Poněkud zvláštní nevěru zažila Alena, když zjistila, že jí manžel zahýbá. Aby přišla na jiné myšlenky, objevila krásy internetového surfování a virtuálně se zamilovala.
Po šesti letech manželství jsem přišla Martinovi na nevěru. Úplně pitomě a určitě jsem nebyla ani první, ani poslední, které se to stalo. Můj manžel mi omylem poslal SMS určenou někomu jinému, konkrétně své milence. Nic jsem neřekla, ale zabolelo to hrozně. A protože jsem zvědavá ženská, samozřejmě jsem začala pátrat. A další klišé – barmanka z podniku, který manžel občas navštěvoval s kolegy po práci. Holka s napletenými vlasy, nalepenými nehty a řasami a pravděpodobně schopnostmi, které já jsem neměla a ani mít nechtěla.
Vzhledem k tomu, že jsme měli v té době čtyřletou dceru, stála jsem před složitým rozhodnutím. Vyhrotit to, odejít, udělat scénu, všechno spálit, dostat se do existenční nejistoty, rozbít rodinu, otřást vším, co bylo okolo mě. A nebo se tvářit, že se nic nestalo, nesnažit se konkurovat dvacetileté Barbie, stisknout zuby a najít si způsob, jak se z toho nezbláznit? A já ho našla. I když se nakonec ukázalo, že jsem vytloukala klín klínem. Po večerech, které můj manžel trávil se svou milenkou a vymlouval se jako malé dítě na spoustu práce, služební cesty, rozbité auto, prostě na spoustu průhledných nesmyslů, jsem začala surfovat po internetu. Našla jsem internetovou seznamku, do které jsem se přihlásila a byla jsem nadšená z pozitivních reakcí, které se mi začaly rychle scházet. Dost brzy se ukázalo, že spousta těch, kteří, se ozývali, mají dost jednoznačné úmysly, ale ty jsem rychle odstřihla.
Začala jsem žít virtuální život. Vymýšlela jsem si, jak vypadám, jaké mám zájmy, kde žiju, jaké je moje povolání. Prostě jsem si vytvořila novou identitu, za kterou jsem se schovala a kterou jsem při osamělých večerech využívala k flirtování s muži, kteří neměli tváře ani opravdová jména. A bylo mi to úplně jedno. Pomáhalo mi to. S jedním ze svých „korespondentů“ jsem se obzvláště sblížila. Měli jsme podobné názory na politiku, filmy, muziku, knihy, prostě jsme si rozuměli. Byla jsem čím dál tím víc okouzlená a vlastně jsem se přistihla při tom, že začínám být i zamilovaná. Pochopitelně jsem věděla, že něco takového je nemožné. Že náš internetový vztah je postavený na lži a předstírání něčeho, co ve skutečnosti neexistuje. Ale stejně jsem se každý večer těšila, až se připojím a budu si „povídat“.
Nejspíš na mně bylo vidět, že se něco děje, protože se můj manžel začal vyptávat, co celé večery dělám a netrvalo dlouho, začal mě podezírat i z toho, že někoho mám. Vysvětlovala jsem mu, že to by šlo asi dost těžko vzhledem k tomu, že jsem pořád zavřená doma s dítětem. Zdálo se, že ho to na chvíli uklidnilo. Ale ne na dlouho. Stalo se něco, co se stát nemělo. Manžel mi vlezl do počítače a protože nejsem žádný odborník na zajišťování soukromých zpráv, netrvalo mu moc dlouho dostat se do mé konverzace se svou virtuální láskou. Scéna byla neskutečná. Samozřejmě jsem vytáhla i jeho milenku, zapíral, ale moc argumentů, kterými by vyvrátil, co se děje, nenašel.
Dohadovali jsme se, co je horší. Spát s někým, kdo tě přitahuje, protože je mladý a atraktivní, nebo být okouzlená někým, koho jsem nikdy neviděla, ale je mi s ním dobře a kdo se o mě zajímá, chce vědět, co si myslím, a rád si se mnou povídá? Nebylo to jednoduché. Scény, výčitky, obviňování, trucy. Ale pak jsme si řekli, že zkusíme zabojovat, už kvůli udržení rodiny. Na tohle období jsme zapomněli oba. Stálo to spoustu sebezapření, ale jsme spolu dodnes. Pochopili jsme, že pokud máme být spokojení a dál tvořit pár a rodinu, musíme si jeden druhého víc všímat. Že na vztahu musíme pracovat. A tak se o to snažíme. Snad nám to vyjde. Jen jsme doma zrušili internet...
