Pořád je to o oku fotografa

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

Chci vás pozvat na výstavu fotografií Jana Šibíka, která probíhá v Praze ve Staroměstské radnici až do 5. srpna 2006. Prohlédnout si můžete téměř sto fotografií z posledních pěti let a každá z nich je úžasná, jedinečná. Najdeme je i v Šibíkově třetí knize STORIES. Jsou na nich zachyceny lidské osudy, válečné konflikty, přírodní katastrofy. Myslím, že nikdo z výstavy neodchází s úsměvem na rtech a lehkou myslí, však se také málokdy vidí tak emocionálně silné fotografie.

Když si koupíte knihu STORIES, získáte s ní jako bonus originální fotku zápasníků kuští podepsanou autorem. Prý aby ta cena tak nebolela.

Nemyslím si, že Jana Šibíka je nutné příliš představovat, přesto alespoň hodně stručný úvod k našemu povídání:
Jan Šibík podnikl od roku 1985 přes dvě stě cest do všech koutů světa. Fotografoval konec komunismu v Evropě, pád berlínské zdi, sametovou revoluci v Československu i krvavý zánik Ceauceskova režimu v Rumunsku. Byl svědkem masakrů v afrických zemích, fotil následky přírodních katastrof, dokumentoval války v Afghánistánu, Chorvatsku, Bosně, Kosovu, v gruzínské Abcházii, Čečensku, ázerbájdžánském Náhorním Karabachu, Jihoafrické republice a Iráku, genocidu ve Rwandě, uprchlické tábory, opakovaně fotografoval i na Kubě. V posledních letech se Jan Šibík zaměřil na konflikt v Palestině. Během celého roku 2004 fotil epidemii AIDS na Ukrajině.


Dětský fond Spojených národů (UNICEF) tvrdí, že Angola je v dnešním světě nejhorším místem pro narození dítěte


V roce 2005 zaznamenal děsivé následky přívalové vlny na Srí Lance, bizarní poměry v komunistické Severní Koreji, pohřeb papeže Jana Pavla II. ve Vatikánu i Jásira Arafáta v Ramalláhu, odchod izraelských osadníků z pásma Gazy a následky hurikánu Katrina v New Orleansu. Všechny tyto události si připomenete právě na výstavě STORIES, kterou byste si neměli nechat ujít.

Mezi ocenění nejcennější určitě patří dvě hlavní ceny v soutěži Czech Press Photo a třetí místo v soutěži World Press Photo. V kategorii Sportovní příběhy porota ocenila sérii snímků indických zápasníků kuští (v roce 2004).


Kólhápur, Indie, prosinec 2003
Zápasníci kuští. Jejich život se již dávno zúžil na zápas. Mimo něj nestojí na tomto světě o nic -- o žádné bohatství, doteky ani city. Mají jediný sen: vítězství.


Jan Šibík vydal tři fotografické publikace: Kdyby všechny slzy světa (1997) a Ďábel v nás (2001). Nejnovější kniha Stories mapuje Šibíkovu práci v letech 2001 - 2005.

Více o Janu Šibíkovi a spoustu jeho úžasných fotek najdete na www.sibik.cz. Počítejte s tím, že se od stránek jen tak neodtrhnete. Stejně jako já jsem počítala s tím, že náš rozhovor bude jen krátký. Nebyl. Jan Šibík je totiž člověk, který umí o všem, co zažil, zajímavě povídat.

Jak jste se dostal k focení?
Vlastně jsem se dostal k focení přes filmovou kameru, to ještě bylo za komunismu. Byl jsem v hlavní redakci publicistiky a dokumentaristiky, hrozně mě bavilo dělat asistenta kamery, protože jsem byl v bezprostředním kontaktu s kameramanem. Později, když se dělalo na digitál, mi to kameraman půjčil, takže jsem si některý záběry mohl natočit sám. A pak byl konkurz do Mladého světa, do kterého jsem se přihlásil, a kam se přihlásilo hrozně moc lidí. Shodou okolností si bývalý vedoucí Miroslav Zajíc vybral mě.

