Sokyně - Jiřina Štěpničková a Adina Mandlová

| Autor: redakce | Rubrika: Kultura

Jarmila Štěpánová chtěla být dobrou divadelní herečkou. Anina Mátlová k herecké prácí přistoupila bez jakéhokoli školení. V moderních Barrandovských ateliérech svádějí obě herečky nemilosrdné zákulisní souboje.

Sokyně -  Jiřina Štěpničková a
Adina Mandlová


Jarmila
Štěpánová chtěla být dobrou divadelní herečkou. Nemajetný otec ale
tomuto „rozmaru“ nepřál. Jarmila proto začala tajně studovat konzervatoř.
Své úsilí směřuje k jedinému cíli: herecky vyniknout a získat úspěch.

Anina Mátlová k herecké prácí přistoupila bez jakéhokoli školení. Krása
je její štít i zbraň; doprovází ji nezvyklé sebevědomí a odvaha.

V moderních Barrandovských ateliérech svádějí obě herečky nemilosrdné zákulisní
souboje. Bojují především o filmové role. A také o prestiž. Přesto se režiséru
Egonu Haisovi podaří nemožné: přimět obě rivalky, aby si spolu s ním -
poprvé a naposledy - zahrály v jeho filmu.

To vše je námětem nové knihy od Miloše Smetany "SOKYNĚ". Jde o
fiktivní příběh na pozadí pravdy opírající se o osudy Jiřiny Štěpničkové
a Adiny Mandlové. Kniha stojí 198,- Kč a můžete jí koupit přímo na
internetu u nakladatelství Motto.



Ukázka z knihy:

Doma šel rovnou do pokoje. Zavřel okna a stáhl všechny sluncem vyšisované
rolety, aby měl kolem sebe šero. Světlo mu v takových chvílích nedělalo
dobře.

Usedl do svého starého křesla a snažil se na nic nemyslet, ale to se mu nedařilo.
Ten neklid, který byl patrně vyprovokovaný rozhovorem s Konůpkem a také těmi
články v novinách, vydal se po vyšlapaných cestičkách, kudy chodíval
jeho strach a úzkost, a deptal ho. Nevydr-žel mít ruce v klidu, nedokázal
pokojně sedět, chvěl se, neustále se vrtěl, vstával a zase usedal - nemohl
to překonat a ovládnout.

Neuvědomil si, jaký čas naplněný tím jeho trápením uplynul, když do
pokoje vstoupila Anina; zarazila se nad tím, že Egon odpoledne sedí doma a stáhl
rolety. Ovšem, nebylo to poprvé, co ho viděla v takovém stavu. Někdy to způsobily
následky nočního výletu po pražských barech, nebo ho přepadla chmurná nálada
a nebyla s ním žádná řeč. Tyto tísnivé pocity ho přepadaly hlavně na
jaře a na podzim, ale nevyhýbaly se mu ani v létě či v zimě. Číhaly
doslova stále, přitom venku ve společnosti vystupoval jako veselý a vtipný
společník, přitažlivý seladon, dobývaný přemnohými milenkami, poctivý
a vynikající herec, který ve svých rolích přinášel nové civilní polohy
na jeviště i do filmu

„Byla jsem u švadleny,“ řekla a čekala, jak bude reagovat. „Ukázala mi
ohromnou látku na podzimní kostým - “

„Gratuluju,“ hlesl suše a unaveně. Po chvíli dodal: „Já nevím, co se
stane zítra, a ty už myslíš na podzimní módu. Tomu říkám jasnozřivost.“

Klidně přešla jeho jízlivost a pokračovala v rozvíjení toho, co ji nejvíc
zajímalo.

„Ten nákup mě přijde na pár stovek. Potřebovala bych od Konůpka zálohu.
Myslíš, že to s ním zejtra sfoukneš?“

„Nevím.“

„Co to je za řeč?“

„Nevím.“

Motala se kolem okna a Egon se obával, aby nevytáhla rolety.

