Rozhovory s herci filmu Horem Pádem

Jan Tříska

Jak se vám pracuje s produkcí T.H.A? Po filmu Želary je Hřebejkův film Horem Pádem už vaše druhá zkušenost? Jsem velký obdivovatel Ondřeje Trojana. Dokáže střídat klobouk talentovaného režiséra s kloboukem vzdělaného producenta a s kloboukem velkorysého podnikatele. Párkrát jsem ho viděl nosit všechny tři klobouky najednou – s úžasnou elegancí.

Ve filmu Horem Pádem hrajete profesora Horeckého, vystaveného velkému psychickému a zdravotnímu tlaku. Kde jste hledal inspiraci? Nechci kolem čarovat: Není mi dvacet dva. Mam značné zkušenosti a mám velice dobrou paměť. Ale pokud řeknete „inspirace“, pak vše ostatní zmlkne. Inspirace je inspirace. Ta je nepopsatelná.

Dával vám režisér Jan Hřebejk prostor pro improvizaci? Mohl jste ovlivnit svoji postavu? Jan Hřebejk je fantastický. Jednou, cestou z Brna do Prahy, jsem v Hřebejkově autě vyprávěl scenáristovi Petru Jarchovskému starou historku ze státu Minnesota. A hned na dálnici jsme začali přepisovat scénu profesorovy přednášky o migraci, imigraci a emigraci. Poprvé v životě jsem pak před kamerou říkal svůj vlastní dialog. Jestliže ta scéna ve filmu zůstala, mám právo na jednu stotisícinu Jarchovského honoráře.

Ve filmu Horem Pádem vašeho syna hraje Petr Forman. Sám jste s rodinou Miloše Formana úzce spojen. Jak začalo vaše přátelství? Znám všechny Formany a Formánky prakticky odjakživa. Mám je rád jako svoji vlastní rodinu. Nedávno mi bráchové Matěj a Petr řekli: “Poprvé jsme tě začali vnímat jako Široka v seriálu ‚Záhada hlavolamu‘. Ale stejně tě tak vidíme pořád.” Takže nevím, co si mám o tom myslet.

Film Želary, ve kterém jste hrál, byl nominován na Oscara. Jak a kde jste prožíval chvíle napětí? Setkal jste se s českou delegací v USA? Den před Oscary, všichni plni optimismu, jsme se setkali na českém konzulátu v Los Angeles. Den po Oscarech, jsem si dovolil pozvat, nás všechny zkormoucené, na mexický oběd v Malibu. Tam už jsme se všemu jenom smáli. Aňa Geislerová se brouzdala ve studeném Pacifiku.

Jedním z hlavních témat filmu Horem Pádem je rasismus a xenofobie v České republice. Jaký je rozdíl mezi americkým a českým rasismem? Rasismus je jenom jeden. Tak jako idiotství je jedno.

Emília Vášáryová

Ve filmu hrajete matku Petra Formana, sblížili jste se i ve skutečnosti? Ty dvě role se bez toho ani nedají zahrát, my jsme spolu trávili hodně času mezi natáčením a zjistili jsme, že jsme stejná „krevní skupina“. Trochu mi připomíná mého syna, je mu trošku podobný a je přibližně stejně starý, jsem ráda, že ho znám, a doufám, že v tomto filmu bude vidět, že se máme rádi.

Je to váš druhý film s Janem Hřebejkem? Jak se vám s ním spolupracuje po pár letech od Pelíšků? Nebyl zásadní rozdíl při práci, protože tým Jana Hřebejka je stále stejný. Tam vzniká velmi zvláštní, krásná pracovní atmosféra. Lidé se mezi sebou přátelí, myslím například Jana Malíře s Janem Hřebejkem, ale co jsem oceňovala já, byl elán a zanícení pro práci. Vlastně všichni, kteří na filmu pracují, jsou už prvními diváky. Dovolte mi jmenovat pana Malíře a jeho manželku, protože na ně jsem se vždy dívala a oni jsou těmi, v jejichž očích je poznat, zda je to dobré nebo ne. Celý štáb je sestavený z takovýchto lidí a to je právě důležité - dát dohromady tým lidí, kteří se dokáží nadchnout pro společnou věc. Pan Hřebejk to dokáže, to je jeho velká přednost. Myslím si, že jsem to viděla už u Pelíšků. Viděla jsem, že on má velké herecké cítění - například způsob, jakým pracoval s dětmi, což je nejtěžší práce - už tam se, ač stále ještě velmi mladý, projevil jako velký profesionál. Pracuje s velkými nároky a požadavky - což je známkou jeho profesionality.

