Věříte-li v lásku na první pohled, nikdy se nepřestaňte dívat

| Autor: Dana Švigová | Rubrika: Kultura

Je to sex anebo láska? Jak to jenom poznat? Režisér Jan Hřebejk hledá obojí (a ještě leccos jiného) v divadelním ztvárnění dráždivého minimalistického textu mladého anglického autora Patricka Marbera NA DOTEK, jehož premiéra bude 16. prosince v pražském Divadle Na Jezerce.

Hřebejk si pro čtveřici hrdinů vybral herce, s nimiž se mu dobře pracovalo už ve filmu Horem Pádem: Jiřího Macháčka, Natašu Burger, Kristýnu Lišku Bokovou a Marka Daniela. Spolu s nimi můžeme zjišťovat, jak se liší prožívání milostných vztahů muže a ženy. Cožpak je láska jenom hra? Co s ní dokáže udělat žárlivost? Změnilo užívání globálního, ale i anonymního internetu lidské vztahy?

Dráždivá komedie či spíše tragikomedie NA DOTEK anglického autora Patricka Marbera (narozeného roku 1964), napsaná v roce 1997 jako jeho druhá hra, si klade otázky, které zajímají každého moderního člověka. A drsnost vyjádření hrdinů, oplzlosti, které píšou dva z nich skryti za anonymitu chatování, jen podtrhují civilizační atomizaci lidí toužících najít někoho blízkého.
Hra získala ve Velké Británii mnohá ocenění a bouřlivými ovacemi ji zahrnuli diváci na newyorské Broadwayi. Ve verzi, kterou zfilmoval Mike Nichols, hráli Julia Robertsová, Natalie Portmanová, Jude Law a Clive Owen.

Do čtveřice protagonistů patří mladičká striptérka Alice a fotografka Anna, neúspěšný spisovatel Dan a lékař Larry. Jejich vzájemná setkávání a rozchody, setkávání a opět rozcházení se každého s každým se zdá být na hranici bulváru. Striptýzový klub v Londýně, kde Alice pracuje a kde ji vyhledá Larry, má zvláštní pravidla: lidé se tam svlékají, vzrušují se všemi možnými i nemožnými způsoby, jen jedno nesmějí: nesmějí se vzájemně dotknout!
A v tom je ten vtip. Dotýkání, kontrastující s anonymním internetem, je totiž ujišťování o vlastní existenci, ale i o existenci blízkého člověka. Proto se také dostalo do titulku této hry. Dotýkáme se těch, které máme rádi. Ale zároveň se bojíme, aby nás ten druhý nezranil… Možná proto se utíkáme tak rádi do fantazií virtuálního světa! Jenomže tam, před obrazovkou počítače zůstáváme osamoceni, odcizeni. Touha po skutečném citu však zůstává…

JAN HŘEBEJK: Marberova hra není hlazení po srsti

Kdo přišel do Divadla Na Jezerce s námětem na hru Patricka Marbera Na dotek?
Vybral jsem si ji. Poprvé jsem se s ní seznámil prostřednictvím filmové adaptace, přestože byla již předtím uvedena v pražském Rokoku. Viděl jsem sice Marberovu hru Howard Katz, ale tuhle tragikomedii jsem neznal, objevil mi ji až stejnojmenný film Mikea Nicholse.
Zaujalo mě to, připadalo mi, že je to vhodný titul pro jevištní uplatnění filmových herců, s nimiž jsem předtím spolupracoval. I když samozřejmě Marek Daniel hraje na mnoha pražských scénách, Nataša Burger s tím začíná, u Jiřího Macháčka je už spíš vzácnost vidět ho na jevišti stejně jako Kristýnu Lišku Bokovou. Když jsem o tom začal přemýšlet, zajímalo mě právě toto obsazení. Využil jsem velkorysosti principála Divadla Na Jezerce Jana Hrušínského, že můžeme dát dohromady tým filmových herců a pustit se do hry. Vybral jsem si Na dotek – a inspiroval mě film.