„Prosím tě, Titinko... nech ty rolety... dole, jo? Není mi dobře.“

„Jarmila ti dala košem?“

„Ne. Miluje mě ještě víc než ty...“

„Vypadáš pěkně zřízený, jako po nějakým flámu. Co je ti?“

„Zatím nic.“

„Co to znamená?“

„Zatím je zatím, ne?“ řekl s námahou. „Dej mi pokoj.“

Z koberce zvedl odhozený klobouk a přikryl si jím obličej.

„Co skučíš? Někdo ti přiskřípl kabát do dveří?“

„Já... nevím...“ zahučel pod kloboukem.

Smiloval se nad ní, i když ona bývala dost nemilosrdná a žádným soucitem
se nikdy nevy-znamenávala, a neřekl jí, že nový film je ohrožen. A že ona
je tím, kdo ohrožuje natáčení, protože Konůpek dostal strach. Takže na zálohu
a na nový podzimní kostým si bude muset roztomilá Titinka počkat, ačkoliv...
ačkoliv mu bylo jasné, že její podzimní kostým nezaplatí nikdo jiný než
zase on.

„Já se z tebe někdy asi zblázním, ty...“ sykla.

Uštědřila mu nelítostný pohled a otráveně odešla z pokoje.

Byl rád, že aspoň chvíli bude zase sám, v šeru a tichu.


Hned druhý den Konůpek zavolal Haisovi a pozval ho do své kanceláře na Václavském
ná-městí. Budou mít klid, nikdo je nebude vyrušovat.

Egon si ho představoval, jak si při té diplomatické řeči pořád upravuje
motýlka pod krkem, posunuje jej sem a tam, a správně pochopil jeho telefonování:
čas plyne, ale jejich jednání a hlavně přípravy filmu přešlapují na místě.
Konůpek chce dohodnout termíny, nebo má za lubem něco jiného?

Kancelář ředitele MORAVIAFILMU byla vyzdobena plakáty na filmy společnosti
a foto-grafiemi herců a byla zařízena módním kovovým nábytkem; psací stůl,
ale i židle a stolek pro návštěvy měly jednoduché i studené konstrukce z
chomových trubek, na nichž spočívala dřevěná deska. Nábytek působil
vzdušně a moderně, mohlo by se říci přímo filmově. Proti starosvětskému
solidnímu nábytku z poctivého dřeva, na který byl Hais zvyklý z domova a
podobný používal i v Praze - působilo na něho podivně, když usedl na židli,
která pod ním pružně pérovala; mohl se pohupovat, připadal si skoro jako
kluk.

Bůhví proč ho napadlo, když si prohlížel vystavené fotky, že on jako
herec pro diváky možná představuje třeba také podobnou změnu. Místo
patetických gest starých bardů, publi-kum ho může vidět na jevišti nebo
ve filmu, jak se jen lehce pohupuje, pružně konverzuje, žádný dramatický křik
a hřmot. Snad se to mnohým lidem také nelíbí a připadá jim to studené a
nepříjemné, zkrátka moderní -

„Tak vás tu vítám, pane kolego,“ řekl Konůpek. „Můžu nabídnout
Napoleona?“ otázal se u skříňky s lahvinkami.

Hais přikývl.

Hostitel nalil koňak do skleniček a postavil je na stolek.

„Nedají a nedají pokoj. I ostatní redaktoři se v tom vrtají,“ ukázal
na několikeré noviny na jeho stole. „Hergot, už aby se něco semlelo, nějaká
pořádná vražda, aby přesedlali na jiné téma.“

„Pro noviny je to pochoutka - skandalizovat někoho známého. Čtenáři jim
to zobou z ru-ky,“ řekl herec.

„Sakramentská věc. Nespím, přemejšlím už i v noci,“ představil se
producent jako starost-livý otec jejich filmu.

Hais se po tomto úvodu připravoval na nejhorší; očekával sdělení, že se
film nebude točit. Strach má velké oči, to platí i o Konůpkovi. Jeho
strach z redaktorů, kteří psali o Anině a náhlé smrti penzisty, byl větší,
než naděje na dobrý film.

