” Ale já už opravdu nevím, co bych říkal. Všechno jsem již řekl”.
Takto vypadá obvyklá Karlova odpověď na žádost o rozhovor. Ale věřte, že ještě zdaleka všechno neřekl, protože je to člověk s velkým rozhledem, životními zkušenostmi a poznáním, takže rozhovory s ním jsou vždy přínosné a zajímavé.
Karel Gott si dokázal po celý život zachovat své vlastní já, noblesní chování, opravdovou pokoru, umí naslouchat, který je ve svém oboru naprostým profesionálem.
Letos v červenci tento umělec oslavil své 70. narozeniny. Při této příležitosti mu byla primátorem Prahy Pavlem Bémem udělena stříbrná medaile.
Vy jste, Karle, známý jako galantní a pozorný muž. Myslíte, že lze tyto vlastnosti získat výchovou nebo nám jen chybí správné vzory?
Samozřejmě, že výchova každého z nás začíná u rodičů. Přitom je ale důležité, aby člověk sám již od malička chtěl být noblesní, aby se krásně vyjadřoval a zdvořile jednal s lidmi. Aby neříkal „vole“, „trhni si, vole“. To není jen otázka školy nebo rodičů. Ten, kdo chce takový být, může už jako kluk obdivovat herce ve filmech nebo v divadle, může sledovat, jak se chovají nebo jak jednají s ženami.
Je to jednoduché. Když mě film nebo kniha zaujmou, pak se i já chci podobat hrdinovi, kterého obdivuji. Nechci chodit ošuntělý, chci vejít a udělat dojem. Chci mluvit tak zajímavě a hezky, aby mi lidé začali naslouchat. A když něco chci, tak si vždycky najdu cestu, jak toho dosáhnout. Když žák je připraven, učitel se dostaví.
Jako klukovi se mi líbil šarm Oldřicha Nového, okouzloval mě způsob, jakým oslovoval ženy, jak to s nimi uměl. Ale to není o umění jako takovém, to je o stylu. Třeba Jean Gabin nebo Rudolf Hrušínský, to byli lidé, kteří vůbec nehráli. Oni vůbec nemuseli hrát. Jejich tvář hovořila a člověk se domýšlel. V umění vůbec je dobré nechat diváka nebo posluchače se domýšlet. Je třeba mu nechat prostor pro fantazii, aby člověk přemýšlel, co tím chtěl skladatel, básník nebo malíř říct. Oni sami to nevysvětlují. Proč také? Kouzlo umění spočívá právě v té nedokončenosti, v té touze mu porozumět. Nesmí být přímočaré jako oznámení nějaké zprávy.
Mnoho lidí od vás očekává, že budete v soukromí vystupovat stejně jako na pódiu nebo ve filmu.
Zpěvák nebo herec fajnové role může často vyvolat dojem, že každá žena při setkání s ním prožije něco úžasného. Textař nebo scénárista mu prostě napsali takový text, který okamžitě ženy chytí za srdce. A pak se stane, že ony toho zpěváka někde potkají a ukáže se, že je to normální člověk jako každý jiný, jen se umí více či méně lépe vyjadřovat a ví, jak zaujmout. Tam může nastat zklamání. Ale pokud mohu soudit podle toho, jak o mne mluví všechny ženy, které jsem poznal, tak jsem vždy zanechal dobrý dojem. Žádná mě nepomlouvá, že došlo ke zklamání, ať už jsme se rozešli jakkoliv. A to mě velmi těší. S tímto pocitem se mi hezky žije a mohu se dívat lidem do očí. Ten dobrý dojem se vždy snažím zachovat.
Celý život děláte lidem radost. Co dělá radost vám?
Radost pro mě je, že se daří to, čím se zabývám, a tím vlastně dělám i radost druhým. Jsem rád, že nejsem na světě zbytečný, že jsem pro něco platný. Na mém zpívání je to ostatně vidět nejlépe. My zpěváci a hudebníci máme to štěstí, že hned po vystoupení a většinou už přímo v jeho průběhu nám lidé projeví nadšení, pocítíme okamžitou odezvu publika. To je nádherný pocit. Sochař třeba vytvoří sochu, ale nedoví se okamžitě, kolik radosti udělala. Není u toho, když je jeho dílo obdivováno.
Máte pověst dokonalého profesionála, člověka, který umí dobře vycházet se svým okolím. V čem spočívá toto umění?
V přirozenosti a ta je člověku daná. Vykalkulovaná diplomacie se ihned pozná. Jak a s kým jednat, je u mne věcí citu. Na každého nemůžu stejně. Důležité je odhadnou lidi předem.
Na základě čeho je odhadujete?
Nechám toho druhého promluvit a snažím se přeladit na jeho frekvenci, pochopit ho. Přitom samozřejmě dávám najevo, že mám také svůj názor, že s ním nechci vycházet za každou cenu. Ale ne vždy tato taktika vychází. Jsou lidé, kteří mě úplně nenávidí, aniž bych se s nimi setkal. Ale to není nic negativního, není to důvod, proč bych se měl nad sebou zamýšlet. Oni sami neví, proč mě nenávidí. Lidé, kteří vyzařují silnou auru a mají osobnost, často vyvolávají u jedněch respekt a u druhých nenávist. To nemá nic společného se závistí. Oni jen cítí tu sílu a vadí jim jiná frekvence naladění.
Nejhorší je stav, když je člověk všem lhostejný, když o něm druzí nepřemýšlí a říkají, že jim nevadí. Tam není nic, žádná síla, o kterou se člověk může opřít. Ti, co něco dokázali, vždy se setkávali s rozporuplnými reakcemi na svoje vystoupení nebo umění. Lidé je buď nesnášeli, nebo milovali.
Dobrý zpěvák musí být i dobrý psycholog. Je to tak?
Ano, dokonce i v situacích, kdy se nemusí se svými posluchači setkávat. Když například nahrává ve studiu a není v kontaktu se svými posluchači. Pak musí umět správně odhadnout, co chtějí slyšet, co je v dané době zajímavé, co chce publiku sdělit.
Když se řekne image, co se vám vybaví?
Že můj zevnějšek musí ladit s písní, kterou na jevišti nebo před kamerou zpívám. Nemůžu přijít ležérně oblečený na koncert se symfonickým orchestrem a zase naopak, když zpívám rock-and-roll nebo něco živějšího, nemůžu být upnutý ve smokingu a v motýlku. Důležité je odhadnout správnou situaci.
Image se může ale měnit, proč ne? Ortodoxní fanoušci sice nemají moc rádi změny a říkají: „To je škoda, to Kájovi nesedí.“ Ale to neznamená, že jsem udělal chybu. Už vystupuji 43 let, takže nemůžu zpívat to, co bylo šlágrem v šedesátých letech. Musím jít s dobou a nabízet to, co cítím dnes. V dnešní době již přemýšlím o sobě a o věcech jinak, odlišně také přistupuji k melodii a textu.
Samozřejmě byly doby, kdy jsem se tím až tak nezabýval. To je dáno životními zkušenostmi a zodpovědností. Začínající zpěvák nemá co ztratit. Přijde jen o momentální šanci, ale na to se zase zapomene. Kdežto u renomovaného zpěváka se hned tak nezapomene, když udělá chybu.
Autor: Alena Hájková