Film je také o rasismu, máte s ním nějakou nepříjemnou zkušenost? Třeba z hlediska česko-slovenských vztahů? Film je hlavně o násilí a současnosti a rasismus a další podobné jevy jsou součástí našeho života. Já mám v Čechách jen ty nejlepší zkušenosti a cítím se tu stále jako doma. Hraji tu už osm let se slovenskými divadly a nikdy jsem nezažila, že by mi někdo napsal, že mi nerozumí, nebo přímo "běž domů a už tu nehraj...", právě naopak. Ta vstřícnost je tu velmi, velmi velká.

Mluvíte krásně česky, jak jste to dokázala? Je to velmi těžké, ale upřímně řečeno, je to i zásluhou střihače. Protože to, co nebylo dobré, to vyhodili, takže musím poděkovat všem, kteří to velmi pozorně hlídali. Ale já se na roli poctivě připravovala. Cvičila jsem a cvičila...

Nataša Burger

Žijete a pracujete ve Slovinsku. Jak jste se dostala k roli ve filmu Horem Pádem? Protože jsem šla loni v říjnu na konkurz pro televizní film do ČT, ve kterém hrál Jaroslav Dušek. Ten konkurz jsem neudělala kvůli mému akcentu. Ale v kině běžel starší slovinský film Volnoběh, ve kterém jsem hrála a na kterém se byl podívat režisér Jan Hřebejk. Nakonec jsem místo televizního filmu točila celovečerní.

Mluvíte skvěle česky. Jaký je váš vztah k České republice? Jezdíte sem pravidelně? Studovala jsem čtyři roky na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka. Dokonce Jaroslav Dušek byl můj učitel. Na DAMU jsem se věnovala dva roky „autorskému divadlu“ na katedře herectví u profesora Vyskočila. Byla jsem v Česku v letech 1990 – 96. Pak jsem se vrátila zpět do Slovinska. Ale jezdím sem ráda na návštěvy.

Jak se vám pracovalo s Jiřím Macháčkem? Tvoříte výjimečný pár! Výborně, protože jsme se znali právě z Konzervatoře Jaroslava Ježka. Byl o rok výš než já a taky byl žákem Jaroslava Duška. Ve spolupráci nebyl žádný problém.

Čemu se profesně věnujete ve Slovinsku? Točím filmy. Teď budu dělat další celovečerní film. Taky se věnuji pedagogické práci, píšu texty, režíruju… Mám svoje herecké studio. A taky jsem si napsala a hraju jedno monodrama. Vyhovuje mi to, být na „volné noze“…

Jiří Macháček

Fandíte fotbalu a pokud ano tak komu? Skalní fanoušci různých klubů, které mezi svými přáteli mám, říkají, že jsem ten nejhorší fanoušek, protože fandím takzvaně „dobrému fotbalu“. To znamená, že jsem nezahořel pro žádný klub. Už v pubertě mi to připadalo takové divné a úchylné, že někdo může někomu fandit až tak, že se oblékne do nějakého dresu toho dotyčného klubu, případně si na sebe vezme nějakého kulicha nebo šálu, nedejbože že zapaluje během utkání i nějaké rachejtle. To mi přijde stejně úchylné, jakože někdo chodí třeba na ryby, nebo se věnuje filatelii. Ale každý jsme nějakým způsobem úchylný a já – protože své úchylky také mám – ctím i úchylky jiných lidí.