„Taky z toho všeho nemám žádnou radost,“ řekl herec upřímně. „A
Anina... Ta je z celýho případu vedle. Lidi se jí vyptávají, kolegyně si
brousí zuby na její role. Přece víte, jak to v herecký branži chodí...“

„Kdy bude soud? Noviny tuhle píší, že až po prázdninách? Jak myslíte,
že dopadne, jestli se můžu zeptat?“ zamířil Konůpek k jádru problému.
„Osvobodí slečnu Aninu?“

„Doufáme.“

„Ten penzista... když zemřel... Nezmění to nějak situaci? To víte, smrt,
to je zatraceně těžká věc. Každej soud musí postupovat... jak bych to řekl?“

„Advokát věří, že se prokáže, kdo v kritickou dobu řídil auto. Že to
byla Heda a ne Anina.“

„Proboha, proč to slečna Anina vzala vůbec na sebe?“

Hais na něho pohlédl, ale nic neřekl. Stejnou otázku položil Anině už
stokrát, sám žádnou jistotu neměl.

„Chtěla krýt svou kamarádku. Měla takovej okamžitej nápad. Myslela si,
že jí nehoda snadněji projde, ale netušila, jak chudák penzista
dopadne...“

Dopil zbytek ze své skleničky.

Konůpek opět nalil do obou číšek příjemný francouzský koňak, vlastně
to bylo nazlátlé "finest brandy".

Chvíli si pohrával se skleničkou, odhadoval situaci i Haisovu náladu. Letmo
pak zalistoval v kalendáři na stole a konečně se odhodlal promluvit otevřeněji:
„Nemáme času nazbyt.“

„Souhlasím, čas letí,“ přikývl Hais.

„Na druhé straně, dokud soud o slečně Anině nerozhodne,“ kroutil se Konůpek,
jako by se bosou nohou pohyboval mezi kopřivami, „nevím, jestli s ní můžeme
počítat -“

Herec jeho krasojízdu přerušil:

„Jak to myslíte, pane řediteli?“

„No, jak to myslím... Představte si, kdyby se třeba něco přihodilo, nebo
nevyšlo, a soud vynesl nepříznivý rozsudek. Co bychom dělali?“

To byla těžká a nepříjemná otázka. Egona samozřejmě už také několikrát
napadla, sám sobě odpovídal, že se nic takového nestane, i když to nemohl
zaručit ani on, ale ani advokát Miller.

„Já vycházím z toho, že ta mladá mondéna, kterou má slečna Anina ve
filmu představovat, není rozhodující postavou příběhu. Vlastně je to menší
role, že ano?“

Hais se rozhlédl po kanceláři, čekal, až producent dokončí svou řeč.

„Chci zachránit film,“ zdůraznil Konůpek hlasem i gestem, „nikoliv poškodit
slečnu Aninu, která... samozřejmě chápu, že...“

Skončil jaksi v písku.

Herec tušil, kam producent zamířil.

„Kdyby Anina nebyla ve filmu obsazena, všechno by se rázem vyřešilo -“

„Vždyň vy jste mermomocí chtěl, aby hrála!“ rozčiloval se Hais.

Takové řešení se mu nezamlouvalo. Navíc všechna nepříjemnost i
nechutnost se přenášela na něho, on s herci a herečkami mluvil, on je získal
pro film, a teď jedné z nich má říci, par-don, ty se nám nehodíš, možná
jsi přejela dědečka...

„To je pravda, že jsem chtěl, aby hrála. Kdyby byly normální okolnosti,
určitě bych znovu byl rád, kdyby hrála. Je krásná, mimořádně krásná a
duchaplná, jak bych to řekl, jiskří živo-tem a ženskostí, ale...“

Konůpek se zarazil, po chvíli pokračoval:

„Když uvážím, co je víc, jestli celý film, nebo ona sama, tak si musím
odpovědět, že film.“

„Víte, co se stalo, když umřel Kohn? Roubíček uvažoval, jestli má, nebo
nemá jít na jeho pohřeb. A pak si řekl: půjde on mně na pohřeb? Nepůjde.
Tak co bych já dělal na jeho funu-su...“