Určitě jsem tam nebyl nejlepší, ale on si mě vybral a to byla pro mě obrovská škola. Protože ono je rozdíl, když fotografujete jenom když se vám chce v sobotu a v neděli a rozdíl je, když vás pošlou někam a vy ty fotky musíte přivézt a nikoho nezajímá, jestli bylo dobrý světlo, jestli pršelo, jestli tam bylo hodně lidí, jestli to bylo fotogenický. V Mladým světě jsem byl rok, pak mi neprodloužili smlouvu a já jsem odešel do časopisu Vlasta, kde jsem byl asi osm měsíců. Jeli jsme tehdy třeba na první výročí zemětřesení do Arménie nebo mi tam uveřejnili fotky s vlajkonoši Sparty. Vycházely mi tam neuvěřitelný reportáže, který by mi tam dneska už vyjít nemohly.

Za půl roku jsem dostal znovu nabídku, abych se vrátil do Mladého světa, a jelikož to bylo v té době pro reportážního fotografa to nejlepší, tak jsem se tam rád vrátil. Po čtyřech letech jsem dostal nabídku z Reflexu. Půl roku jsem to zvažoval, než jsem se odhodlal odejít. Připadal mi takový agresivní. Hrozně se mi líbila moderní grafická úprava, kterou tam začal dělat Aleš Najbrt, se kterým jsem později začal spolupracovat na všech těch knihách. Dělal obaly jak minulý tak současný knihy i můj první katalog.
Takže jsem se nakonec rozhodl, že jo a od listopadu 92 do dneška jsem v Reflexu.


Angola, 2001


Kdy jste začal vystavovat?
První výstavu jsem měl v roku 94, tady mám katalog z první výstavy v Domě fotografie (listuje katalogem), která se jmenovala Události a to už jsem byl nasměrovanej na ten žánr, co fotím. Část byly ještě černobílé fotky z rozpadu bývalého socialistickýho bloku a revoluce u nás a druhá část už byla barevná. Takže asi po sedmi letech, co jsem fotografoval, jsem měl první velkou výstavu.

Čím fotíte?
Fotím digitálním fotoaparátem (Canon EOS 5D), ale není to tak dlouho, co s ním fotím. Tady na výstavě je asi jen deset procent digitálních fotek, jinak zbytek ještě na analogovém, takže na film. Takže je to takový to rozloučení s analogem. Já jsem se tomu bránil dlouhou dobu, ale pokud pracujete v týdeníku, jako je Reflex, a pokud zaměření vaší fotografie je fotožurnalismus, kde je ta aktuálnost důležitá, tak už nebylo zbytí, než na něj přejít. Vadí mi na tom, že barvy z analogu vypadají přirozenější, plastičtější, je to jakoby opravdovější. Ale když uděláte změnu, tak ta změna musí být jednoznačná, jasná. Takže jsem se definitivně rozhodl, že budu všechno fotit na digitál.


Teherán, Írán, červen 2003
Ženská sekce Mauzolea ájatolláha Chomejního.


Není obvyklé, aby autor prodával vstupenky na své výstavě, ale je to moc sympatické. Jak vás to napadlo?
Vidíte, mně spousta fotografů řekla, že to je trapný. Jednak mě zajímá, který lidi chodí na moji výstavu a další z důvodů je i ten, že byla hrozně nákladná instalace, kde jsem nechtěl šetřit peníze, a kdybych tady někoho měl, tak bych ho musel platit. Ale důležitější je, že někdy vznikne i taková improvizovaná beseda, připadá mi, že prodám i víc knih a zajímá mě to vidět ty lidi. Nepřipadne mi to trapný, mně to nevadí. Někdo mě pozná, někdo ne, taky jsou z toho takový legrační situace, když si ty lidi třeba povídají, jak ten pan Šibík asi vypadá. Je to legrační.

Jak návštěvníci na Vaše fotky reagují?
Reakce lidí na moje fotky mi připadají normální. Neříkám, že každého musí moje fotky oslovovat. Určitě jsou lidi, který moje fotky neoslovují nebo se jim nelíbí nebo jim nepřipadnou dostatečně silný. Ale od lidí, který chodí sem na tu výstavu, mám reakce vysloveně pozitivní. Někdy mi děkují, až bych řekl, že to tak trochu v tom hodnocení přehánějí. Ale je to velmi milé a motivuje to.


Angola, Kuito, 2001
Osmiletý chlapec. Právě zemřel


Když jste začal fotit takové situace jako jsou živelné pohromy nebo válečné konflikty, bylo pro vás ze začátku obtížné naučit se v těch oblastech pohybovat? Jak jste se tam dostával, měl jste nějaké průvodce nebo rádce?
Neměl, protože ze začátku jsem na to neměl vůbec peníze. Cesty jsem si hradil většinou ze svého. Jediné, čím jsem se učil, byly zkušenosti. Třeba na první cestě - bylo to zemětřesení v Arménii v prosinci 88. Do Jerevanu jsem se dostal letadlem Červeného kříže, ale nevěděl jsem, jak překonat těch dalších 150 kilometrů do epicentra zemětřesení. Trvalo mi několik dnů, než jsem se tam dostal, protože nefungovala autobusová doprava. Přitom to bylo tak snadné – jít za město na výpadovku a stopnout si nějaké auto nebo náklaďák s humanitární pomocí. Bohužel jsem to zjistil až třetí den.

