře hrát, je samozřejmost, i když všichni dobře víme, že každý den není posvícení.



Autor: Alena Hájková

Foto: ConPro, Korzo



 

Další články z rubriky

Vyrazte do kina: v letní komedii zazáří legendární Raquel Welch

Vyrazte do kina: v letní komedii zazáří legendární Raquel Welch

11. 7. 2017 | Od 13. července můžete v českých kinech shlédnout svěží letní komedii Milovník po přechodu, která…

Foo Fighters se po pěti letech vrací do Prahy, zahrají největší hity

Foo Fighters se po pěti letech vrací do Prahy, zahrají největší hity

19. 6. 2017 | 27. června se do Prahy vrátí slavná americká rocková skupina Foo Fighters. Kapela dorazí do České…

Tip na výlet: Zajeďte si do Českého ráje na Jičínský Food Festival!

Tip na výlet: Zajeďte si do Českého ráje na Jičínský Food Festival!

9. 6. 2017 | 2 | S příchodem léta se v prostorech Zámeckého parku v Jičíně uskuteční již třetí ročník Jičínského…

Dotazník

Dotazník

13. 4. 2017 | Pomozte nám rozvíjet Váš oblíbený web.