Pane Hábo, jaké měl Hitchcock dětství?
Dá se říct, že osamělé, i když nebyl jedináček. Nejspíš to bylo kvůli jeho osobnosti, nepatřil totiž k těm, kteří automaticky navazují přátelství. Vždycky byl malý a silnější, nesportoval a do klukovských her se nezapojoval. Vlastně sám o sobě říkal, že i doma vždycky sedával někde stranou a pozoroval, co dělají jiní.
Jak vycházel s rodiči?
S otcem příliš vřelý a otevřený vztah neměl. Jeho matka byla dominantní, ale zároveň na něm byla i v dospělosti do jisté míry závislá. Vzájemný vztah Hitchcock promítl i do svých filmů.
Například?
Třeba Psycho. Pro psychopatického Normana představuje jeho matka svrchovanou autoritu, která vede až k patologickým proměnám jeho osobnosti. V obrazné rovině Hitchcock v tomto filmu využil vlastní prožitky a pocity, samozřejmě završené dramatickou licencí.
Byla pro něj jeho matka problémem i v pozdějším životě, třeba když se oženil?
Má-li muž nedořešený vztah k matce, nutně se musí dostat do problémů se svými partnerkami. Tím, že Hitchcock později žil v Americe a jeho matka zůstala v Anglii, nemohl být ten vliv tak intenzivní, nicméně přítomnost matky v jeho mysli přetrvávala.
Podařilo se mu někdy od ní úplně oprostit?
Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že Hitchcockova matka zemřela, když byl v Americe, a nemohl se včas vrátit, aby mezi nimi došlo k určitému významovému uspořádání jejich vztahu. Ale i kdyby se mu podařilo být jí v tom okamžiku nablízku, zřejmě by při své emocionální uzavřenosti a nekomunikativnosti nebyl něčeho takového schopný.
Jaký měl vztah k jiným ženám?
Komplikovaný. Sám říkal, že měl s manželkou Almou jenom jeden sexuální zážitek, aby zplodil dítě. Pak už se jejich vztah odehrával v platonické rovině. Alma pro něj nebyla symbolem krásy, ten představovaly blonďaté krásky v jeho filmech.
Vraťme se zpět v čase. Proč Hitchcock vystudoval technickou školu?
Hitchcock nejprve navštěvoval internátní katolickou školu pro chlapce, což byla obdoba současné základní školy. Pak prošel několika večerními kurzy pořádanými univerzitami. Šlo o předměty jako fyzika a matematika, které ho podvědomě zajímaly víc než ty ostatní. Nejednalo se o klasické, ucelené vzdělání. Ty kurzy byly velmi krátkodobé. Nakonec se ale dostal ke kreslení, malování a poznávání výtvarného umění.
Od něj bylo k němému filmu přece jenom blíž…
Než se k němu dostal, ještě to chvíli trvalo. Když mu během první světové války zemřel otec, musel začít pracovat. Nastoupil do firmy, která se zabývala výrobou a montáží telegrafických a kabelových sítí, kde začínal s výpočty a statistikou. Čím víc ho ale lákalo umění, tím častěji si o přestávkách maloval do svého bloku. A když firma založila časopis, stal se jeho výtvarníkem a částečně i redaktorem. Díky tomu si postupně uvědomil, že ho umění zajímá víc než síla kabelu a napětí v něm.
Jak do jeho života vstoupil film?
Jednou si v novinách všiml inzerátu americké filmové společnosti Famous Players-Lasky, dnešního Paramountu, která otevírala v Londýně pobočku. Prošel konkurzem a dostal práci v oddělení mezititulků. Ty se při větších a náročnějších projektech dělaly kreslené a různě doplňovaly obrazový děj. Takový byl jeho skutečný začátek u filmu.
A k režii se propracoval jak?
