Proč se bojíme uprchlíků?

| Autor: Vlasta Marková | Rubrika: Kultura

Do Čech míří tisícovka uprchlíků. V poměru s jinými zeměmi je to hodně málo. Přesto vzbuzuje tento fakt extrémní emoce. Proč se tak bojíme něčeho, co vlastně ani neznáme? Kde je původ našeho strachu, a je oprávněný?

Povídala jsem si s psychiatrem Tomášem Rektorem. Sám totiž roky pracoval v několika uprchlických táborech jako psychiatr. „Uprchlíci nejsou uniformní masa, jejich jednotlivé příběhy jsou velmi odlišné. Zažíval jsem na jedné straně kontakty s uprchlickou mafií, ale viděl jsem i příběhy obrovské bídy, utrpení, strachu o život.“

Neměli bychom chtít těm lidem pomoci? Proč se vůči nim tak vymezujeme?

Vycházejme z toho, že jsme všichni rasisti. Když jsme žili v tlupách, věděli jsme, že moje tlupa je v pořádku, druhou tlupu je třeba zabít. A takhle je to pořád. V psychice existuje něco, čemu se říká split: rozdělíme si svět na dva, jeden je černý, druhý bílý, mezitím neexistuje nic. Přesně to se společnosti děje teď. Zapomínáme, že rasismus v nás je jedna z věcí, kterou, když chceme, dokážeme ovládat.

Jak se dělí přístup k uprchlíkům?

Pokud tvrdíme, že se má vystavět sběrný tábor v Africe, narazíme na to, že jsme rasisti a nechceme pomoci. Pokud je udržíme tam, kde teď jsou, uděláme některým službu, protože je to pořád hlavně skvělý kšeft pro převaděče. Na druhou stranu je pro spoustu lidí tisíc uprchlíků rovnítkem pro destrukci naší kultury.

Když se ta tisícovka rozmělní v desetimilionové společnosti, ani si toho nevšimneme. Pořád nevím, proč takový strach?

Protože se bojíme cizí tlupy. V tom třeba Islámský stát vyhrává, daří se mu destruovat naši kulturu tím, že máme strach a stáváme se xenofobními. Na jedné straně stojí tábor těch, co chtějí potápět lodě, na druhé straně je tábor, který označí za rasistu kohokoli, kdo tvrdí, že imigrace je nebezpečná. Jenže ona je nebezpečná.

To snad nikdo nezlehčuje?

Ale zlehčuje! Podívejte se na diskuse na Facebooku. Není to masa, jsou to jednotlivé příběhy, a ty příběhy jsou těžké. Přijmeme lidi, kteří trpí, ale zároveň to skutečně je určitý útok na naši kulturu.

Jak z toho ven?

Nechci říkat, co má dělat stát. My psychiatři, terapeuti a psychologové můžeme dělat jen jedno – dívat se, čeho se naše společnost bojí, a snažit se ji kultivovat. A to, čeho se bojí, asi není ta tisícovka uprchlíků.

Jak se má k tématu postavit člověk, v němž se pere křesťanská povinnost pomoci bližnímu se strachem z neznámého?

Společnost je polarizovaná a zmítaná obrovskými vášněmi. To je pro mě symptom toho, že se z nějakého důvodu cítí ohrožena. Co má dělat konkrétní člověk? Měli bychom všichni pracovat s pocitem ohrožení společnosti.

Jenže reálně se tenhle pocit ohrožení ve společnosti proměňuje v to, že se bojíme svého uprchlíka v našem obýváku.

Poslední měsíce máme takto vášnivých témat víc. Emotivní kauzy jsou známkou určité bezmoci toho, že se máme nějak blbě. V souvislosti s nimi jsem si uvědomil ještě jednu věc: za poslední tři roky vůbec nevím, co dělá naše vláda. Možná to plyne z vyprázdnění české politiky, a my si vybíjíme vlastní frustraci někde jinde, například v debatách o uprchlících.

Naše politická scéna skutečně neřekla, co chce dělat. Premiér země plácl, že stát pošle odborníky na potápění lodí, aby se nemohly vrátit pro další vlnu uprchlíků, a odmlčel se.

Cítím ohrožení naší kultury a ne tím, že přijmeme tisíc uprchlíků, kteří se budou klanět k východu. Stává se z nás zvěř. Situace je hysterická v celé Evropě, a oprávněně. Rozhlédněte se po Francii nebo Německu, chápu, že lidé mají obavu. A my máme strach o naši kulturu, aniž bychom tu ty uprchlíky vůbec měli. Vidím nějakou souvislost s tím, že tu už nemáme výraznou osobnost zlouna typu Klause, a tak jsme zaostřili na uprchlíky.

Kam se poděla česká a moravská pohostinnost, ve smyslu přijdeš, postarám se?

Tahle naše pohostinnost je, myslím, mýtus. Mě spíš překvapuje, kam se poděla česká a moravská lhostejnost. Nečekal bych, že budeme uprchlíky vítat s otevřenou náručí, čekal bych, že nám to bude jedno. Pro nás byla charakteristická lhostejnost. Je mi jedno, že je někdo muslim, že je někdo homosexuál...

To nebyla tolerance?

Ne. Nadávalo se v hospodách, ale až na pár nácků tu nikdy žádné extra bouře nebyly. Češi pomlouvali, ale neškodili. Teďse to mění. Návrat rasismu jako tématu přišel v době Zemanovy prezidentské kampaně, kdy začal vytahovat hákové kříže tím, jak zaútočil na Schwarzenbergovu rodinu. Probudil spícího démona. Lidi jsou vyděšení.

Jak je uklidnit?

