Narodil jste se ve Vsetíně, řadu let jste strávil na Moravě. Zůstalo vám z té doby něco moravského?
Částečně určitě moravská mluva. Kdykoli se tam vrátím, „ťápu“ po valašsky, v tu chvíli je to pro mě přirozené. A co je zvláštní, když jsem na Moravě, chutná mi slivovice. Tady doma ji mám spousty a nenapiju se, nenapadne mě to, případně jenom výjimečně.
Jak často tam jezdíte?
Teď už docela málo. Mám v jedné vesnici kousek od Vsetína chaloupku po rodičích, ale dal jsem půlku svému strýci, který tam bydlí a zároveň se o ni stará, jinak by nejspíš úplně shnila nebo spadla. Když tam přijedu, trávím čas buď v chalupě, nebo nedaleko v lyžařském středisku, které vlastní mí kamarádi. Přijedu, sesedneme se, bavíme se, je to pohoda.
Když se podívám do životopisu a na vaši kariéru, vychází mi z toho takové cílené stoupání schod za schodem až k vrcholu. Takhle jste si to naplánoval, nebo je to náhoda?
Náhoda to asi nebude, to by jich bylo nějak setsakramentsky hodně. (směje se) Jsem nějakým způsobem věřící člověk, takže řekněme zjednodušeně třeba osud? Pocházím z absolutně nedivadelní rodiny. Maminka pracovala v jeslích a v mateřské škole, pak jako vedoucí v lahůdkách. A táta byl normálně dělník v továrně. Odmalička jsem toužil zpívat a prohlašoval jsem, že jednou bych se tím rád živil. Každopádně než jsem se dostal na JAMU, absolutně jsem netušil, do čeho jdu. V divadle jsem byl jenom jednou v životě – a to ještě povinně. Když mi na JAMU řekli, ať zkusím muzikálové herectví, protože já šel nejdřív na činohru, tak jsem se ptal: „A co to je, ten muzikál?“ Odpověděli, že je to divadlo, kde se zpívá, a já jsem to hned chtěl dělat. Během mých studií pak onemocněl v Městském divadle v Brně jeden herec a ředitel Stanislav Moša mi nabídl, abych za něj zaskočil. Tak to všechno začalo. Ale tím nechci říct, že dělám věci bezmyšlenkovitě a všechno nechávám náhodě.
Říká se, že když chce člověk dneska uspět, musí se umět taky správně prodat. Jak je to s vámi, umíte to?
To si nemyslím, že se mi úplně daří. Pořád žiju v přesvědčení, že mě má prodávat především práce, která je za mnou, a ne večírky, na kterých se ukážu, nebo skandály, které způsobím a o kterých se pak píše v novinách. Možná je to cesta složitější a nemá okamžitý efekt, ale zase mám naději, že se v téhle branži udržím třeba o něco déle než jiní… Uvidíme.
Nikdy jste nezkoušel uspět přes známé, kteří mají zase další známé, zkrátka takový ten český fenomén?
Přiznávám, jednou v životě jsem se snažil někam vecpat, dostat se k práci pomocí známých, a strašně se mi to vymstilo. Dlouho jsem toho litoval a už to nikdy neudělám. Poučil jsem se a jsem přesvědčený o tom, že když je člověk dobrý, dělá svou práci s určitou pokorou a zodpovědně, režiséři a role si ho najdou. Jenom to zkrátka trvá. Ale já jsem nakonec rád, že jsem stoupal pomalu. Vždyť kde jsou dneska všechny SuperStar, které za poslední tři roky prošly televizí?
Jak těžké je smířit se s tím, když vedle vás na konkurzu k muzikálu stojí modelky, jimž pozvánku zaručil titul Miss z nějaké televizní estrády?
