Necelý rok a půl od otevření stálé Mistrovy galerie je čas představit ho také jako malíře a to ačkoli se on sám o svých vlastních dílech leckdy nevyjadřuje zrovna v dobrém.
Zatímco Jana Saudka-fotografa jste měli možnost v uplynulých měsících poznat skvěle nejen díky expozici v Celetné ulici 9, ale také díky rozsáhlé narozeninové výstavě na Staroměstském náměstí, Jana Saudka-malíře můžete objevit nyní. A pakliže jste ho již objevili, můžete poznat dosud nepoznané. Velkým překvapením se určitě stanou obrazy jeho zatím poslední dcery Marie, která podědila svůj talent nejen po otci, ale také po své matce. Svůj čas však nevěnuje jen malbě, ale také svým třem synům a hypoterapii.
Poprvé za dobu existence stálé Galerie Jana Saudka jsou všechna nově vystavená díla (obrazy) prodejná.
Jane, jak byste popsal svoje obrazy?
Je to dojemná snaha napodobit skutečnost tak, jak ji vidíme fotografickým přístrojem. K hyperrealismu to má daleko, poněvadž blbě vidím, jsem línej a nevypracovávám to dost pečlivě. Jsou to zkrátka obrazy, které se dobře prodávají kvůli jménu, ne kvůli kvalitě.
Jak reagujete na slova kritiků, že jsou to bezduché výtvory starce?
Bezduché výtvory beru, starce neberu. Cítím se výtečně, mám malé děti, což někteří kritici postrádají vzdor své mladosti.
Proč a kdy jste začal malovat?
Malovat jsem začal před padesáti lety, tenkrát ze záliby. Dodnes to zůstalo zálibou, ale maluji také pro obživu, protože nemám možnost pracovat s negativy, o které jsem jaksi přišel. Vytvářím obrazy, ze kterých já a ještě pár lidí kolem mě žijeme.
Jaký byl váš první obraz?
Obraz – tím myslíme olej na platně, že? To byl velmi zvláštní počin – maloval jsem v roce 1963 rozměrné plátno, na které jsem aditivním způsobem nashromáždil množství všelijakých útržků jakoby fotografií – ovšem do fotografie to má daleko. O ten obraz jsem přišel a později jsem si ho zpět koupil od lidí, kteří si ho přivlastnili. Nedávno se stala rozkošná věc – sběratel za ten obraz nabídnul neuvěřitelně vysokou částku, ale já se s obrazem, který jsem už jednou ztratil, nechci loučit a chci si ho ponechat až do vysokého stáří.
Pamatujete si, který obraz se prodal jako první?
Za peníze to trvalo dlouho. Kdysi – v polovině šedesátých let – jsem prodal obraz za afghánský kožich. I o něj jsem ale přišel, stejně jako jsem přišel o všechno ostatní. A co to bylo? To, co maluju pořád, kompilace černobílých předmětů – jmenovalo se to Nuda, nuda, šeď, šeď.
Když jeden obraz namalujete několikrát, snižuje se tím jeho hodnota, nebo je zkrátka každý obraz originál?
Ano, každý obraz je originál. To není jako u fotografie, kdy ji můžete násobit téměř donekonečna. Obraz musíte namalovat štětečkama, olejovkama – nemyslím tím sardinky – na plátno. A má tu výhodu – oproti fotografiím, že je omyvatelný.
Čeho si ceníte víc – svých fotografií, nebo obrazů?
Je to rozmar pošetilého starce, ale já si cením víc obrazů. Pro jejich omyvatelnost, možnost zavěsit na stěnu. Fotografie je znouzecnost.
V rámci oetvření své stálé galerie v Celetné jste prohlásil, že byste do galerie pustil maximálně Sáru Saudkovou. Proč tedy nyní vaše dcera Marie?
Mně ta holčička po mnohaletém pobytu ve věznici připadá upřímnější. Možná že až slečna Sára taky bude na nějaký čas uvězněna, taky se změní a bude upřímnějšího milování.
Co si myslíte o obrazech své dcery?
Mám je rád – v jedné koupelně je jeden její obrázek udělaný na sklo jako vitráž a je velmi upřímný. Myslím, že je mnohem upřímnější než já. A vzdor svému trojnásobnému mateřství potřebuje čas a ještě vyzrát, aby ty obrazy – a některé jsou po mém soudu už dnes velmi snesitelné – byly kvalitní.
Kdybyste její obrazy viděl kdekoli jinde a nebyla by to vaše dcera, koupil byste si některý?
Kdyby nebyly příliš drahé a kdyby to byl obraz jako Pastelky, koupil bych bez rozmyslu.
Zdroj: 2media