Úvodem konstatuji, že jsem si vás dovolila požádat o rozhovor, protože si vás vážím jako člověka, který v dnešní neupřímné době, umí zůstat svůj a morální hodnoty nepovažuje za historické atrapy.
Rock je životní styl. Hudba, která se "tváří" tvrdě, ale má velkou a citlivou duši. Vy jste rocker. Pociťujete jistou zranitelnost v tomto smyslu?
Nevím jestli přesně rozumím otázce, ale řekl bych asi následující. Někdy mi přijde, že jsem citlivý až moc a zranitelný je asi každý člověk. Za svůj uplynulý muzikantský život jsem toho už prožil docela hodně na to, abych si dokázal přehodnotit co chci a co ne, co jsem ochoten obětovat a přinášet. Čím dál víc si uvědomuju, proč jsem vlastně začal muziku dělat, že je to nedílná součást mého života, které jsem věnoval téměř veškerý svůj volný čas a tudíž ji chci dělat s láskou a podle svého nebo alespoň podle demokratické dohody lidí, kterých si vážím a vím, že jejich názor má jistou hodnotu.
Také jsem opravdu rád, že jsem si nechal tu muziku jen jako koníčka, takže nemusím být spoután vědomím, že mě musí uživit. Z toho logicky vyplývá, že já jsem ta určující osoba ohledně toho co, kdy, kde a s kým budu hrát nebo nahrávat. Kdysi jsem si myslel, že by bylo fajn se hudbou živit, ale to často obnáší tolik omezení v tolika ohledech, že by se z toho milovaného koníčka taky mohla stát nepříjemná práce.
Jak plyne váš současný muzikantský život?
Můj současný muzikantský život plyne momentálně v zajetí přípravy a nahrávání mého prvního samostatného instrumentálního kytarového alba. S 99procentní pravděpodobností se bude jmenovat „ Na vlastních rukou“ protože nejlépe vystihuje pocit a stav, ve kterém se nacházím. Jednoduše jsem se rozhodl postavit se lidově řečeno na vlastní nohy a protože to bude hodně o kytaře, na kterou se hraje rukama, tak „Na vlastních rukou“.
Jsem celou tou prací docela nadšen a lituji toho, že jsem se do takové věci nepustil už dříve. Cítím i to, že mi to pomáhá ve hře na kytaru jako takové, víc než pouhé “brnkání něčeho”, k čemuž občas člověk při cvičení sklouzne. Jednoznačně nahrávání a tvorba něčeho nového rozvíjí celou hudební osobnost. Kdysi jsem v rozhovoru se Stevem Vaiem četl, co by poradil kytaristům, aby cvičili atd… No a jedna z jeho rad zněla: “…snažte se každý den nahrát jednu skladbu, je jedno jakou a jestli to ve finále bude hit nebo blbost.” Prostě se naučit tvořit a rozvíjet nápady. Je kolikrát překvapující, co se z jednoho motivu vyvrbí za skladbu.
Ale cítím, že jsem v instrumentální hudbě v podstatě na začátku. Ale plánuji tuto záležitost udržovat už navždy a je jedno jestli v živé kapelové podobě nebo jen zaznamenané na nosiči. Cítím, že mě to posouvá dál.
Také jsme udělali devět nových věcí s BYPASSEM, z nichž některé hodláme nazkoušet a v nastávající sezoně hrát na koncertech. Jak to bude s nahráváním nového CD zatím není jasné, ale určitě bude v nedaleké době. Každopádně pokud bude tato kapela existovat, budu v ní hrát, neboť mi to přináší zas trochu jiné stránky muzikantského života a s lidmi, kteří v ní působí je klid, pohoda a dobrá nálada.
Jak to vypadá, když vás zachvátí nový nápad? Nová melodická linka, která vám zabrnká na smysly? Umíte ji pokaždé uchopit, anebo někdy i unikne?
www.jpg" align=right hspace=5>Většinou když mě něco napadne, zaznamenám vše podstatné(rytmus, harmonii, melodii) na diktafon, nebo dnes už vlastně většinou do mobilního telefonu a nechám to být. Pokud už začnu něco nahrávat a aranžovat vážně v počítači, zpracovávám právě tyhle záznamy, které mě při zpětném poslechu zaujmou. Nikdy to není tak, že bych neměl co točit a čekal na nápad. Pořád mám zásobu motivů nahraných v minulosti a neustále je doplňuji novými, které čas od času příchází. To, jak se daný motiv uchopí, je věc druhá a může to někdy pomoci, někdy uškodit. Ale to se dopředu odhadnout nedá. Jediná možnost je udělat to, jak to člověk cítí a ono to buď vyjde nebo ne. Takový je život.
Já osobně jsem studovala hru na klavír a žiju s vědomím a poznáním, že na klaviatuře - např. malé c je jen jedno a stejně tak např. D je jen jedno. Omlouvám se, jestli to vyznívá pro vás příliš laicky, ale fascinuje mě rozsah a rozmanitost kytarových tónů a akordů. Znáte všechny kombinace? Všechny akordy? Anebo je kytarista poznává postupně a pak osciluje kolem svých oblíbených?
Všechny kombinace? V žádném případě, jednak kytara je tak těžký a variabilní nástroj, že je na čem pracovat celý život a jednak, přesně jak píšete, jako ve všem má člověk své „oblíbené“. Tím, že je má rád a pracuje s nimi, vyhraňuje i svůj hudební rukopis. Někdy to ale sklouzne k tomu, že se člověk opakuje a tomu se myslím nevyhne nikdo a není to zas tak úplně špatně.