Před dvaceti lety jsem studoval ve Francii a psali jsme seminární práci na téma, co by se stalo, kdyby Francie neměla přistěhovalce. Výsledkem bylo, že systém by se zhroutil. Nikdo by neuklízel ulice. Nebyl by dostatek zdravotních sester. Francouzi už tehdy nedělali nekvalifi kované práce. Už tehdy byli přistěhovalci důležitou součástí společnosti, i ekonomickou.

Jenže v českém myšlení je to tak, že i tyhle podřadné práce berou přistěhovalci našim lidem.

Kdybychom v tuhle chvíli vyhnali všechny Ukrajince, tak se zhroutí stavební průmysl. Když sem na začátku devadesátých let přijížděli, byla to taky velká skupina, a v tuhle chvíli je na nich závislý celý jeden obor. A taky je důležité dívat se třeba na druhou generaci Vietnamců, mají perfektní vzdělání, jsou začleněni do společnosti. Čechům pomůže jenom edukace, výchova. Nicméně stále jsem přesvědčen, že masivní uprchlické vlny jsou nebezpečné.

Kde vlastně nastává přerod z člověka, který utíká ve strachu o život z rodné země, v někoho, kdo se odpálí v obchoďáku?

Změní mešitu a narazí na zlé chlapce. Chodí do jedné mešity, té své, a všechno je v pořádku. Pak ji změní, začnou se v ní společně uzavírat, oddělovat od ostatních muslimů, protože ostatní nejsou dost pravověrní. Proč ji ovšem mění, nemám nejmenší tušení. Dá se uvažovat o snaze zaplnit životní vakuum, hledání smyslu.

Proč jste se rozhodl jít pomáhat uprchlíkům?

Asi to zní pateticky, ale bral jsem to jako svou morální povinnost.

Čím trpí, depresemi?

Bylo u nich těžké pracovat s reálným problémem. Někteří předváděli cokoli, aby získali azyl, na druhou stranu tvrdili „mně nic není, všechno je v pořádku, vůbec nic se neděje“. Bylo standardní se bavit o bolesti zad, bolesti žaludku, o nespavosti, ale ne o depresích, úzkosti, obavách. Nicméně psychosomatické problémy se objevovaly skutečně velmi často.

Jako začátek proměny jste označil změnu mešity. Jaké jsou ty skutečné impulzy, proč opustí svou mešitu a svou zemi? Jde jim skutečně o život?

Člověk, který se má dobře, neutíká. Měl jsem klienty z Nigérie, Afghánistánu, a některým z nich reálně šlo o krk. Byli z kruhů, kde příbuzný byl politicky exponovaný, vyvraždili mu půlku rodiny, a on se bál, že bude součástí další vlny.

Stalo se vám, že by vás utečenci, kterým jste věřil, nějak zklamali?

Při práci s nimi jsem pochopil, že je strašně snadné udělat si chybný závěr, když vůbec neznám jejich prostředí. Jeden klient mi vyprávěl, že jeho tatínek musel prodat ovce, aby mohli odjet ze země. Jenže když může prodat ovce, je místní honorace. Chudí ovce nemají, ti pěstují obilí. Ale určitě bych neřekl, že mě klienti zklamali.

Jak tedy naložit s naší tisícovkou?

Musíme je vzdělat a dát jim práci, stejně důležité je vysvětlovat to společnosti. Základní průšvih naší politiky je nedostatek komunikace. Sobotka by měl vystoupit a naprosto jasně říct, že máme mezinárodní dohody, na základě kterých přijmeme daný počet lidí. Že se je snažíme prověřovat, jestli nejsou teroristi, což tajné služby u žadatelů o azyl stejně dělají, a že fakt, že jich dnes přijímáme tisícovku, neznamená, že jich příště přijmeme milion. Sobotka by místo toho, aby zvyšoval hysterii, měl poskytnout fakta. Na západě vlády komunikují.

Kdo to ale má říct Čechům, když premiér je spíš legrační, než aby byl autorita, a Havel je mrtvý?

Prezident. Možná i tahle absence autorit je důvodem, že jsme ovce, manipulované mocnými. Stejný problém jsem vnímal už v případě kauzy třicetikorunového poplatku u lékaře. Místo aby ministr zdravotnictví vystoupil a řekl, že díky třiceti korunám se ušetří miliardy, za které bude možné zajistit lepší péči, vznikla z toho hysterie a politické téma. Výsledek je chaos, v němž dnes nikdo neví, jestli se platí nebo neplatí.

Chybí nám vzor?

Chybí nám vzor, a současně i někdo, vůči komu bychom se mohli vymezit. Chybí nám Havel, ale chybí nám i Klaus. S ním se mohla část společnosti ztotožnit, druhá se vůči němu vymezila. Není tu nikdo, kdo by řekl, že jde o tisíc lidí, kteří potřebují pomoc, a připomněl, že součástí naší kultury je pohostinnost. Naše společnost je ve stavu, kdy rodiče odjeli na prázdniny a my to bez nich neumíme.

MUDR. TOMÁŠ REKTOR

Psychiatr a psychoterapeut Absolvoval lékařskou fakultu, je ve výcviku v psychoanalýze. Pracoval na několika psychiatrických klinikách. Spolupracoval se společností Sananim jako lékař v substitučních programech u závislých na opiátech. V letech 2006–2010 byl ve Správě uprchlických zařízení Ministerstva vnitra ČR jako psychiatr a se žadateli o azyl pracuje doposud. V roce 2005 založil společnost Terapie. Info, kde vede tým psychiatrů a psychologů.

Článek vyšel v časopise Moje Psychologie

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…