Aleše odmalička fascinovalo všechno, co mělo kola
Náš Aleš neměl příchod na svět zrovna nejlehčí. Narodil se předčasně a hrozilo, že to nemusí přežít. Naštěstí byl bojovník a vyrostl z něj zdravý a silný šprýmař. Byl stejně takový jako jeho vrstevníci. Po škole hodil tašku do pokoje a už byl venku. Nejčastěji si hrával se starším sousedovic Petrem na dvoře. Nejprve na indiány, vojáky, později na závodníky. Rychlost Aleše fascinovala od malička. S Petrem si zkoušeli stavět různé koloběžky, na kterých se dokola spouštěli z kopce za naším domem.
V šestnácti si Aleš vyprosil od dědečka svůj první motocykl – italského mopeda. Bylo to jen dočasné uspokojení jeho tužeb. Nemohl se dočkat, kdy oslaví osmnáctku a bude si moci koupit svou první velkou motorku. Nebyli jsme s manželem nadšeni. S přibývajícím množstvím nehod a zvyšující se agresivitou řidičů na silnicích jsme se o Aleše samozřejmě báli. Každou zprávu o nehodě jsme mu hned ukazovali, doufajíc, že se poleká a se svým koníčkem přestane. Nakonec se musel popálit sám. I když z motorky párkrát spadl, nikdy to nebylo nic vážného. Až jeden večer, když se vracel z koupaliště, si nevšiml odstaveného auta u krajnice. Skončil s nohou a rukou v sádře. Byli jsme šťastni, že se mu nestalo nic vážnějšího. Naštěstí měla nehoda konečně na Aleše dobrý vliv. Po vyléčení mopeda prodal.
Jak se vyvíjel příběh Aleny dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Neřídil, a přesto zemřel
Radovali jsme se zbytečně. Aleš zůstal motorům věrný a brzy přesedlal na čtyřkolové oře. Své nové zálibě podlehl ještě více než předtím. Dokázal se celé hodiny vrtat v motorech, opravovat, vylepšovat.
Na den, který změnil život celé rodiny, nikdy nezapomenu. Byl pátek, a o víkendu jsme chystali oslavu mých narozenin. Aleš měl noční směnu, ale slíbil, že i tak nám bude v sobotu ráno pomáhat s přípravami. To bylo naposled, co jsme našeho syna viděli živého.
Po směně prý spěchal domů. Nasedl do auta, ale auto nenastartoval. Autobus k nám v sobotu nejezdí, a tak jej vzal do vozu kamarád. Bohužel, na mokré vozovce dostal smyk a auto skončilo ve stromu. Konec byl strašný. Náš Aleš neměl podle lékařů šanci přežít. Jeho kamarád nehodu přežil, ale zůstal na vozíku.
Pokračování 3 / 4
Neštěstí nechodí po horách….
Byla to rána pro všechny. Celá vesnice truchlila s námi. Na pohřeb přišli všichni, kdo Aleše znali. Známí, spolužáci, kamarádi. Kondolence nebraly konce. Po pohřbu jsme se snažili vrátit pomalu zpět do života, i když jsme věděli, že to nebude nikdy jako předtím.
K tomu všemu jsem ještě vážně onemocněla. Bylo to asi stresem, který mé tělo zažilo. V kombinaci se studeným počasím, ve kterém jsme se s Alešem loučili, byl můj organismus dokonale oslabený. Ani po dobrání antibiotik jsem se necítila lépe.
Pokračování 4 / 4
Bylo mi jedno, jestli to přežiju
Bohužel, ani po roce se můj stav nezlepšil. Byla jsem stále unavená, bolely mě klouby. Lékaři mi diagnostikovali autoimunitní onemocnění jater. Zachránit mě mohla jedině transplantace. Měla jsem chvíle, kdy mi bylo jedno, jak to se mnou dopadne. Myslela jsem, že to tak má být. Aleš mě k sobě volal. Velmi mi pomohl můj manžel. Byl vždy z nás dvou tím silnějším. "Máš přece na světě ještě mne, přece nedopustíš, abych tady zůstal bez tebe," snažil se mě probrat z letargie.
Uvědomila jsem si, že má pravdu. Můj muž mne opravdu potřebuje, vždyť jsme spolu vždycky snášeli dobré i zlé, a on byl tím pilířem, o který jsem se mohla kdykoliv opřít. Po nekonečně dlouhých měsících se našel vhodný dárce. Operace dopadla dobře, i když to byl dlouhý a náročný zákrok. Naštěstí se vydařil. Tělo slouží dál, ale na duši zůstala jizva, která se nikdy nezahojí.