Tchán byl vždycky docela složitá osobnost, se kterou bylo obtížné najít společnou řeč. Ale dokud žila i tchýně, tmelila vztahy hlavně ona a vycházeli jsme spolu. Jenže po její smrti tchán úplně zahořkl, nesnáší všechny a všechno a my to odnášíme - protože se o něj musíme postarat.
Tchyně byla pravý opak svého manžela
Tchyni jsem měla vždycky ráda a často jsem si říkala, že musí mít na hlavě svatozář. Byla to milá, usměvavá, optimistická žena, která si nikdy nepostěžovala a brala život s humorem a nadhledem. To pěkné si uměla užít, nad tím špatným mávala rukou. Prý že kdyby byl život jen samé radosti, tak bychom si ho nevážili, tvrdila.
To její manžel, otec mého muže, byl pravý opak. Co ho znám - a to je už dobrých třicet let - vždycky to byl spíš mrzout, pesimista, člověk, který na všem hledal jen to špatné a nic ho pořádně nebavilo. Svými náladami a řečmi dokázal každého otrávit, tedy kromě své ženy. Však toho taky zneužíval a vyléval si na ní svou zlost.
Když jsem za svého muže Dalibora byla vdaná už pár let a s tchyní si vytvořila důvěrnější vztah, několikrát jsem se jí nevěřícně ptala, jak tohle může snášet. Vždy s úsměvem pokrčila rameny a prohodila něco v tom smyslu, že nebyl vždycky takový a že je dobré si pamatovat to hezké. A že by si na někoho jiného než na toho svého bručouna už zvykat nechtěla.
Jak se vyvíjel Aleny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Po smrti tchyně se začal chovat jako malé dítě
Jak to tak bývá, ti hodní, kteří si to nejméně zaslouží, odcházejí příliš brzy. Tchyně před několika lety vážně onemocněla, a ačkoli bojovala statečně - myslím, že ji naživu držel právě její věčný optimismus, nakonec před dvěma roky zemřela. Její hlavní starostí přitom bylo, co bude s námi všemi a hlavně s jejím manželem, který "si sám v životě ani neuvěřil čaj", jak mi ještě v nemocnici několikrát zopakovala.
"Musíte se o něj trochu postarat, jinak zajde na hlad a špínu," prosila mě úpěnlivě. My jí samozřejmě vše slíbili, koneckonců nám přišlo naprosto normální a přirozené, že na tchána dohlédneme. Ale její obavy jsme nebrali doslova, říkali jsme si, že asi trochu přehání. Ano, tchán byl zvyklý na veškerý servis, ale byl to dospělý svéprávný chlap, ne malé dítě.
Faktem je, že jsme se trochu pletli. Tchán se opravdu začal chovat jako malé dítě. Přikládali jsme to s velké části smutku, protože je pravda, že ačkoli to nikdy nedal moc najevo, svou ženu měl opravdu rád, koneckonců vzhledem ke své povaze neměl a nemá žádné kamarády a ona byla jeho nejbližší bytostí. Když zůstal sám, nesl to velmi těžce.
Pokračování 3 / 4
Při návštěvách nám nadává, ale být sám taky nechce
Snažili jsme se ho s mužem povzbudit, jak to šlo. Dalibor je jedináček, takže vše okolo tchána je na nás. Bydlíme ve stejném městě, časově to tedy problém nebyl. Prvních pár měsíců po pohřbu jsme se snažili, aby byl co nejméně sám, prakticky denně jsme za ním zašli buď oba, nebo jeden z nás, o víkendu, když přijeli synové, kteří oba studují, za ním šli oni a snažili se ho vytáhnout ven. Jenže návštěvy nikam moc nevedly - tchán buď seděl v křesle a zarytě mlčel, nebo nám všem něco vyčítal či přímo nadával.