Ve filmu jste vytvořil partnerskou dvojici s Natašou Burger – jak se vám spolupracovalo? Já jsem Natašu poznal v jejích osmnácti letech, když sem přijela se svým mužem, který v Praze studoval FAMU. Ona sama studovala na Konzervatoři Jaroslava Ježka a tam jsme se právě potkali. Ona byla mezi ostatními studenty velice výrazná, nebylo možné si jí nevšimnout a myslím si, že jsme se i docela skamarádili – s ní i s jejím mužem. A musím říct, že shodou okolností první věc, kterou jsem ve svém životě natáčel na filmový materiál, bylo filmové cvičení jejího muže, kde jsme spolu hráli já, Nataša a Martin Zbrožek. A to, že spolu budeme jednou s Natašou hrát nějakou partnerskou dvojici v celovečerním filmu takovýchto rozměrů, jako je Horem Pádem, to se nám nikdy ani nesnilo. A kdyby se nám to snilo, tak je možno to považovat za splněný sen.

Ve filmu jste odsouzen za přivlastnění si dítěte tmavší pleti – máte vy nějakou osobní zkušenost s rasismem? Takovou tu každodenní. Já jsem z Litoměřic a tam jsme se setkávali s rasismem jako děti poměrně silně, protože tam byla čtvrť, kde bydleli téměř výhradně Romové a tou čtvrtí bylo nebezpečné projít. A nějaké dětské rvačky tohoto typu byly tehdy poměrně dost běžné v 70. letech v Litoměřicích. No a jinak si toho všímám třeba tak, že když jsme měli například s kapelou písničku o cikánské holce – což je takový příběh, kterému já říkám „rómantickej“, příběh kluka, který se zamiluje do cikánský holky a je tím zasažen natolik, že zpívá „Ne, ne, tuhle jsem neměl potkat.“ – tak že někteří Romové to chápali jako písničku, která je zaměřená proti nim. Což mi hrozně vyrazilo dech. Odpovídal jsem potom na různý otázky v romské redakci Českého rozhlasu, které se týkaly tohoto tématu a vůbec jsem netušil, jak jsem se do toho vlastně dostal. Ono je to velmi citlivé, subjektivní a subtilní téma a já se na to nikdy nebudu umět podívat z pohledu ne-bělocha. Jarek Nohavica mi jednou řekl, že je hrozně šťastnej, že se narodil jako bílej a já si v tu chvíli řekl, že to je vlastně pravda, ale potom mě napadlo – není to náhodou rasistickej názor? Což v případě Jarka Nohavici samozřejmě nepřipadá v úvahu. Takže rasová otázka je pro mě skutečně otázkou s velkým otazníkem. Třeba jsem slyšel o tom, že určitá forma rasismu panuje v holandské lize a někdo se zeptal, jak je to možný, že zrovna v Holandsku, v tak tolerantní zemi. A já jsem mu na to odpověděl, že nevím, kolik Romů hraje například tady v Česku v prvoligových klubech. Já nevim o žádnym. Tak se můžeme bavit dlouho a pravděpodobně i budem a pravděpodobně se o tom budou bavit i naše děti.

Tak pro odlehčení, poslední otázka – jaký je váš nejoblíbenější sport? Golf.

A proč právě golf? Až budu znát odpověď, tak vám ji rád povím, ale zatím se ho snažím hrát, protože mě prostě baví.

Pavel Liška

Jak jste se cítil v roli pouličního zlodějíčka? Cítil jsem se jako úplný hovado. Ale pak cítil jsem se i dobře, protože to byla taková role, kde jsem se mohl vyřádit zase trochu jinak. A protože s Honzou mě to baví, protože dá hodně prostoru hercům přemýšlet společně, proto jsme si to s Markem Danielem docela užívali.

