Martin Stropnický: Srší sebekritikou i vtipem!

| Autor: Jana Benešovská | Rubrika: Kultura

Martin Stropnický je vytížený muž, a tak rozhovor s ním vznikal trochu netradičně – on-line. Charismatický herec, režisér a umělecký šéf Divadla na Vinohradech však ani takhle na dálku neztratil nic ze své osobitosti. Naopak. Sršel sebekritikou i vtipem.



Nebráníte se otázkám na politiku, dokonce jste mi předem napsal, že k tomuto tématu „máte potřebu něco říct“. Tak pojďme na to… Jak jste spokojen s výsledky voleb?

Voliči dali najevo, že si nedají líbit úplně všechno. To je dobrá zpráva. Ale žádnou euforii nepociťuji. Důvěryhodnost některých „reformátorů“ je tragikomická.

Máte řadu zkušeností ze zahraničí, a tak můžete srovnávat. Je česká politika skutečně tak příšerná, jak se tvrdí, uštěkaná a plná vzájemných osobních útoků, nebo nejde o nic výjimečného – řekněme takový průměrný evropský standard?

Pokud vím, tak to leckde také není ideální. My ale přece jen procházíme stále jakousi dlouhou demokratickou pubertou, a proto také musíme klást na politiky vysoké nároky. Navíc žiju a platím daně tady. Proto chci, aby to tady také fungovalo. Jsem sobec: politická kultura na Azorských ostrovech je mi volná.

Několikrát jsem se v poslední době setkala s politikou coby příčinou krize vztahu muže a ženy, případně dokonce zásadním důvodem pro to, aby vztah vůbec nevznikl. Dokážete něco takového pochopit?

Ať se snažím, jak chci, pochopit se mi to nedaří. Ale přece jen: pokud by má žena volila třeba nějakého vychytralého podfukáře, tak bych se asi rozkatil. To ale u nás nehrozí.




Když se o vás někde baví skupina několika žen, nejčastěji je přitom slyšet slovo charismatický. Jste si vědom toho, že – minimálně tedy pro ženy – máte jakési osobní kouzlo?

Tak toho si vědom nejsem. Jsem pedant a morous. Někdy nesnesitelně náročný ke svému okolí. Občas, pravda, v jakési podivné euforii, jsem možná i trochu příjemný. Takovou slabou chvilku ale rychle kompenzuji smrtící dávkou nerudnosti. Ale jedno jsem se snad naučil: dokážu se na sebe podívat s odstupem. Viz výše a snad i níže.



Když dovolíte, budu si stát na svém: jisté osobní kouzlo opravdu nezapřete. Je možné ho nějak cíleně budovat, nebo je to dar přírody a člověk nemá šanci ho ovlivnit?

Vy mně dáváte… Tak dobře, budu o tom mluvit obecně. Charisma je velký dar. Jeden z největších. U herců to platí dvojnásob. Ono totiž obstará ten rozdíl. Je to trochu nespravedlivé: charismatický člověk to má jaksi „zadarmo“. Jistě, kouzlo osobnosti se dá trochu kultivovat, ale když je to úsilí moc vědomé, stane se z toho narcisismus a charisma zmizí. Anebo ten jedinec prostě řečeno zblbne a je po kouzlu.

Jsou divadelní prázdniny. Má umělecký šéf divadla šanci užít si je stejně jako někteří herci, a zůstane tudíž vaše kancelář zavřená, nebo budete mít i v létě napilno?

Prázdniny patří naštěstí k nemnohým výhodám divadelního konání. Pokud během sezony nepracujete českou metodou neustálých odkladů všech možných rozhodnutí, máte šanci si od divadla skutečně odpočinout. Zároveň se vám ale může snadno stát, že spadnete do nějakého natáčení nebo letního hraní a je po legraci. Něco si sice vyděláte, ale nemáte čas to utratit. To se mi stalo už dva roky po sobě. Letos na to jdu jinak: mám volno šest týdnů a nic mi v tom nezabrání.

Jak relaxujete?

Střídáním druhů práce. Bohužel. Ale když už to volno skutečně nastane, dělám úplně obyčejné věci: věnuji se dětem, sekám trávu, hraju na kytaru, snažím se zatlouct hřebík.

Umíte relaxovat také zahálením? Jen tak se někde natáhnout a nemít v ruce třeba ani knihu… prostě taková absolutní nečinnost?

Nicnedělání se mi občas podaří v létě. Je úžasné. Prvních dvacet minut. Pak někdo přijde.

Hrajete v televizním seriálu Kriminálka Anděl. Díváte se na nějaký současný seriál – ať už český nebo zahraniční – s potěšením, nebo jste jako většina ostatních herců a takřka nezapnete televizi?

Nejsem si tak úplně jistý tvrzením herců, že nezapnou televizi. Někteří dokonce posílají SMS, aby upozornili na svůj pořad. Když děláte seriál, je dobré se na jeden díl mrknout. Kvůli profesi. Ale dva už jsou luxus. Ostatně, seriály nejsou určeny mně.



Funguje přímá úměra, že jakmile se objevíte v seriálu, rázem stoupne zájem o vás i v divadle?

Tahle logika příliš nefunguje. A ani v obráceném gardu. Řada vynikajících herců netočí a spousta prazvláštních bytostí je na roztrhání. Některá média tomu hodně pomáhají, včetně těch tzv. seriózních. Musí neustále přehánět, jinak by je nikdo nečetl. A tak vznikají „excelentní“ a „skvělé“ výkony v podání politováníhodných dřev. Tato dřeva jsou pak samozřejmě podstatně slavnější než vynálezce penicilinu.