Ve studiu dělal, co bylo třeba. Pracoval od rána do večera, protože jiný život prakticky neměl. Dostal báječnou školu, protože Famous Players-Lasky byla profesionální firma. Když Američané později odešli, studio pod vedením producentů Herberta Wilcoxe a Michaela Balconyho fungovalo dál. Hitchcock se snažil, byl iniciativní a dostal šanci. Režisér Graham Cutts v něm ale viděl nežádoucí konkurenci, a také proto Balcon režisérského novice Hitchcocka „uklidil“ do Německa. To byla pro něj obrovská zkušenost, protože Německo tehdy prožívalo svá nejlepší filmová léta.
O kterém jeho prvním filmu se dá říct, že má klasické „hitchcockovské“ rysy?
Asi o Příšerném hostu z roku 1926. Jak provedením, tak tématem. Poprvé se v něm objevuje motiv pronásledovaného muže, který musí pronásledovat někoho jiného, aby dokázal svoji nevinu. Poprvé taky obsadil blondýnku, kterou považoval za symbol ženství. A konečně divákovi poprvé předvedl i svou vizuální vynalézavost. Třeba v sekvenci, která se odehrává ve dvou podlažích současně. Hitchcock zde použil podhled přes skleněný strop na děj v místnosti nad aktuální scénou. Po pokoji v prvním patře nervózně přechází z vraždy podezřívaný muž, který tuší, že bude spáchán další zločin. O patro níž je rodina, která v obavách, že má v domě vraha, napjatě sleduje houpající se lustr. Prostě celý film se výrazně lišil od tehdejší běžné produkce.
Hitchcock v mnoha filmech využíval jako místo závěrečné honičky známé historické budovy nebo místa. Co ho k tomu vedlo?
Ano. Jistě máte na mysli kupoli Londýnského muzea, Sochu svobody nebo Památník prezidentů na hoře Rushmore v USA. Uvědomoval si, že taková notoricky známá místa budou divácky atraktivní, že jeho filmu dodají punc mimořádnosti. Divákovi tím navíc nabídl možnost dostat se, byť zprostředkovaně a trikem, i do běžně nedostupných míst. Hitchcock se vždy snažil zakomponovat do děje svých filmů něco mimořádného nebo senzačního. Věděl, že originalita a osobitost jsou nejlepší reklamní prostředky, jak vzbudit diváckou pozornost.
Vystupoval ve svých filmech se stejným záměrem? I když byl nesmělý?
Společensky plachy do jisté míry byl, ale byl také nesmírně asertivní a ambiciózní. Od samého začátku své kariéry jako režisér prosazoval, že lidé musí režiséra znát, že nestačí, aby chodili na filmy jen podle hereckého obsazení. Snažil se, aby jméno režiséra mělo stejný zvuk jako jméno hereckých hvězd. Ty štěky vznikly jako žert, postupem času se ale staly neodmyslitelnou pečetí každého jeho filmu. Hitchcock uvažoval moderně, dnes bychom řekli, že měl přirozený smysl pro marketing.
A co soukromé skandály?
Na negativní reklamu si nepotrpěl. Spíš se snažil upozorňovat svérázností a svébytností a neobvyklým přístupem k novinářům. Tisk měl obvykle od jeho propagačního oddělení jasné instrukce.
Jaké?
Hitchcock zásadně odmítal přijmout skupinu novinářů nebo fotografů, chodili hezky jeden po druhém. Neexistovalo, aby rozhovor probíhal v ložnici nebo v hotelové restauraci, vždycky v jeho apartmá, aby působil jako důstojná osoba. Hitchcock uměl s tiskem pracovat a cílevědomě budoval svoji image. Pomáhal mu k tomu jeho zjev i malířské umění. Kreslil vlastní karikatury, kterých byly plné noviny.
Jak se choval při natáčení? Rozčiloval se?
Vůbec. Detailně si předem připravoval každý záběr. Pracoval tiše a seděl jako Buddha. Všechno sledoval a dával najevo, že ho všechny ty směšné záležitosti vůbec nezajímají, dokonce často předstíral spánek. Samotné natáčení ho totiž nebavilo, to pravé vzrušení zažíval tehdy, kdy se mu film včetně těch nejmenších detailů rodil v hlavě. Byl manipulativním typem režiséra a dokázal navodit takové momenty, aby dostal z herců to, co chtěl. Nedával jim možnost hrát víc, než museli. Anne Baxterová, která s ním točila film Zpovídám se, prohlásila: „V jednom okamžiku jsem si uvědomila, že pro Hitchcocka není důležité, jestli herec hraje, protože to očekával od kamery. Ta pro něj byla nejdůležitější.