Vím, na co narážíte. Setkávám se s tím tady v Praze třináct let. Ze začátku mě to hrozně štvalo. Hrál jsem pět let v Brně, kde se role neobsazovaly podle toho, kdo byl v osm večer v telce, ale podle toho, kdo na tu roli skutečně měl. Když jsem přišel do Prahy, zjistil jsem, že divadlo dělají i lidé, kteří s ním nemají absolutně nic společného. Dnes to neřeším. Zřejmě jsem otupěl. Na druhou stranu, abych byl spravedlivý, některé modelky umějí zpívat. Nedat jim šanci by byla škoda. A konkurzy jsou přece od toho, aby se oddělilo zrno od plev.
Dokážete vysvětlit laikovi, proč to v českém showbyznysu často chodí právě takto – stačí se objevit v reality show a rázem máte roli v divadle?
V Praze se na můj vkus trošku znehodnotilo slovo muzikál. Spousta věcí nejsou muzikály, ale jenom – jak já říkám –„písničkály“. Sebere se pár známých melodií, objednají se hezcí zpěváci z telky, vzadu tančí několik neznámých tanečníků a celé se to tvádí jako velké divadlo. K umění to má daleko. Ale je vyprodáno. Bohužel to je ten důvod – lidem to stačí. Přijedou z celé republiky, zaplatí. A jak říká klasik: můžu s tím nesouhlasit, ale to je tak jediné, co s tím můžu dělat.
Máte nějakou metu, čeho byste chtěl dosáhnout v profesním životě?
Mety nemám, ale rád používám slova Stanislava Moši – chtěl bych dovést dobré věci k dobrým koncům. A je jedno jaké. Nemám žádnou vysněnou roli, nemám sen, že chci být jenom herec, jenom zpěvák… Baví mě práci kombinovat. Když jí budu mít dost a bude mě bavit, já budu zdravý, abych ji mohl dělat, a moje rodina bude zdravá, aby mě podpořila, nepotřebuju víc.
Co to podle vás znamená, když se řekně „úspěšný herec“? Jak se dá změřit úspěšnost v tomto povolání?
Říká se, že když se herec musí v pětatřiceti představit, třeba když přijde na úřad nebo na poštu, tak je to s ním špatné.
Jak to máte vy?
Dobrý… Lepší. Není to úplně stoprocentní, ale docela mě poznávají. (směje se) A možná je to měřitelné taky přísunem práce, kterou herec má. Zrovna včera jsem stál na jevišti s panem Kostkou, kterému je dvaasedmdesát a má něco mezi pětadvaceti a třiceti představeními měsíčně. Hraje divadlo, točí seriál, je neuvěřitelně vtipný, veselý, pozitivní a má energii jako malý kluk. Pamatuje si text tak, jak já bych chtěl, abych si pamatoval texty. To je pro mě úspěšný herec.
Říkáte, že jste „nějakým způsobem věřící člověk“. Jak to myslíte?
To je na celý rozhovor nebo film. Těžce se to vysvětluje. Myslel jsem to ve smyslu, který skutečně mají slova víra a věřit. Každopádně jejich význam je pro mě natolik intimní, že o tom nerad mluvím. Nejsem člověk, který chodo kostela, ale věřím v určitou sílu nad sebou. A věřím v pozitivní energii, kterou vysíláme do vesmíru, a přitahujeme si tím dobré věci do života. Jsem nenapravitelný optimista a musím říct, že to funguje. Mám kolem sebe spoustu kolegů, kteří dennodenně nadávají, a všechno je podle nich špatně. Nic se jim nedaří a bodejť by se dařilo, když si přitahují samá negativa.
Co byste odpovědět, kdyby se vás dnes někdo zeptal, jak se máte?
Že kdybych se měl líp, tak se z toho po… a taky že mám hromady peněz. (směje se) A pozor. Od té doby, co to říkám, se mám skutečně dobře a mám i relativně dost peněz. Netvrdím, že to funguje stoprocentně, ale určitě stojí za to alespoň to zkusit. Spousta lidí se mi za můj optimismus směje. To nechápu: ráno vstát, kopat se do zadku a říkat, že je otřesné, že zase musím do práce? Proč, když to jde i jinak?
Máte pro strach uděláno?