Velmi nebezpečné byly ze začátku válečné události. Hrozně mě nervovalo, že veškerá ta střelba a výbuchy granátů, byly v reálu mnohem hlasitější, než jak jsem to viděl ve filmech v televizi. A když je člověk nervózní, tak má tendenci zmatkovat a to v těchto situacích může být osudové. Jsem rád, že jsem přežil. Navíc v televizi nebo v kině jasně vidíte, odkud kam se střílí, kde se máte schovat. Tam to ale bylo tak, že já jsem vůbec netušil, odkud ta střelba jde. Připadalo mi, že ze všech stran. A to vás samozřejmě nenechává v klidu. Nevěděl jsem taky, jak si získat lidi pro focení, nevěděl jsem pořádně, co mám fotografovat, byl jsem takovej vyplašenej. Já si myslím, že tím musí projít každý fotograf.


Libérie, 2003


Když jste někde v místě válečného konfliktu a nějakou dobu tam žijete, pomáhá vám to porozumět situaci víc?
To určitě. Abych si na něco udělal názor, i když subjektivní, tak tu věc musím vidět. Já si ho neudělám na základě četby, na základě informací z televize či z internetu; já to chci vidět na vlastní oči. A pak mám jasný názor. Ten je samozřejmě taky subjektivní a často se mi stane, třeba v případě Izraele, že se mi ten názor pod vlivem různých událostí několikrát úplně změní.

To, že to vidím na vlastní oči, je pro mě hrozně důležité. Uvědomuji si, že nedokážu být nestranný novinář. Já jsem velmi emocionální člověk a ty konflikty hodně prožívám a jasně a zřetelně vidím, ke které straně mám blíž. Pak jsou samozřejmě konflikty, kde ta nesmyslnost je tak obrovská, že vlastně vidíte jen tu nesmyslnost války a nevíte, za co se vlastně bojuje. To jsou třeba konflikty v Africe, kde většina lidi živoří na vyprahlých částech země a lidé tam žijí nelidských podmínkách. Jejich obydlí je uplácané z hlíny, a přesto se zde střílí a zabijí a vy nechápete proč. Takových míst je dost. Asi těm bojovníkům jde o to, že mají moc a ovládají určité území, nicméně ta nesmyslnost je obrovská.

Vidíte nějaká řešení?
Ano: jednak by vyspělé země měly v co největší míře podporovat vzdělání a investovat do školství, protože vzdělaní lidé si více uvědomují problémy světa a mohou se je pokoušet nějak řešit. A také teď, kdy dochází ke střetu civilizací, kdy proti sobě stojí křesťanský a islámský svět, bychom se měli navzájem více poznávat a být k sobě tolerantní.


Libérie, 2003


Jak to všechno snášíte? Máte klidný spánek?
Nemám vždycky klidný spánek, i když se to za ty roky zlepšilo. Horší je to, když jsem přímo na místě. Zde to na Vás působí mnohem intenzivněji. Když pak sednete do letadla, tak se to tak jakoby vzdálí, je to tak trochu za vámi a už se přeorientujete na ty naše problémy, které jsou samozřejmě daleko méně závažné.

Čím dál tím víc si uvědomuji, že přestože lidi mají díky médiím spoustu informací v přímém přenosu, tak to stejně tu fotku nezlikvidovalo. Silná fotografie má pořád moc lidi přesvědčit, aby se nad konfliktem aspoň zamysleli, popřípadě aby dali nějaké peníze nebo humanitární pomoc. Já myslím, že to je překvapivé zjištění. Plno lidí na moje fotky reaguje, chodí na moje besedy, plno lidí mi píše maily, dopisy, to mě velmi motivuje, velmi mě to těší. Takže to má snad smysl.


Afghánistán, Šiva, listopad 2001
Vězení bojovníků al-Kajdy a Tálibánu připomíná středověk.