K divadlu jste se vrátil před osmi lety. Baví vás stejně jako zamlada?
Víc. Jsem už teď schopný mít ho rád i s jeho limity.

Můžete být prosím trochu konkrétnější?
Divadlo se musí dělat s totálním nasazením. Zároveň je ale dobré nezapomínat, že je to „jen“ divadlo. Když někdo u kumštu považuje svoje pachtění za pupek světa a zcela vážně se označuje jako „tvůrce“, je to diagnóza. Tvůrce byl jen jeden a stihl to všechno za týden i s odpočinkem.

Pozice uměleckého šéfa a obzvlášť ve Vinohradském divadle nejspíš není z nejvděčnějších. Těžíte při jednání s herci ze svých diplomatických a politických zkušeností?

Věříte, že tuhle otázku už jsem párkrát dostal? Zkusím na ni tentokrát odpovědět jinak. Pokud po padesátce nemáte aspoň trochu odhad na lidi a schopnost s nimi jednat, nemáte na vedoucím místě co dělat. A je jedno, jestli jste diplomat, šéfredaktor nebo párkař.

Ptám se, protože v tisku v minulosti kolovala řada nejrůznějších zvěstí o tom, kdo vás coby uměleckého šéfa odmítl respektovat, s kým z českých „velikánů“ jste se nepohodl atd. Nebuďme bulvární, ale našel byste něco – nějakou svoji chybu, které s odstupem času litujete?

Komentovat bulvární nemocná slohová cvičení, která nikdo nečte, a přesto je všichni znají, s dovolením nebudu. Chyby určitě mám, myslím, že jsem sem tam nějakou naznačil i v tomhle rozhovoru. Ale sebezpyt si, s dovolením, ponechám do soukromí.

Jste schopen se ze svých vlastních chyb do budoucna poučit?

To doufám. Jinak bych jen rozšiřoval již tak husté řady samolibých hňupů.

Na co ze svého působení v Divadle na Vinohradech jste opravdu pyšný?

Pýcha není dobrá vlastnost. Na rozdíl od sebedůvěry. Bez té to nejde. Všimla jste si? Klasický úhyb před otázkou.

Ve Vinohradském působíte i jako režisér. Máte nějakou zásadu?

Věřím, že jich mám víc. Jedna z nich zní: vážit si diváka. Je to přece zázrak, že si vůbec ještě někdo v roce 2010 vezme večer po práci sako, dobrovolně zaplatí a kouká na příběh, který jsme mu naservírovali.

Divadlo je hodně o emocích a obzvlášť před premiérou to asi nebývá jednoduché. Máte taktiku, jak v takových chvílích uvolnit atmosféru?

Jistě. Chodím zběsile po chodbách a do poslední chvíle obtěžuji herce detailními připomínkami. Nebo je to jinak?

Je dobré, když je umělecký šéf a režisér s herci „svého“ divadla kamarád? Když s nimi zajde po představení třeba na pivo? Nebo je lepší držet si trochu odstup?

Občas je pivo v pořádku, ale musíte ho pít „na delší ruku“.

Kdysi se o vás mluvilo jako o perfekcionistovi a často se zmiňovala také vaše pověstná tvrdohlavost. Cítíte, že jste – řečeno slovy vaší dcery Anny – vyměkl, ať už v profesním životě nebo v tom osobním?

Vyloučeno. Jsem stále nesnesitelnější.

Dcera ale tvrdí opak.

?????? To už tak ženy někdy dělávají.

Máte čtyři vlastní děti různého věku. Dokázal byste říct, jestli a jak se změnily nároky na ně?

Jako otec už určitě nedělám jednu věc: nespojuji naplnění vlastních nerealizovaných snů s budoucností svých potomků. To je cesta do pekel…

Jste prý muž, který umí vařit, žehlit i prát. Měly by tyto schopnosti patřit ke standardní – řekněme – „výbavě“ současného muže a otce?

No tak, abych se nevytahoval, já to umím, když musím. Jinak to neumím vůbec. A výbava? Proč ne? Je to možná mužnější než boule svalů z posilovny.

S vaší manželkou Veronikou jste terčem bulvárních médií. V jednu chvíli s nimi jakoby bojujete, ale pak v nich člověk najde třeba otevřený vzájemný rozhovor vás dvou, o který by se možná zdráhalo požádat i leckteré solidní médium. Vím samozřejmě, jak to v bulvárech chodí, ale nedá mi to nezeptat se – proč?

To se ptáte úplně vážně? Vždyť naprostá většina těchto „rozhovorů“ se nikdy neodehrála! Někdo se vás na chodbě při společenské akci jen tak zeptá, kam jedete na dovolenou. Vy nechcete být nezdvořilý, a tak pár slovy odpovíte. Za několik dnů na pultu trafiky zjistíte z obálky nějaké žumpy, že „Stropnický a Žilková jsou v krizi“. Je to směšné i odporné zároveň.

Co dnes budete dělat, až spolu dokončíme tento rozhovor a vy přijdete domů z divadla?

No, pokud jsem předtím dvanáct hodin natáčel, bude tak jedenáct večer a já naléhavě požádám své okolí, aby se neprodleně vzdálilo.





STAŇTE SE FANOUŠKEM DAMA.CZ NA FACEBOOKU


Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…