„Nemyslete si, že mám hroší kůži, ale...Život je holt takový, klade nám
moc těžký otázky a nic nám neulehčuje...“ Revanšoval se Haisovi jinou
anekdotou: „Víte, jak si Kohn postěžo-val Morgensternovi, že dopadl svou
ženu in flagranti s účetním na kanapi? Vyhodil jsi ji z domu, ptal se
Morgenstern, když vyslechl jeho žalost. Jak bych mohl, vždyň je to matka mých
dětí. Tak jsi vyhodil účetního, viď, uvažoval dál Morgenstern. Prosím tě,
to nejde, účetní zná všecka moje daňová přiznání, má mě v hrsti. Co
jsi teda udělal, položil otázku. No jo, co jsem mohl udělat: vyhodil jsem
kanape...“

„Pointa je dobrá, jenomže v naší situaci trochu kulhá, pane řediteli.
Anina není kanape, abychom je vyhodili, když se nám nehodí... Je to herečka,
ženská, která má teď velký trápení. Třeba nic nezavinila, jenom chtěla
někomu pomoct, co my víme... A my ji za to vezmem tyčí přes hlavu?“

„V tom případě...“ pomalu řekl Konůpek... „musím celý projekt odložit.
Je mi líto, ale já nemohu riskovat aféru, že se proti nám postaví nejdřív
všechny noviny, potom i diváci, nepů-jdou do biografu, protože v našem
filmu hraje někdo, kdo zabil nevinnýho člověka...“

„Zabil?“ zvýšil hlas Egon.

„Ano, já vím, neúmyslně, ale fakt je, že penzista je mrtvý...A taky musím
vzít v úvahu, že ostatní produkce, pokud mám dobrý informace, slečnu
Aninu taky neobsazují. Ani jedna. Bohužel.“

V kanceláři nastalo ticho.

Hais sebral klobouk a beze slova odešel.

Na Václavském náměstí bylo odpoledne plno lidí, mladí si pochutnávali na
zmrzlině v kornoutech, ale svůj kšeft měli i párkaři, jejichž opečené
klobásy byly cítit široko daleko. Do toho zvonily a rachotily tramvaje.

Městský hluk mu dnes nedělal dobře, rozhodně neměl náladu, aby se prošel
po Národní a trochu ješitně se nabažil pocitu, že ho lidé poznávají a
pozorují, ženy se ohlížejí i usmívají, mnozí ho zdraví. Nejkratší
cestou zamířil domů.


Poměrně brzy ráno, po velmi špatné noci, kdy se o spánku nedalo vůbec
mluvit, herec - ještě s pěnou na tváři, protože se právě v koupelně
holil - zvedl v předsíni telefonní sluchátko.

„Dobrý ráno, pane kolego,“ ozval se vyplašený hlas producenta Konůpka.

Egonovi se mu zdál ještě nervóznější než včera. Co se asi stalo?

„Četli jste už noviny?“

„Ne...“

Hais si přestal mydlit bradu. Konůpek by mu nevolal ráno jen tak zbůhdarma,
takový nezdvořák nebyl.

„Píšou, že se včera soudu přihlásil nový svědek té nešňastné havárie.
Prý prohlásil, že vi-děl,“ povídal Konůpek do telefonu, „že auto řídila


„Kdo?“ vyhrkl Hais.

„Slečna Anina.“

„Kdo je ten svědek? To taky napsali?“

„Jo. Kameraman Blažíček. Znáte ho? Prý ji bezpečně poznal - čtu to
tuhle černý na bílým.“

„Tak vám pěkně děkuju, “ řekl vynervovaný herec. Po hrozné noci začínalo
zřejmě ještě horší ráno.

Chtěl odložit sluchátko, ze kterého se však ozýval naléhavý hlas ředitele
Konůpka:

„Pane kolego... Co uděláme?“

„Teď nic.“

„Jak to?“

Hais se podíval na hodinky.

„Musím jít do divadla. Máme zkoušku. A abych vám pravdu řekl, momentálně
se sotva držím na nohách.“

Zavěsil.

Naštěstí Anina ještě vyspávala, jako obvykle, takže jí teď nemusel nic
vysvětlovat.


Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…