Strach nemám, to je pravda. Ale já jsem Beran a k těm obecně strach moc nejde. Strašně rád a s velkou energií se pouštím do nových věcí a dávám do nich často úplně všechno. Jdu do toho po hlavě, a když si s prominutím nabiju hubu, vím, že vstanu, otřepu se a jdu dál. Nevýhodu to má v tom, že neumím dotahovat věci do konce. Nejsem precizní. To mě mrzí.
Vy na tyhle věci – znamení zvěrokruhu, astrologie a podobné záležitosti – opravdu dáte?
Nijak zvlášť to neřeším, ale fakt je, že třeba charakteristika podle znamení na mě z velké části sedí.
Ke kartářce byste šel?
Dlouho jsem tvrdil, že nešel, ale nedávno jsem tam byl. Stalo se takovou zvláštní náhodou. Mám jednu kamarádku, která bez porady s kartářkou neudělá vůbec nic. Nedávno otevírala restauraci a pozvala tam několik kartářek i čarodějnic a řekla mi: „Pojď to zkusit, já ti to zařídím…“ Bránil jsem se, ale ona to mezitím nabídla mojí manželce a ta to zkusila. Když se vracela, ptal jsem se, co se dozvěděla, a ona říká, že za dva roky budeme mít syna. To mě zaujalo, tak jsem to šel zkusit zase k jiné. Zamíchala karty, já to sejmul a ona: „Tady na vás mává syn tak za dva roky…“ Tak uvidíme za dva roky. Mimochodem, teď mě napadá, ta moje kamarádka pochází z jedné z nejbohatších rodin v Česku. Takže asi to s těmi kartami nebude tak marné.
Chcete říct, že jste jim začal věřit?
To ne. Myslím, že spousta lidí to dělá hlavně pro peníze. Určitě existují i takoví, kteří to umí, ale já jsem k nim nechodil a nebudu taky z toho důvodu, protože nechci vědět, co mě čeká. Kdyby mi kartářka třeba řekla: „S touto partnerkou to nedopadne dobře, jděte od toho,“ nevím, jak bych tu informaci uměl zpracovat. Měl bych s ní žít dál s vědomím, že se stejně jednou rozejdeme? Pro mě je to moc velký zásah do života.
Před rokem se vám narodila dcera. Jak se vám změnil život?
Úplně. Zrovna teď jsme spolu byli na plavání pro mimina. Manželka musela pracovat, tak jsem zaskočil já. (směje se) Dcerka je úžasná, akorát teď má nějaké blbé období, kdy vstává v šest ráno. To pro mě není úplně ideální vzhledem k tomu, že přijdu třeba v jednu ve dvě z divadla nebo z nějaké moderace. Moc se nevyspím, naštěstí už je po plesové sezoně.
Jste rád, že jste si na první dítě počkal až do osmatřiceti let?
Těžko říct. Nezažil jsem mít dítě ve dvaceti. Nemůžu srovnávat. Zase to má jiné výhody. Teď už bych měl – jak se říká – pokoj a mohl bych se věnovat zase jiným věcem. Ale žijeme v době, kdy to tak prostě je: nejprve se buduje kariéra, pak se pracuje, a až se dosáhne jisté spokojenosti i zázemí, zakládá se rodina. Osmatřicet let není brzo ani pozdě. Je to akorát. Přišlo to v pravý čas, jak jsme si s manželkou řekli. Vyšlo to a to je hlavní.
Jste vítězem první řady soutěže StarDance, která se vysílala už před čtyřmi lety. Je pravda, že ještě pořád občas tancujete na různých plesech a zábavách po celé České republice?
Je to neuvěřitelné, ale ještě ano. Už to není taneční éra, spíš taková érečka, vystoupení je méně, každopádně teď v červnu s Kristýnkou Coufalovou zrovna jedno máme. Překvapilo mě to. Takový úspěch jsem nečekal.
Další zajímavé články najdete v aktuálním vydání časopisu Moje Psychologie.
POJĎTE NAKUPOVAT DO BUTIKU NA DÁMA.CZ!
ČTĚTE TAKÉ: Beckhamovým pomáhají s dcerou tři chůvy za dvanáct milionů!