Podle ironických narážek některých Australanů by se mohlo zdát, že to hrozné zvíře, číhající na své oběti v bahnitých hloubkách mrtvých říčních ramen, kterému domorodí Aboriginové říkají baňap (anglicky se píše bunyip) nikdo nebere vážně.
Zvláště, když ještě dodám, co mi řekl člen naší expedice Australan David Petrica. Slovo baňap se prý dnes v Austrálii používá i jako synonymum pro podvod, humbuk apod. Tato příšera, jejíž popis je dosti neurčitý, se ze svého úkrytu vynořuje hlavně v noci, a napadá či zabijí zvířata i lidi, kteří se k ní odváží přiblížit. Jako oběť si nejraději vybírá ženy. Australský spisovatel Alan Marshall kdysi posměšně napsal: „Kdo odchází z hospody brzy, často zaslechne baňapa. Kdo se vypotácí kolem půlnoci, obvykle ho zahlédne. A kdo chlastá až do rána, toho baňapové pronásledují.“
Ale i když se tam o něm v současné době píše převážně jen v dětských knížkách, lidé žijící na venkově ho berou docela vážně. Obzvláště Aboriginové. Australská divočina je dostatečně rozlehlá, aby se v ní mohlo skrývat cokoli. Leda že by tam řádila epidemie nakažlivých šílených halucinací… Ale ne, svědků je příliš mnoho a jsou to lidé docela normální, zkušení lovci z buše, farmáři i lesní dělníci. Údaje, které jsem postupně začal shromažďovat mně brzy přesvědčily, že to skutečně není jenom vymyšlená pohádka, jak se nám snaží někteří „vzdělaní racionalisté“ namluvit.
Skalní kresby domorodců, ale i doložený případ zabití této nestvůry a nálezy jejích kostí, byly dostatečné důvody, aby se možností její existence začali v polovině 19. století zabývat i zoologové. Zdálo se docela logické, že v „zemi vačnatců“ žije i jakýsi vačnatý ekvivalent, řekněme hrocha, který by obsadil ekosystém řek a jezer. Podle domorodců existovaly dva odlišné druhy baňapa. Nejčastěji byl popisován v podobě jakéhosi chlupatého tuleně se psí hlavou. Ten druhý, vzácnější typ byl mnohem podivnější. Měl dlouhý krk s malou hlavou, takže vzdáleně připomínal pštrosa emu. Tělo však bylo mohutné, velikosti telete. Jeho krk byl zarostlý hustou hřívou a z tlamy mu koukaly dva kly. Čtyři nohy měly po třech prstech
V prvních letech kolonizace Austrálie, kdy se bílí osídlenci o baňapovi dozvěděli a teprve začínali zkoumat vnitrozemí, bylo na jeho lov vysláno několik vědeckých expedic pracovníků melbournské zoologické zahrady i muzea. Dr. Hobson, podnikl dlouhou cestu k Velkému jezeru Corangimite, kde byla nalezena kost velkého neznámého vodního živočicha. O pár let později tým čtyřiceti mužů dr. Meekina zase pročesával bažinatou oblast u Euroy, kde byl baňap mnohokrát pozorován bílými usedlíky. Pátrání vyvrcholilo nálezem lebky na břehu řeky Murrumbidgee. Podle tvaru musela patřit zvířeti s dlouhým rypákem. Měla klenutou mozkovnu délky 23 cm, s hodně nízko umístěnými očními důlky. Konec rypáku byl uražen, ale zbytek horní čelisti se silnými stoličkami zůstal zachován. Když výzkumníci lebku ukázali místním Aboriginům, ti jednoznačně prohlásili, že patří baňapovi a že na jejím chybějícím konci byly určitě dva velké tesáky směřující dolů. Lebka byla dopravena do Melbourne a pochopitelně vyvolala veliký rozruch. Zkušení australští anatomové, jako byl dr. Hobson a Greeves prohlásili, že lebka patří tvoru vědě dosud neznámému. Podle dr. Jamese Granta to muselo být ještě mládě nebo dokonce fétus (plod), neboť lebeční kost byla velice křehká a lehká a korunky zubů byly ještě neobroušené s ostrými hranami.
Ale, jak už to při objasňování záhad bývá, ihned se ozvali skeptikové. A hlavně ti, co o problému mnoho neví a žijí někde úplně jinde. Tehdejší velká světová autorita prof. Owen ze vzdálené Anglie rezolutně prohlásil, že lebka patří jenom obyčejnému teleti. Typické bylo, že nalezenou lebku vůbec neviděl a svou zdrcující kritiku založil pouze na písemném popisu a nakresleném obrázku, který se mu dostal do ruky. Pro australské vědce, poslušně uctívající vše, co přišlo z „královské Anglie“, to bylo poslední slovo, a o baňapa ztratili zájem. Prvotní nadšení tisku i veřejnosti se rychle obrátilo a změnilo v cyničnost. Lebka byla uložena do depozitáře Australského Muzea, odkud – jak už to v případech záhadných nálezů často bývá - beze stopy zmizela. Dodnes tedy není zcela jasné co to ve skutečnosti bylo.
Ukázka je z knihy:
Ivan Mackerle: Cesty za příšerami a dobrodružstvím
Kniha známého českého „záhadologa“ o pátrání plném dobrodružství po neznámých tvorech, tajemných místech a nevysvětlitelných jevech
smrtící červ olgoj chorchoj
sloní pták
vačnatý predátor
podzemní říše Agharti
lidožravý strom
divoký člověk almas
příšera z bažin
neviditelná vesnice
Novinka! Váz., 248 stran, barevná fotografická příloha, 269 Kč
O autorovi
Ivan Mackerle (*1942), záhadolog a publicista, vystudoval Fakultu strojního inženýrství v Praze. Výzkumem záhadných a neobjasněných jevů se zabývá už pár desítek let. Veřejnosti se stal známým svými přednáškami a audiovizuálními pořady z cyklu Krásné záhady naší planety, se kterými projel v letech 1978 až 1990 celou republiku. O svých výzkumech napsal knihy Tajemství pražského Golema (1992), Drakulovi v patách (1992), Odkud přicházejí (1996), společně s Jiřím Podzimkem Záhady a mystéria (1999) o natáčení stejnojmenného televizního seriálu a spolu s Jitkou Lenkovou, Vladimírem Šiškou a Janem Zemanem Velkou knihu tajemství a záhad (2001) a Velkou knihu otázek a záhad (2002). Přispívá do mnoha českých i zahraničních periodik. Zorganizoval řadu expedic do nejrůznějších částí světa, například ke skotskému jezeru Loch Ness (1977), do rumunské Transylvánie za hrobkou hraběte Drákuly (1975, 1980), do mongolské pouště Gobi (1990, 1992, 2004), na Madagaskar za lidožravým stromem (1998) či do Austrálie (2000) a Tichomoří (2002). O svých expedicích natáčí dokumentární filmy.