Stane se, že si následně na základě nějakého argumentu upravíte svůj názor na věc?
Většinou nestane, protože reakce lidí jsou někdy hodně stereotypní. Málokdy jsou názorově ty lidi pro mě partnerem. Ne že bych je nějak podceňoval, ale oni nemají tu možnost vše vidět a prožívat na vlastní kůži. A když něco náhodou viděli, tak to byla ojedinělá událost a nemají tu možnost konfrontace, srovnání, kterou mám já. Takže občas se setkám s určitým i nepochopením, jako například když jsem vybíral peníze na lidi, co mají AIDS.


Ukrajina, Oděsa, Infekční nemocnice, 2004
Tato krásná pětadvacetiletá žena je na smrt připravena. Jsem poslední, s kým mluví. Třicet minut po pořízení této fotografie umírá.


Plno lidí mi říkalo, že je důležitější vybírat peníze pro jiné skupiny lidí než pro narkomany a prostitutky. Ty lidi mají pouze částečnou pravdu, ale nechápou podstatu, že to je i náš problém. Je to z toho důvodu, že v nevěstincích je 60% děvčat z východního bloku a která žena může dát ruku do ohně za svého muže nebo syna, že tam nikdy nepůjdou? Ukrajinci se u nás stali největší menšinou, předstihli i Slováky. S tím, jak se ekonomická situace v naší zemi zlepšuje, už nebudeme zemí tranzitní, ale budeme se pro uprchlíky stále častěji stávat zemí cílovou.


AIDS, Odesa 2004


Jak řešíte komunikaci v zemích, kde se sám nedomluvíte?
Já nemluvím dobře anglicky, ale domluvím se. Řeší se to tím, že si v příslušné zemi seženete průvodce, se kterým se domluvíte anglicky. Nejlepší je, když je to zároveň řidič, aby člověk nemusel platit za dva. Ale je to dobré taky z toho důvodu, že zná místní mentalitu a odhadne, když už je lepší odejít, kdy je situace nebezpečná. On mi zjistí, jak se dostanu do domu, kde se něco stalo. Zeptá se, jestli tam můžu jít, jestli tam můžu fotit. Ze začátku mi to připadlo jako takový přepych zahraničních novinářů, ale pak jsem si uvědomil, jak neuvěřitelně to v práci pomáhá. Ale má to jeden háček, stojí to peníze. Stojí to čím dál tím víc peněz. Konkurovat velkým agenturám, který mají bezedný měšec, je rok od roku těžší.


Afghanistan, 2002


Zajímalo by mě, jestli jste v počátcích musel překonával ostych z foceni lidského nejuzavřenějšího soukromí?
Já ho musím překonávat dodnes! Je to pro mě obtížné. Musíte s těmi lidmi nějakou dobu být, oni vám musí začít důvěřovat. Nesmíte je v rychlosti vyfotit, něco jim naslibovat a vypadnout.
Někdy stačí naučit se pár slov, pozdrav v jejich jazyce, nebo nějaké gesto – pohladit je, vzít za ruku… Já se v takových situacích snažím nedělat s fotoaparátem žádné rychlé pohyby.


Zápasníci kuští (Kólhápur, Indie, prosinec 2003)


Bojíte se, když se pohybujete ve válečné oblasti?
Bojím.

Mohla by tuto práci dělat i žena?
Mohla; odhadem tak 10-15% z fotoreportérů jsou ženy. A je i dost kameramanek. Má to svoje výhody i nevýhody. Někdy ženu pustí i tam, kam by nepustili muže, to je velká výhoda. Nevýhodou je velké riziko obtěžování.

Kdy poznáte, že fotka je ta pravá?
Na to se nesmí spěchat, určitě ne hned, co ji vyfotím. Když jsem fotil zápasníky kuští, tak jsem tu se sedícími zápasníky, kteří se sypou hlínou, nafotil asi stokrát. Jen na dvou z nich byly jejich ruce už v klidu a ještě se jim z hlavy sypala hlína. Fotky do své poslední knihy Stories jsem vybíral osm měsíců.


Pohřeb Jásira Arafata, Palestina, 2004


Na čem pro vás u fotky nejvíce záleží?
Na nosné situaci, na fotogeničnosti prostředí, na výtvarném vidění, na technice… Čím víc se toho v ní spojí, tím líp.

Co byste doporučil čtenářkám Dámy, které chtějí fotit dobře?
Co nejvíc fotit všechno kolem sebe; děti, své nejbližší, mějte foťák neustále v pohotovosti a snažte se o zajímavé momentky.


S Janem Šibíkem si povídala Markéta K.


Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…