Na své dětství a dospívání rozhodně nevzpomínám s nějakou velkou láskou a nostalgií. Výchova mé matky se podobala spíše drilu na vojně. Byla na mě extrémně tvrdá a já si vždycky říkala, že až budu mít děti, zachovám úplně jinak. Jenže teď jsem sama ze sebe nešťastná. Chovám se stejně jako ona!
1. Ani má první vzpomínka na dětství není dobrá.
Moje první vzpomínka z dětství, kterou si vybavuji, je taková symbolická. Byly mi tři roky a šla jsem poprvé do školky. Zatímco jiné holčičky dorazily na velký den s krásnými účesy, mašlemi, v novém oblečení a úsměvem od ucha k uchu, mě vlekla máma ubrečenou, ostříhanou na kluka a s křikem – jako vždy.
„Koukej se tam chovat slušně, běda, jak mi uděláš ostudu. Školka není holubník, budeš poslouchat, co se ti řekne, jinak si mě nepřej,“ řekla mi zhruba. Už odmala na mě mluvila jako na dospělou a měla na mě i takové požadavky. A snad nikdy mi neřekla, že mě má ráda.
Dneska ji ne snad chápu, ale asi rozumím tomu, kde tohle chování mělo původ. Můj otec mámu opustil těhotnou, uprostřed studia na vysoké škole, které kvůli mně musela přerušit. Doma s ní také vyběhli, prý jim udělala ostudu, takže na mě byla víceméně sama a pendlovala jen mezi jeslemi, později školkou, školou a prací.
Neměla čas najít si nového partnera, po mnoha letech si alespoň dodělala dálkově školu, ale já už pro ni navždy jsem hlavní příčinou toho, že je nešťastná. Jenže to jsem jako malá samozřejmě nevěděla a strašně mi ubližovalo, že je moje maminka tak zlá, ne jako ty ostatní. Aspoň tak jsem to vnímala.
- Jak se vyvíjel příběh paní Aleny dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou čtvrtou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Musela jsem velmi rychle dospět
Na jednu stranu jí můžu být i vděčná. Vzhledem k jejímu přístupu jsem byla velmi brzy dost samostatná a soběstačná. Zatímco dnes některé matky nepustí děti ke sporáku pomalu ani ve dvanácti letech a vlastní klíč jim svěří až na střední, já si už v pěti vařila čaj a párky a chodila sama domů ze školky.
Ano, byla jiná doba a bydlely jsme v malém městě, ale i tak to myslím byla od mámy dost velká odvaha nebo spíš nezodpovědnost. Je asi štěstí, že se mi nikdy nic nestalo. Měla jsem totiž z mámy takový strach, že jsem vždycky opravdu poslouchala, co mi říká a nařizuje, a jejími pokyny se přesně řídila.
Nikdy bych si netroufla něco udělat jinak, než jak mi řekla. Měla nade mnou ohromnou moc. Pořád jsem se jí snažila zavděčit, ale ať jsem dělala, co jsem dělala, nikdy jsem se nedočkala žádných slov uznání, pochvaly nebo projevu mateřské lásky. Když jsem dělala, co se ode mě čekalo, když se mi něco povedlo, bralo se to jako samozřejmost. A když jsem něco pokazila, přišel trest.
Ne že by mě bila nějak často, ale občas na to taky došlo. Mnohem horší pro mě byla její slova. Dovedla mě jimi strašně zranit, i jako malá holka už jsem cítila, jak mi ubližuje. Zpočátku jsem kvůli tomu hodně brečela, ale pak jsem se zatvrdila. Na střední škole už jsem pak s matkou otevřeně bojovala, ale pořád měla nade mnou ohromnou nadvládu. Rebelovala jsem, ale jen tak, abych ji vytáčela, nikdy jsem se jí nedokázala postavit úplně. Ona to dobře věděla, a tak ze mě měla spíš srandu.
Nejhorší byly spory kvůli klukům. Samozřejmě jsem kolem patnácti chtěla začít randit, jenže máma mi to pořád zakazovala. Myslím, že měla hrůzu z toho, že bych mohla dopadnout jako ona – ačkoli jsem byla o pěkných pár let mladší. Anebo mi to zkrátka nepřála a dělalo jí dobře vidět můj vztek a bezmoc.
Pokračování 3 / 4
3. Odpoutala jsem se, až když jsem odešla z domova
Na své osmnácté narozeniny jsem se strašně těšila. Věřila jsem, že se něco změní. Že se ke mně máma začne chovat jinak nebo že i já budu ze dne na den odvážnější, ale v podstatě se nic nezměnilo. Pouta se začala trhat až ve chvíli, kdy se mi podařilo skoro nemožné a dostala jsem se na vysokou školu.
Tam jsem potkala i svého budoucího manžela. Ač jsem to sama nečekala, můj první vážný vztah vydržel a já se vdala. Mámu jsem ani nepozvala na svatbu, svému muži jsem vysvětila, že nemáme nejlepší vztahy. Myslím, že ani ona o to nestále.
První dva roky manželství, kdy jsme byly jen spolu, byly tím nejhezčím v mém životě. Pak se nám narodila dcera – a já s hrůzou zjistila, že ačkoli mám doma na rozdíl od své matky milujícího muže, ve vztahu k vlastnímu dítěti ji věrně kopíruji!
Dlouho mi to nedocházelo. O miminko jsem se starala příkladně, s až strojovou pečlivostí, ale pravdou je, že i bez nějakých hlubších emocí. Brala jsem to jako povinnost a pořád čekala na ten příval mateřské lásky. Ano, cítila jsem k tomu tvorečkovi lásku, ale ne takovou tu bezmeznou. Myslela jsem, že budu cítit mnohem, mnohem víc!
A čím je dcera starší, tím je to horší. Teď je jí sedm let a poslední dva roky si připadám jako ta nejhorší máma na světě. Peskuju ji, pořád po ní něco chci, mám přemrštěné požadavky, nic mi není dost dobré, nikdy ji nepochválím, pomalu jí ani nedám pusu a neobejmu ji.
Pokračování 4 / 4
4. Až můj muž mi otevřel oči
To není můj popis situace, ale slova mého muže, která mi nedávno vmetl, protože už se na můj vztah k dceři nemůže dívat. A já se mu nedivím! Dlouho jsem si neuvědomovala, že jsem tak strašná, i když jsem cítila, že je něco špatně. Jenže jsem si zkrátka nechtěla přiznat, že bych mohla být tím špatným já.
Když jsem nedávno dceři zcela nesmyslně vynadala za nějakou maličkost, rozbrečela se a běžela k tátovi. V tu chvíli mi to nějak došlo a manžel mě pak svými slovy dorazil. Je to opravdu světec, takže večer otevřel láhev vína a vybídl mě, ať se přestanu po těch letech vytáčet a konečně mu řeknu, jak to mám se svou mámou.
Nevím, čím to, vždycky jsem se o tom odmítala bavit, ale najednou se stavidla prolomila a já mu všechno vyprávěla. Vyslechl mě a pak nekompromisně rozhodl, že potřebuji psychologa. Samozřejmě jsem se nejdřív strašně urazila, pak se s ním hádala, ale nakonec jsem ustoupila. Vždyť to dělám pro svou dceru!
Sama evidentně neumím překročit stín minulosti, potřebuji něčí pomoc. První setkání s psycholožkou mě čeká za dva týdny. Doufám, že mi to pomůže, protože už nechci opakovat chyby, které dělala moje matka. Už teď jich bylo tolik, že se bojím, že mi dcera třeba také nikdy neodpustí.
Alena, 36 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!