Vzpomínám na to jak jsem byl naprosto uchvácen prvním poslechem stylu Ingwieho Malmsteena a první pásku s jeho deskou jsem v kazeťáku zcela prošoupal. No jo, jenže pak přišla deska další a další a další a ono vlastně pořád to samé. Dnes vydržím jednu píseň a končím. Ale má své věrné fanoušky, kteří jsou a budou ochotni poslouchat ty jeho stále stejná sóla pokud bude hrát. A o to právě jde především. Mít svoje fanoušky, kteří poslouchají radi něco, co jsem stvořil, to je pocit k nezaplacení. Je to přece jiné, než být pouhým interpretem. Je to jako rozdíl mezi namalováním vlastního obrazu a na druhé straně vybarvováním omalovánek. Proto moc neuznávám ani revivalové kapely. Není kumšt naučit se něco po někom, ale vymyslet něco sám.
Jednou jste řekl, že pokud je skladba dobrá, dá se zahrát jenom na španělku. Bez rachotů elektrických kytar. Prožíváte teď období akustické kytary? Směřuji k otázce, jak se daří myšlenkám na instrumentálky a na kytarovou instrumentální kapelu.
Něco k této otázce už jsem vlastně odpověděl výše. Jen k té akustické kytaře. Víte já nikdy nebyl takový ten táborákový bavič. Ke kytaře jsem od samotného začátku přistupoval zcela jinak. Neříkám, že to bylo správně, ale prostě to tak bylo. Nedávno jsem četl v Muzikusu rozhovor s Petrem Roškaňukem, který to měl hodně podobně, tak mě to potěšilo, protože si kolikrát říkám, že to v pořádku nebylo. Ale bylo nebylo, je to jedno, podařilo se mi to, co jsem si vysnil. A sice, že nebudu úplně bezvýznamný hudebník a že mé jméno budou lidi znát. A to že budu jednou stát na podiu se členem obdivovaného Pražského Výběru nebo s nejpopulárnějšími zpěváky své doby (Křížek, Kolář, Střihavka), to jsem ani netušil, že se může stát.
Takže období akustické kytary teď neprožívám a nikdy jsem neprožíval, vždy mě mnohem více fascinovala elektrika. Proto jsem taky vystudoval elektrotechnickou fakultu :-). Ale s tou písničkou, že pokud je dobrá, musí znít i u táboráku na španělu, za tím si stojím. Už samotná melodie musí mít dobrou stavbu. To bylo třeba patrné i na SuperStar, když adepti zpívali bez jakéhokoli doprovodu. Ty opravdu dobré písně s dobře vystavěnou zpěvovou linkou vynikly a zaujaly mnohem více a vybrat si takovou skladbu byla částečná výhra.
Pilně cvičit, cvičit, cvičit, co se v mládí naučíš atd.... Vnímám vás jako člověka velmi pracovitého, zodpovědného, který v jisté fázi svého života pochopil, že má talent, a o to víc musí makat a na sobě pracovat?
No já bych sebekriticky a pravdomluvně řekl, že dávka mého talentu není až tak velká, jakou bych chtěl mít. S tím se člověk ale musí naučit žít a uvědomit si, že to není vše. Za nejdůležitější považuji to, že mě to baví a napňuje život. Pracovitý v tomto ohledu jsem, vždy mě bavilo cvičit na kytaru, takže jsem se nikdy nemusel nutit. Ale jsem rád, že i když teď necvičím zdaleka tolik jako dříve, stále na sobě pozoruji posun. Už jen tím skládáním a nahráváním demosnímků se člověk vylepšuje, protože když se člověk nahraje, pak má zpětnou vazbu o tom jak hraje. A že někdy fakt netuší, že mu něco docela dost nejde….! Ale pak se tomu stačí chvíli věnovat a ono to jde. Bez toho nahrávání by to třeba ani nezjistil. No a zodpovědnost je absolutně nedílná součást muzikanta, který chce hrát vážně v nějaké kapele. Existuje spousta dobrých hráčů, kteří ale nikdy nikde pořádně hrát nebudou, protože jsou třeba nespolehliví, konfliktní atd. Z mých zkušeností bych muzikanta označkoval jedním veledůležitým kriteriem, které bych nazval ”Použitelnost”. Do tohoto kriteria bych zařadil asi tyto vlastnosti: Samozřejmě zvládat dobře svůj nástroj, hudební invence, dobré vybavení, spolehlivost, komunikativnost, nekonfliktnost, vzhled, mobilita a další mnohdy s hudbou nesouvisející vlastnosti. Jo, jo, pouhý talent opravdu nestačí.
Lidé vaši tvorbu znají, zazní první motiv a ví, že jste to vy. Děláte písničky o lidech pro lidi. Skládat, tvořit ty písničky pro radost z poslechu vás jistě naplňuje. Jak moc a jak často vás láká psát texty k melodiím?
První věta vaší otázky je myslím hodně nadsazený výrok, ale jestli to vy tak máte a s vámi byť jen pár lidí, pak je to asi nejvíc, co si může muzikant a skladatel přát. Tj. aby byl charakteristický a poznatelný. Ale to si myslím, že ještě nemám i když to nemůžu posoudit a o to víc mě váš pohled těší.
Psaní textů mě moc neláká, na Albu Petra Koláře jsem je dělal v postatě z nouze, protože Petrovi docházel čas a nápady. Nepovažuji se absolutně za textaře, to co jsem napsal jsou v podstatě nějaké mé životní postoje nebo zkušenosti, poskládané tak, aby do dané melodie pasovali. Ale když slyším texty třeba od NO NAME, tak si říkám, takhle bych to chtěl vyjádřit, jenže mi to nejde. Vyřeším to tou instrumentální hudbou ;-).
Více informací naleznete na www.henych.com.
Foto: www.henych.com, Roman Akak
Autorka článku: Dagmar Trefílková (www.plazoo.cz)