I když se Anna evidentně snaží vyrovnávat s těžkostmi života s humorem a nadhledem, přiznává, že ji označení „zralá žena“ a vše, co se středním věkem v jejím případě souvisí, poněkud zaskočilo.
Pozitivní myšlení mi nepomáhá
Minulý týden jsem nechala v optice pět tisíc za nové silnější brýle, včera mi můj zubař dodělal korunku v ceně letenky do New Yorku a za měsíc jsem objednaná na proktologii, kde se mi bude jeden impozantní třicátník štrachat v konečníku a snažit z jej po třech porodech čtyřkilových drobečků opět dostat do kondice. (Jo, a ještě mě už rok bolí kolena.) Poctivě se snažím myslet pozitivně a svou šednoucí hlavu optimisticky chlácholit tím, že „Přeci nejde o nic vážného!“
Bohužel to nepomáhá. Stárnu a vůbec se mi to nelíbí. Dokonce se mi nelíbí ani to – což mé dcery nemohou pochopit –, že už si nemusím kupovat pomůcky na intimní hygienu a na dovolené řešit, kdy „to“ přijde. Prý co by za to ony daly… No nevím, jak by se jim líbilo dva roky neustále řešit koláče potu na košilích ve chvílích, kdy ostatní v kanceláři drkotají zuby, vaří litry horkého čaje a berou si div ne kulichy (a proklínají vás, že větráte). Tuším, že by se mým děvenkám též nezamlouvalo neustále přemáhat podrážděnost (což je v mém případě často slabé slovo), žravost a nepřemožitelnou únavu. Suché sliznice určitých partií snad nebudu ani zmiňovat. Přístup k sobě samé a svému tělu lze pochopitelně do určité míry korigovat a pracovat na něm, jenže přístup okolí může vaši křečovitou snahu o vyrovnanost rozmetat během minuty na pidikousíčky.
Jak se vyvíjel Alice příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Když mi poprvé v autobuse uvolnili místo…
Říkám si, že jsem tenkrát musela vypadat asi hodně zničeně a sešle, když mě ten hezký mladý muž pustil v autobuse sednout. Uklidňuji se tím, že jsem se akutně chystala ke kadeřnici, aby mi na hlavě vykouzlila mojí oblíbenou havraní čerň místo holubí šedi. Dobrých 25 let mě taková galantnost v MHD nepotkala! Naposledy se to stalo v době, kdy jsem byla potřetí těhotná. Tehdy jsem byla tomu dobrému muži neskonale vděčná, nicméně si živě pamatuji, jak mi bylo trapně, když mi pak onen gentleman půl hodiny fascinovaně zíral do mého supermonstrózního těhotenského výstřihu.
Nyní bych klidně, trapno-netrapno, měnila. Pochopitelně ne kvůli těhotenství! Víte, je těžké si zvykat, že se za vámi muži, kteří se vám líbí, už neotáčí. Šílené je, že se vám obvykle líbí stále stejný typ mužů jako ve 20, 30 i ve 40 letech. Pocit, že už přitažlivému muži nestojíte ani za zvednutí očí od mobilu je skličující. Tedy ne že by se na mě nějaký muž sem tam nepodíval, ale zpravidla jde o „štramáky“ mezi 65 a smrtí. No nebudu se rouhat, jednou mi možná budou pohledy vilných seniorů lichotit.
Pokračování 3 / 4
„Vítejte v klubu, máte první stařeckou bradavici!“ řekla lékařka
Posledních pár let se v mnoha oblastech života řídím heslem „Hlavně se z toho n……t!“, ale nezbývá mi, než si přiznat, že zralý střední věk je pro mě, kulantně řečeno, plný výzev a k „po….í“ mám občas velice blizoučko.
Ač jsem poměrně štíhlá a snažím se pravidelně hýbat, kila jdou dolů mnohem pomaleji a naopak nahoru mnohem rychleji než před 10 lety. Už před důležitou akcí a následným nasoukáním se do těsnějšího oblečení zdaleka nestačí den nejíst, umýt si vlasy a vzít si těsné šaty nad kolena! Raději sahám po jistotě: po značkovém stahovacím prádélku a objemné kosmetické taštičce, pardon tašce – mé velké a naprosto nepostradatelné pomocnici.
Ostatně pleť, pokožka a sliznice jsou vůbec velká témata zralých žen – ostatně pro výrobce kosmetiky jsme perfektní cílová skupina. Mou kůži uvedla do „síně zralosti“ má dermatoložka, ke které jsem si poměrně vyplašeně šla zkontrolovat podezřelé znaménko, které mi během krátké doby vyrostlo na zádech. „Jasná seboroická veruka!“ pronesla odbornice vážným hlasem, při čemž jí ale nepatrně cukaly koutky – známe se roky, chodívala jsem k ní s dcerami s ekzémem. Docela jsem se podivně znějící diagnózy vyděsila, jenže pak se začala podezřele usmívat sestřička a škodolibá lékařka mi pobaveně řekla: „Vítejte v klubu, máte první stařeckou bradavici. A gratulujte si, já je mám už od čtyřicítky.“
Pokračování 4 / 4
Žena zvládne víc než člověk
Zatímco kožařka mě svým svérázným a trochu škodolibým humorem alespoň pobavila, syn naší sousedky mě decentně řečeno naštval. Listonošovi, který mě zmateně hledal po domě a chtěl se mnou cosi vyřešit, klidně řekl: „Jo ta starší bába s černym květákem (šlo patně o můj účes), ta bydlí přeci o patro vejš!“ Bohužel jsem v tu chvíli otevřela dveře a jeho „milý“ komentář slyšela až z přízemí.
Hm, tak už to mám zpečetěné! Jsem bába s květákem a nefalšovanou stařeckou bradavicí!
A víte co, zvláštní je, že se kdesi uvnitř cítím stále tak na 22 až 25 let, někde tam jsem vnitřně zakotvila. Nejsem žádné extrafiflena, přesto mě překvapilo, jak nelehké je zvykat si na to, jak vám věk změní tělo, a jak rozdílně vás vidí vaše okolí. Nicméně, včera mě mé holčičky uklidnily, prý si nemusím dělat starosti, neboť: „Žena, zvládne víc než člověk!