Seznamte se, prosím: Román pro ženy

| Autor: Ebra | Rubrika: Kultura

"Ty jsi zas napsala knížku?" přítelkyně Jolana v ruce obrací papírové novorozeně. Než stačím pípnout, otáčí se k obýváku: "Fando, ona napsala další knížku!!!"

Seznamte se, prosím: Román pro ženy


"Ty jsi zas napsala knížku?" přítelkyně Jolana v ruce obrací papírové
novorozeně. Než stačím pípnout, otáčí se k obýváku: "Fando, ona napsala další
knížku!!!"

Fanda pomalu vystrčí své šnečí růžky, nevěřícně si mě poměří a pak
znechuceně praví: "Chudá si bohatýho vzala a díru do světa udělala. No jo, jen
si to holky užijte." A zaleze zpátky do pokoje.

"Takhle to dopadlo s mojí láskou k jednoduchosti," utrousí Jolana, manželovo
chování ji nevyvede z míry. "To je holt můj miláček," dodá láskyplně.

Do toho zařinčí zvonek, Jolana uvítá svou kolegyni, lékařku Barboru. S hrnečkem
kafe v ruce jí před nosem zamává knížkou. Riskuješ, holka, že na vlastní oko poznáme,
jak se milá Barbora zatváří na dvouhlavé tele, pomyslím si po Fandově reakci. Leč
všechno je jinak. Kniha je Jolaně z ruky uzmuta a Barbora v ní listuje se zaujetím,
jako by to byla vkladní knížka zděděná po bohatém strýci. Mrkne na konec: "To
ale nebude červená knihovna, co?"

"Ne, to opravdu ne. Je to román pro ženy."

"Proč píšete romány pro ženy?"

UF. "O tom, že jsem grafoman od přírody, netřeba hovořit. Hodně však čtu a vím,
že ne vždy má člověk po náročném dni náladu také na náročnou literaturu.
Vyzkoušela jsem Čechova po roztržce s manželem a rovnou říkám - To fakt není ono.
Žena se svými radostmi i problémy se necítí zas tak špatně při zjištění, že
stejné věci těší a trápí i jiné ženy. A také si myslím, že například problémy
takové paní Novákové jsou nám bližší, než ty samé problémy paní Dowelové z
druhého konce zeměkoule. Když se u toho navíc můžu třeba zasmát, uronit slzu a
nakonec i zamyslet"


A co Vy, milé dámy, podělíte se o názor, jak moc v dnešní uspěchané době
čtete, jestli dáváte přednost knihám nebo časopisům, čím Vám knížka udělá
radost?


Chcete-li vědět maličko víc o výše zmíněném "novorozenci", můžete se
podívat na www.3t.cz/ebra)



A jako malý povánoční dárek ukázka z připravované knížky Papoušek
na smetaně
.


Zaparkovali jsme u jakéhosi skalního masívu.Šňastna, že nás Vladimírovo
monstrum v pořádku dopravilo do cíle naší cesty aniž by mu upadla podlaha a my
museli běžet po svých, hodila jsem si na záda batůžek s poživatinami a připnula
jsem Abi na flexi vodítko.

"Máš správné vodítko?" Vladimír zabouchl dvířka.

"Jak - správné vodítko?" nechápala jsem.

"No kdybys měla silnější naviják, tak aby si Abi za doprovodu létajících
jisker neubrousila drápky," chechtal se.

Sluníčko pálilo jako pominuté, pokud jsme sešli do úžlabin mezi kameny, narazili
jsme na zbytky sněhu. Počasí nezklamalo. Výlet měl všechny předpoklady vydařit se.

"Teď přijde ta náročnější část výletu, ale jen maličko," zasněně
vzhlížel na jakousi strmou skálu.

"Tam? Jako tam - nahoru?" nevěřila jsem vlastním očím a skupinka horolezců
omotaných barevnými lany, která nás právě míjela, se pobaveně usmívala.

"Je to jen taková náročnější vycházka a ty jsi šikovná holka," řekl,
zdvihl Abi ze země a ušněroval ji do batůžku k sekané tak, že jí koukala jen hlavička.