Co scéna v cele předběžného zadržení? Byla to improvizace? To ani nejde napsat do scénáře. Bylo to improvizovaný, i když jsme se dohodli předem na tom, co tam bude. To bylo založený na tom, že je to naprd, že ti chlapíci, které zavřete, vlastně vědí, jaký mají práva.. Takže jsme věděli, co hrajeme za charaktery, z toho jsme vycházeli, a bylo to tak i tak…

Ukradl jste vy sám někdy něco? Třeba jenom žvejkačku v samoobsluze? Já jsem neukradl nic, ne že bych byl tak slušnej, ale spíš že jsem se bál, že mě chytnou. Ale vlastně jednou jsem ukradl. Když jsem byl poprvé v Západním Německu, ukradl jsem tam pohled pro kamarádku, kterou jsem miloval. A pak jsem ještě ukradl, to bylo takový romantický, v Benátkách, když jsem chodil sám, opilej vínem po Lidu a užíval jsem si to, tak jsem tam ukradl korálky. No ale jinak, že bych si ukradl něco sám pro sebe, tak to jsem si neukradl.

Jak se vám spolupracovalo s manželkou? Potkali jste se vůbec na place? Potkali pouze ve scéně v KFC. Já jsem si jí jakoby moc nevšímal, protože ona se strašně stydí. A obzvlášť přede mnou, takže jsem se snažil, aby mě neviděla. Když jsem film viděl, žasl jsem z ní, jaký tam vnesla takový krásný světlo a jak to prozářila.

Zdeněk Suchý

Ve filmu hrajte převaděče. V jednom z dialogů mluvíte s kolegou Janem Budařem o tom, zda-li můžou převaděči i pomáhat... Jako komu myslíte? Těm, co utíkají? Myslím si, že rozhodně ne. Je to jeden z nejlukrativnějších oborů tohoto hnusného světa, a oni jen využívají neštěstí slabých, což je ta horší varianta. Ta lepší je, že je opravdu dovezou na místo, kam ti lidé chtěli, ale kde si ti chudáci stejně nepomůžou, protože je přivezou někam, kde je začnou vykořisťovat jiný lidi. Myslím, že nemůžou pomáhat.

Máte nějakou osobní zkušenost se zastavárnou? Ne, nikdy, protože já tyto věci bytostně nesnáším... Mně se ty místa hnusej. Ale jednou jsem tam musel, protože kamarádovi ukradli telefon a my sledovali chlápka, kterej ho zřejmě ukradl. Oni to mají dokonale zorganizovaný, že se na nic nepřijde, protože zastavárníci v tom jedou s nima a okamžitě ukradenej telefon zamění za jinej ukradenej... Takže doufám, že se nikdy nedostanu do takové situace, že bych tam musel třeba prodat počítač, protože bych neměl na chleba.

Co si myslíte o českém rasismu? Já mám takovou fyziognomii, že mi už od dětství říkali cikáne. Já jsem si to nikdy neuvědomoval jako rasismus - totiž vůbec jsem netušil, proč by to mělo být hanlivý, když mi říkaj cikáne, když jsem byl dítě. Potom jsem to pochopil s tím, že rasismus tady kolem nás normálně je. Na druhou stranu se tady neustále rozebírá rasismus a mně se zdá, že rasismus má dvě tváře. Já bych nechtěl, aby to u nás došlo tak daleko jako v Americe, kde nemůžete vynadat sousedovi, když se vám vysere na chodník, protože on je náhodou černoch a vy máte najednou problém. Což je takový rasismus naruby. Zažil jsem na vlastní kůži, že nemůžete někomu říct, že vás otravuje a ať jde pryč, protože on na vás hned vytáhne, že jste rasista. Druhá varianta - česká - je ta, kde každý říká „já nejsem rasista“, což je sice pravda, ale pak stačí, aby se do vašeho baráku nastěhoval někdo, kdo je možná cikán nebo někdo, kdo vás začne otravovat a v tu chvíli vám ten člověk začne vadit. Začnete přemýšlet, jestli mu to máte říct nebo ne, což já vždycky říkám. Já bych mu to samozřejmě řekl i kdyby byl bílej, protože reakce na člověka, který nějak otravuje, je normální, ať má jakoukoli barvu kůže.