Nakonec se ho Dalibor na rovinu zeptal, jestli za ním vůbec mám chodit, jestli mu nebude milejší být nějaký čas sám a srovnat se s novou situací. Že bychom rádi, aby ho naše přítomnost těšila, ne ještě víc deprimovala. Tchán na to neřekl vůbec nic, ale když jsme zkusmo týden nepřišli, v neděli večer zavolal a zahrnul nás mořem výčitek, co jsme to za syna a snachu, když ho necháme v takovém období života samotného. Z toho jsme tedy vyvodili, že o nás stojí, ale nikdy by to přímo nepřiznal.
Já jsem si navíc postupně všimla, jak tchán fyzicky i psychicky chátrá a jak se mění k nepoznání i jeho byt. Ukázalo se, že tchýně moc nepřeháněla, on opravdu nebyl schopný téměř ničeho - uvařit si, vyprat, nějak rozumně poklidit. Nikdy to dělat nemusel, pokaždé se o to postarala tchýně, v době její nemoci pak já, když jsem prostě neřešila, jestli to on zvládá, připadalo mi to automatické.
Ale teď už se s tím muselo něco dělat - s mužem oba chodíme do práce, a i když si najdeme čas na návštěvy, není možné trávit je jen tím, že budeme likvidovat škody, které tchán napáchá. Tedy třeba mýt horu špinavého nádobí, kterou nahromadí za dva dny, nevím, jak je to možné. Nebo ještě jinak - já bych to i ráda udělala, ale v klidu a po svém, ne s asistencí vzteklého tchána za zády, který mi u toho jen nadává a vykládá, že to dělám špatně. Ale že by si sám umyl aspoň hrneček od snídaně, to ho ani nenapadne.
Pokračování 4 / 4
Smyslem jeho života je šikanovat nás
A tak je to se vším a s postupem času se všechno jen zhoršuje. Začínám tchána podezřívat, že si našel nový smysl života v šikanování Dalibora a mě, tedy především mě. Protože co si budeme povídat, taková ta běžná péče je především na mně. Manžel už chodí k tchánovi spíš z povinnosti, přinese mu noviny, pivo, posedí s ním u zapnuté televize, ale v podstatě si spolul moc neřeknou.
Já když dorazím, tak nastupuji na úklidovou směnu. Nebo vařím. Nebo s tchánem řeším složenky, rozbitý mobil. Přitom ať udělám cokoli, je to špatně. Vařím hnusně, nedá se to jíst, když zařídím dovoz jídla domů, jsem za línou mrchu, která si chce zjednodušit práci, vyprané prádlo divně smrdí, navíc mu vždycky někam zašantročím brýle nebo televizní program, zkrátka za všechno můžu já. I za to, že za ním vnuci málo chodí - protože když po měsíci na koleji přijedou domů, je jejich povinností trávit přece čas s nerudným dědečkem, ne s kamarády z dětství!
Snažím se být tolerantní a mít nadhled, ale začínám toho mít tak akorát. Na jednu stranu chápu, že je tchán nešťastný a že tohle je asi jeho způsob, jak se nezhroutit a nebrečet před námi. Beru i, že takový byl vždycky a že mě to vlastně nemá co překvapovat. Na druhou stranu si ale říkám, že ho to neopravňuje k tomu, chovat se k nám tímto způsobem, není přece naší povinností tohle snášet. Bohužel můj muž mi v tomhle moc nepomáhá - řekne mi, "ať se na dědka vyprdnu, že vím, jaký je, tak ať si to neberu osobně a netrápím se tím", ale tohle my ženské prostě nedovedeme. Nečekám nějakou vděčnost, stačilo by mi trochu slušnější jednání.
Ale když jsem zkusila tchánovi něco říct, i za cenu konfliktu, odbyl mě tím, že on se o nic neprosí a že je mu jasné, že jen čekáme, až chcípne, abychom si urvali tu trochu peněz, co po něm zdědíme. Co na to pak máte říct? Někdy je mi ho líto a někdy mám na něj takový vztek, že mám chuť ho nechat, ať si tam v tom bordelu hospodaří sám. Ale samozřejmě mi to nedá a přijdu zas. Nejvíc se bojím, že časem přestane být soběstačný a my si ho budeme muset nastěhovat k sobě.