Přesáhla jeho značka i hranice stříbrného plátna?
Zlatým dolem byla pro Hitchcocka televize. Jakmile jí propůjčil svoje jméno, bylo ho všude plno. Stal se pevnou součástí domácností a dokázal s tím bravurně pracovat. Dá se říct, že vytvořil takový samochodný stroj, jakési perpetuum mobile.
Věnoval se charitativním projektům?
Přiznám se, že jsem o tom nikdy neslyšel. Hitchcock byl v tomto směru opatrný a nedá se říct, že by byl vůči jiným přejícný.
Jaký byl Hitchcock v soukromí, co měl rád?
Potrpěl si na dobré jídlo a pití, proto měl problémy s váhou. A taky moc rád cestoval do luxusních letovisek nebo do Paříže. Rád třeba jezdil na Vánoce do Švýcarska.
Bral Ameriku jako svůj domov?
Stejně jako Chaplin nikdy nepřijal americké občanství. Nezapomínal na svoje londýnské kořeny, ale potřebu stýkat se s příbuznými neměl. Dokonce jedna anglická herečka, se kterou za války v Americe točil, byla v šoku, když viděla jeho dům. Všude byly obrovské zásoby toaletního papíru a dalších nejběžnějších věcí. A Hitchcocka přitom ani nenapadlo, aby něco poslal do válkou sužované Anglie. Jeden z kritiků napsal, a do jisté míry měl pravdu, že Hitchcocka nezajímají sociální témata. Že si v Americe všiml jenom perfektně vybavených studií, ve kterých se dá dělat dokonalá filmařina.
Co byste ještě řekl o jeho povaze?
Uměl být nemilosrdný vůči lidem. Kdosi o něm stejně jako o Churchilovi prohlásil, že je nemilosrdný, ale zároveň jemný. Hitchcock měl rád kanadské žertíky. Když točil se svou dcerou Cizince ve vlaku, dovedl jeden z vtípků až k drastickému konci. Posadil dceru na ruské kolo a nechal ji vyvézt až na nejvyšší příčku. Pak nechal zhasnout světla a odešel točit do jiné části Hollywoodu. Nechal ji tam snad půl dne, až propadala panice. Bylo to neomluvitelné a zničující, ale i to byl Hitchcock. Různí lidé, se kterými spolupracoval, říkali, že si vždycky vybral někoho, na kom si vybíjel nechuť a nespokojenost.
Měl někdy opravdového přítele?
Jako v případě každého mocného a úspěšného člověka se i kolem Hitchcocka pohybovalo mnoho lidí. Myslím, že v různých dobách své kariéry měl kolem sebe i hodně velmi loajálních jedinců. Třeba producent Lew Wasserman nebo produkční Joan Harrisonová patřili mezi jeho věrnými k neochvějně vytrvalým. Ale obecně vzato se Hitchcock narodil jako samotář, který nebyl pro důvěrné přátelství „lidsky ustrojen“. Za intimitu přátelství neuměl přijmout zodpovědnost. Nepochybně byl výjimečný, ale také velmi rozporuplný člověk. Sdílet s ním život muselo být velmi, ale velmi nesnadné, protože jeho sebestřednost neznala mezí. Je-li právě to podmínkou tvůrčí jedinečnosti, těžko říci.
V čem je vám osobně Hitchcock nejbližší?
Asi svým rozsahem a současně invencí. Dokázal tvořit v několika zásadních údobích vývoje kinematografie, neustále přicházet s něčím novým a zároveň být věrný svému stylu. Jeho variace existenciálních témat jsou brilantní. I při opakovaných setkáních mají Hitchcockovy filmy velmi vzácnou schopnost přesvědčit i překvapit.
ČTĚTE TAKÉ:
Hitchcock je víc než jen Ptáci nebo Psycho