Po dvou letech manželství jsme zjistili, že je Marek neplodný. Protože jsme po dítěti velmi toužili, rozhodli jsme se pro adopci. Reakce mých rodičů ale byla otřesná!
S Markem jsme se brali po pěti letech známosti a samozřejmě jsme plánovali děti. Nějak jsme nespěchali, ale když jsem ani po dvou letech nebyla v jiném stavu, začali jsme to řešit. Diagnóza lékařů nás překvapila. Marek je neplodný!
Především pro něj to byl šok. Chápu, že muž takové zjištění nese těžce. Probrali jsme různé možnosti, ale pak jsme se jednoznačně rozhodli pro adopci a zažádali o ni.
Celý proces dlouho trvá. Procházíte nejrůznějšími testy a pohovory. Bylo to pro oba náročné, ale zároveň nás to ještě víc sblížilo. Když jsme konečně úspěšně absolvovali všechno potřebné a už jen čekali na vytoužené děťátko, rozhodli jsme se zprávu oznámit rodině. Tehdy přišel šok číslo dvě.
Reakce byla bouřlivá
Markovi rodiče byli smutní především z toho, že Marek nemůže mít děti. V našem rozhodnutí nás podpořili a prohlásili, že je to nejlepší, co můžeme udělat. Zato moji rodiče! Jsou hodně konzervativní, to jsem věděla vždycky.
Ale tak prudkou reakci jsem vůbec nečekala! Oznámili jsme jim to společně. To se ještě drželi. Jakmile se za Markem zavřely dveře, já s nimi zůstala sama, pustili se do mě: „To jste se snad zbláznili! Adoptovat dítě! V dnešní době! Co si myslíte, že z něj vyroste? Jak vás mohlo napadnout si vzít nějakého parchanta bůhví po kom? “ řekli doslova.
Byl to šok!
Byla jsem z jejich reakce úplně vyděšená. Nechápala jsem, kde se v nich tyhle názory berou. Tehdy jsme nakonec debatu ukončili a radši odjeli. Jenže pak mi máma pořád volala a přesvědčovala mě, ať se na to vykašleme. Dokonce mě pozvala na oběd a tam mi začala nenápadně naznačovat, že jsou přece i jiné cesty a že by se to určitě dalo nějak udělat. Jinými slovy mi navrhovala, abych si dítě pořídila s někým jiným a se tvářila se, že se stal zázrak!
Rázně jsem jí tyhle úvahy zarazila a znovu se snažila vysvětlit, že na adopci není přece vůbec nic špatného. Jenže máma mě dorazila větou: "Jestli si přitáhnete nějaký cizí děcko, tak s náma jako babičkou a dědou vůbec nepočítejte." Rozbrečela jsem se a odešla. Tajně jsem doufala, že to tak nebude. Až děťátko uvidí, třeba ho budou mít rádi.
Konečně děťátko
Asi po půl roce nám volali. Měli pro nás holčičku! Bylo jí sotva pár dnů, byla úplně zdravá a čekala jen na nás. Byli jsme štěstím bez sebe. Trvalo ještě několik týdnů, než jsme si ji mohli přivézt domů, ale pak už byla Anička jen naše. Zaplavilo nás absolutní štěstí.
Vnučku viděli jen jedinkrát
Uspořádali jsme oslavu, ale moji rodiče odmítli přijít. Poslali jen písemnou gratulaci, formální, jako kdybychom byli někdo cizí. Lákala jsem mámu po telefonu, vyprávěla jí, jak je miminko úžasné, ale její reakce byla chladná.
"Já tomu věřím, to je každé miminko. Jenže každé taky jednou vyroste a pak se budete divit. A my u toho být nechceme," řekla mi. Pak se v ní snad přece jen něco pohnulo a zeptala se, jestli nepotřebujeme něco koupit.
S díky jsem odmítla. Jediné, co jsem po ní chtěla, aby se přišli na Aničku podívat. A tak přišli na svou první a zároveň poslední návštěvu. Aničce byly tři měsíce. Podívali se na ni asi tak pět minut, a ačkoli se jim v postýlce spící sladké nemluvně přece muselo líbit, názor nezměnili. Pronesli něco v tom smyslu, že nám tedy gratulují, pokud si myslíme, že je k čemu, že jsme si podle nich strašně zkomplikovali, ne-li zničili život, a že jednou budeme určitě litovat. Znělo to od nich strašně!
Ne že by se mnou rodiče úplně přestali mluvit, ale jakýkoli kontakt z jejich strany v podstatě ustal. Občas jim zavolám a zkouším se s nimi bavit jako dřív, ale nejde to. U nás se všechno točí kolem Aničky a tohle téma je pro ně tabu. Takže je mezi námi jen ticho. Jsem z toho smutná. Malé je půl roku a nemění se nic. Markovi rodiče ji zbožňují a užívají si vnučky plnými doušky. Proč ti moji musí být takoví? Je nějaká šance, že se to někdy zlomí?