Jaroslav Dušek

Hrajete agresivního šéfa fotbalového fanouška, jaký je váš oblíbený fotbalový tým? Co si o fanoušcích myslite? To nevím, ale asi ČAFC Praha (Československý amatérský fotbalový club). Za to já jsem hrával jako dítě fotbal. To byl asi můj nejoblíbenější tým. Já jsem fanouškem nebyl, protože jsem v raném věku dostal takovou zvláštní lekci. Chodil jsem pravidelně na Spartu na hokej . Měl jsem koupenou permanentku na celý rok a tam jsem sedával, když mi bylo takových 12-14, mezi takovými čtyřicátníky, kteří tehdy hokej tak jako jemně, distingovaně komentovali. Okolo řvala ta hala, všichni fandili, řvali a ti chlapi okolo mě jenom prohodili: „Hm, ten by hrál dobře volejbal.“ Nebo tak něco podobného řekli o nějakém hráči, takže já jsem byl vychován k takovémuto typu fandovství s jemným odstupem a s takovým jako lehce ironickým komentářem.

Vy jste takovým „logem“, maskotem filmů Jana Hřebejka, čím si to vysvětlujete? Já ani nevím, co na mě vlastně vidí. Možná, že se mnou chce Hřebejk tajně chodit a bojí se mi to říct… Fakt nevim…

Která z několika linií příběhu, které se vy filmu objevují, vás osobně nejvíc zaujala? Mně se to naopak líbí jako celek. Jako ten propletenec, ten cop, kterej se z toho splejtá. Já jsem si z toho nevydělil žádný příběh specielně. Mně se líbí, jak je to stavěno proti sobě, vedle sebe, jakým způsobem jsou všechny osudy ukázány v takové zvláštní propojenosti. Jak se jakoby z úplné náhody lidské osudy proplétají – o tom si myslím, že je ten film. Já si nemyslím, že je to o jednom příběhu. Zajímá mě, jak se navzájem dotýkáme svými osudy, aniž o tom víme, nebo aniž víme o tom, čím jsme se právě dotkli. To znamená, že věci jsou jinak, než vypadají. Jak je to v jedné takové hezké příhodě se dvěma anděly. To jdou dva andělé a přespí u nějakých lidí a ti lidé jsou na ně velmi nepříjemní, uloží je jenom někam do chlívku. A ti lidé mají doma rozbořenou zeď. Ten starší z andělů v noci vstane a tu zeď jim opraví. Mladší anděl se ho ráno ptá: „Prosím tě, co to děláš? Vždyť oni se k nám chovali tak nepěkně a ty jim tady opravíš zeď.“ A starší anděl mu na to odpoví: „Věci nejsou takové, jaké se zdají.“ A jdou dál, přijdou k velice sympatickým lidem, kteří se o ně hezky starají, poskytnou jim vlastní postel k přespání a ráno se probudí a jejich jediná kráva, kterou měli a která jim poskytovala mléko a obživu, je mrtvá. A mladší anděl se opět ptá staršího: „Co to děláš? Vždyť to byli takoví hodní lidé, tak hezky se k nám chovali a ty jim necháš umřít krávu. Jak to můžeš vůbec dopustit?“ A starší anděl mu opět odpoví: „Věci nejsou takové, jaké se zdají. U těch prvních lidí byl ve zdi ukrytý zlatý poklad. A oni jsou hrozně chamtiví a po tom zlatě strašně touží, tak já jsem jim ten poklad v té zdi jednoduše zazdil, aby to neobjevili. A ti druzí lidé byli hrozně hodní, ale v noci si přišla Smrt pro tu paní domu a já jsem jí místo té paní nabídl tu krávu a ona si ji Smrt vzala. Prostě věci nejsou takové, jaké se zdají. A tak je to i v tomhle filmu. To, jak se ty osudy občas ovlivní navzájem, je vlastně něčím jiným, než co bylo zamýšleno a to se mi na tom filmu líbí.

zdroj: Total HelpArt T.H.A.