Jestli si myslíte, že jen muži chytají druhý dech v období, kdy mají rodinu, jste na omylu. Dovedou to i ženy a Alice je toho zářným příkladem. Jen se jí to trochu vymklo z rukou.
Vdávala jsem se mladá, a to z vlastní blbosti. Ve druháku na střední jsem se strašně zamilovala a rok mi trvalo, než jsem svoji lásku získala. Aleš chodil na stejnou školu o rok výš a o holky neměl nouzi.
Tím spíš, že jsme studovali na obchodce, kde byl kluků velký nedostatek, natož hezkých. A že byl Aleš velký fešák! Nepokukovaly po něm jen holky od nás ze školy, ale i z ostatních ve městě. Pořád byl v obležení mladších i starších holek, a tak nebylo snadné se k němu dostat.
Nakonec mi pomohla náhoda. Oba jsme totiž byli vybráni, abychom reprezentovali školu v jakési češtinářské olympiádě v sousedním městě, takže jsme se seznámit prostě museli. Naštěstí jiskra přeskočila i z jeho strany a k velké závisti spolužaček i ostatních studentek jsme spolu začali chodit.
Samozřejmě jsem tušila, že má Aleš už nějaké zkušenosti se staršími holkami a bála jsem se, že ho ztratím, když s ním nebudu nic mít. Na druhou stranu mě bavilo si s ním trochu hrát a vidět, jak po mně touží.
Také jsem si říkala, že jestli vydrží čekání, tak mě musí mít opravdu rád. Nakonec jsem ale po pár měsících podlehla. No, znáte to, napoprvé nebylo moc o co stát, i když se Aleš snažil. Naštěstí mě po prvním sexu neopustil, jak se to dřív v našem věku stávalo, ale chodili jsme spolu dál.
Akorát jsme neměli moc prostoru pro intimnosti, oba jsme samozřejmě bydleli s rodiči a sourozenci, takže prostě nebylo kde. Ale to se vlastně nakonec celkem rychle vyřešilo. Během pár týdnů mi totiž začalo být pořád špatně, obzvlášť po ránu, nedostala jsem menstruaci a průšvih byl na světě.
Ano, byla jsem těhotná. Začínal mi čtvrtý maturitní ročník a Aleš zrovna sháněl práci, protože na vysokou školu ho nevzali.
Doma bylo samozřejmě strašné pozdvižení, naši mi doporučovali potrat, prý jsem moc mladá, ale toho jsem se bála a navíc jsem miminko chtěla. Naštěstí jsem krátce před porodem ještě stihla odmaturovat.
Aleš práci sehnal, a tak jsme se mohli nastěhovat do malé garsonky a začít žít jako rodina i s naším malým synem. Svatbu jsme měli malou, protože na pořádnou oslavu prostě nebyly peníze.
Alešovi se naštěstí brzy začalo v práci dařit, a tak jsme se po čase přestěhovali do většího bytu a pořídili si další dítě, opět syna. Kluci rostli jako z vody a já začala zjišťovat, že s Alešem vlastně nemáme nic moc společného.
Začali jsme se hádat a v manželství se oba trápili. Navíc jsem moc dobře věděla, z čeho to všechno pramení. Uvědomila jsem si totiž, že jsem si v osmnácti vzala svého prvního kluka a vůbec nic jsem si neužila.
Prostě jsem chytla druhý dech a chtěla poznat svět a samozřejmě jiné muže. Ještě pár let jsem v sobě svoje touhy dusila a čekala jsem, až kluci vyrostou, protože jsem jim nechtěla ublížit.
Jenže pak jako bych se utrhla ze řetězu. Začala jsem chodit po večírcích a užívat si plnými doušky. Bylo mi jedno, co si kdo myslí, a vlastně mi bylo i jedno, s kým jdu do postele, jakmile jsem se napila, byla jsem schopná všeho.
Nejdřív jsem si myslela, že to tak je v pořádku a že konečně zažívám to, o co jsem jako mladá přišla. Trvalo to hodně dlouho, než mi došlo, že vlastně není o co stát. V té době už si na mě lidé ve městě ukazovali prstem a já si vlastně ani neměla s kým užívat. A také jsem o to už nestála.
Mí synové se mnou nemluví, protože jsem prý ostuda pro celou rodinu, manžel by zase chtěl dát všechno do pořádku a žít jako normální pár, jenže o to nestojím já. Mrzí mě, co všechno jsem mu provedla, jenže moje city k němu jsou na bodu mrazu a nemyslím si, že se to někdy změní.
Ráda bych začala nový život s novým mužem, jenže na našem malém městě jsem si svými úlety k něčemu takovému zavřela vrátka. Nehledě na to, že jsem celý život byla žena v domácnosti, takže jsem finančně závislá na manželovi.
Neumím si představit, že bych teď bez praxe sháněla nějakou práci. Nemám nic, neumím nic, nikdo o mě nemá zájem, a přitom takhle už dál žít nemůžu…