"Chudinka..."

"Běžná fixace," na to Vladimír.

A vyrazili jsme. Tam, kde on i s batůžkem na zádech udělal sedmimílový krok a rázem
byl o metr výš, jsem se já plazila po čtyřech. Nohy se mi smekaly po kamenech a nehty
se lámaly jeden za druhým. Teď kdyby mě tak viděl šéf, který při každé příležitosti
zdůrazňuje, že ve své firmě zaměstnává dámy!

Dáma se tu plazí po kamení, klouže po mechu a zcela nedůstojně výská strachy.
Napadají mne i takové kacířské myšlenky, jako proč jsem se nenarodila hezky někde
v horách, mezi šutry a kosodřevinami, nejlépe v rodině kamzíků.

"Tak jak?" jedním větším krokem překonal zbytek vzdálenosti k placatému
vrcholu a shlížel na mě, kterak se soukám plíživými pohyby centimetr po centimetru
nahoru, připomínajíc tím spolu s mohutným syčením hada - důchodce.

"...Hůůůbzzsssss..." ve spáncích mi tepe, před očima rudé hula hop, konečně
sedím nahoře. Mé srdce si zahrává s myšlenkou svévolně opustit hruď. Vladimír
konejší vykulenou Abi, kochá se pohledem do krajiny a srdečně zdraví horolezce na
vrcholu naproti nám. Když se trochu nakloním a podívám se dolů, zoufale si přeji být
ptákem. Jakýmkoliv. Třeba i tím ošklivým supem bych byla, sem tam očičko někomu
vyklovla, jen kdybych tak měla křídla.

"Je čas na svačinku," pohodlně se usadil a vytáhl Abi z baňohu. Vodítko si
k sobě pevně a nakrátko uvázal. Musím říct, že tak mi už dlouho nechutnalo. Když
byl baňoh prázdný, nebyla jsem daleka toho začít okusovat ještě lišejníky.
Radovali jsme se z překrásné krajiny svorně snad hodinu.

"Měli bychom sejít dolů, je už pozdě," zdvihl se a opětovně ušněroval
štěňátko do baňohu. V tu ránu se vše proměnilo v černou noční můru. Opatrně
jsem se naklonila a podívala se dolů. Nemožné!

"Obávám se, že tady končím. Jsem odsouzena zhynout hlady a žízní na tomhle
zatraceném vrchu, kam by se zdravým rozumem lezla leda tak koza kamerunská," s křečovitým
výrazem jsem dál seděla na kraji kamene.

"Vždyň to opravdu není nebezpečné. Není to ani nijak vysoko," domlouval mi
Vladimír.

"Pro mě to už výš být nemůže. V noci to určitě slouží jako letiště sovám."

Přemlouval, domlouval, konejšil. Celkem bezpředmětně. Měla jsem pocit, že jsem ke
kamennému vrcholu přirostla. Strach mě opanoval docela, celá jsem zdřevěněla a
opravdu mi připadalo neskutečné, že bych se dolů dostala po svých.

"Jak myslíš, Vilmo, my jdeme. Měj se tu dobře, přeji ti hodně zdraví,"
pravil ten podlý člověk a chystal se k sestupu, "no a trochu toho štěstí. Víš
jak se to říká: oni na tom Titaniku taky byli všichni zdraví," začal slézat
dolů.

"Nééé, už jdu," odlepila jsem se, po kolenou dolezla těsně ke kraji, potom
jsem se položila na břicho a pomalu se spouštěla dolů.

Když jsem se konečně ocitla opět na cestě, měl Vladimír pusu od ucha k uchu. Přátelsky
mě poplácal po rameni s intenzitou, se kterou se vítají urostlí dřevorubci, takže
jsem málem upadla. Potom jsem dostala pusu na nos:"Ty mi něco povídej o uváleném
bezdomovci, Karkulko," začal si pískat a osvobodil Abi z baňohu,"splnila jsi
bobříka odvahy."


Autor:ebra

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…