Co je na Marberově tragikomedii tak přitažlivé?
Je to vlastně psychologická tragikomedie, žánr, který mám velice rád. Jsou tam zajímavé, nejednoznačné charaktery, pro určitou část publika myslím hra neztratila ze své provokativnosti, kontroverze nebo možná palčivosti. Jezerka má tu výhodu, že je až do poslední řady vidět, i když herec hraje komorním způsobem. Umožňuje psychologické herectví blízké herectví filmovému.
Jsem samozřejmě zvědav, jak to dopadne. V tomto prostoru jsem už dělal s Jaroslavem Duškem a Natašou Burger Manželské vraždění, tedy text, který je podobnou eskapádou citů. Samozřejmě jsem filmový režisér, nikoliv typ divadelního vizionáře. Jsem spíše hledačem optimálního hereckého výrazu. Právě proto se mi taková komorní psychologická hra zdála vhodná do optimálně velkého divadla.

Co se vám jevilo na Marberově hře problematické? Jak jste třeba řešili scénu s internetem?
Rozhodli jsme se, že rezignujeme na technickou stránku věci a odehrajeme či odmluvíme slova, jež by byla jinak na plátně zobrazujícím monitor počítače, což Marber připouští. Myslím, že nejobtížnější, a těžko říct, zda režijně nebo herecky, je najít míru pro odstínění dialogu. V řadě scén se totiž dialog často láme. Z velké citové zamilovanosti se najednou zlomí až do nenávistných tónů. Marber to dělá velmi rafinovaně. Každý člověk něco takového zná ze života. Poklidná večeře se najednou zvrhne ve vodopád výčitek a otevírání starých ran. Zná to i publikum. A úkol herců a režiséra je najít věrohodný klíč, aby to lidi v jevištním ztvárnění strhlo, aby cítili smysl toho, proč jsou v hledišti. Na zkouškách jsme si povídali o tom, že divadelní hry můžou člověka buď povznášet, nebo ho očišťovat. A tohle je spíš typ očištění, kdy člověk může dojít ke katarzi skrze bolestné dialogy, jejichž otřesnosti se někdy zvenčí smějeme. Ovšem pokud sám divák není v podobných problémech jako postavy.

A v případě, že má podobné problémy?
Má možnost sdílení. Horší je to pro ty, kdo taková dramata aktuálně prožívají a nejsou si toho vědomi v celém rozsahu.Třeba jim pohled zvenčí pomůže…
Jsem milovník divadla, ale nevěřím, že by bylo schopno měnit člověka. Avšak v neposlední řadě je představení příležitostí přizvat publikum k debatě, kterou na zkouškách vedeme. Pochopitelně se neptáme jenom, jak to na tom jevišti uděláme, ale tážeme se, proč to tak máme vyprávět, co z té hry se nás týká, o co se chceme s publikem podělit. A tento systém otázek a podnětů divákům předkládáme. Což může znít intelektuálně, ale není to nic takového. Je to o sdílení pocitů. Šel jsem do toho hlavně z toho důvodu, abych takovou debatu vyprovokoval nad textem, který se mi upřímně líbil. Věřím, že se to přenese i do hlediště. A to přesto, že je to hra chvílemi zneklidňující, není to hlazení po srsti.

Souběžně natáčíte film Medvídek. Nepřiroste vám ale divadlo nakonec víc k srdci než film?
Cítím se být filmovým režisérem. Práci v divadle beru spíš jako přínos pro sebe, než abych si myslel, že jsem přínosem pro české divadlo. Čímž se nechci ponižovat, jsem rád, že se mi povedly některé inscenace, které se hrály a ještě hrají. Jsem filmový režisér, který miluje divadlo a snaží se prostřednictvím zkoušek dozvědět něco o tom, na čem stojí jeho filmy - tedy o herecké práci.

Rozmlouvala Eva Jeníková

Zdroj: 2Media

Další články z rubriky

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

Konec léta se blíží, rozlučte se s prázdninami hudbou

10. 8. | Jeden z posledních festivalu, který nám letošní sezóna dopřeje, je zavedený Rock for Churchill. Ten…

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

Beverly Hills 90210: Jak dnes vypadá Brenda, Brandon a jejich parta?

1. 8. | V 90. letech usedaly před televizní obrazovky miliony lidí po celém světě, aby se dozvěděly, jak…

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

Jsme superlidi, vzkazují v emotivním videu paralympionici

20. 7. | Velmi dojemné video v posledních dnech ovládá sociální sítě. Trailer k letošním paralympijským hrám…

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

8 tipů pro knihomoly: Knihy k moři i na chalupu

18. 7. | Ať už jedete do exotických krajin nebo jen na českou chalupu, dobrá kniha je základní výbavou všech…