Když jsem tříletému synovi před několika měsíci řekla, že se dočká sestřičky, tvářil se, že je mu to vlastně jedno. Ani výbuch radosti, ani vzteku. Jak se porod blížil, snažila jsem se ho na nového sourozence připravit. Ale to, co se děje teď, jsem nečekala. Syn na dceru strašně žárlí a já se pořád bojím, co jí kdy provede.
Plány jsou jedna věc, realita druhá
Pořídit Vojtovi sourozence jsme plánovali od začátku, vždycky jsem chtěla dvě děti a manžel to měl stejně. Říkali jsme si, že počkáme, až budou malému tak dva roky, a pak to zase zkusíme. V ideálním případě jsem si plánovala, že až se druhé dítě narodí, syn půjde do školky a já se budu moci část dne naplno věnovat miminku.
Zatímco otěhotnění se povedlo téměř na první pokus a probíhalo bez potíží, se školkou to dopadlo hůř - ani do jedné z těch pro nás dostupných nás zatím nepřijali. Prý to můžeme zkusit znovu v září, kdyby si to někdo rozmyslel.
Zprvu jsem to nepovažovala za tak velký problém, jen jsem si povzdechla, že to budu mít trochu složitější, mít obě děti celý den doma hlavně v prvních týdnech, ale tragédii jsme z toho nedělali. Ovšem co bych teď za to dala, mít přes den doma jen Anežku! Takhle se asi brzy zblázním nebo zhroutím únavou.
Jak se vyvíjel Andrey příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Tvářil se, že ho to vlastně moc nezajímá
Jak jsem již zmínila, syn během těhotenství žádné výrazné emoce ohledně příchodu miminka neprojevoval. S manželem jsme mu vyprávěli, že doma bude nový človíček, který bude malinký a úplně bezmocný, jako byl kdysi i on, a že se mu proto maminka bude muset hodně věnovat.
Ale to že v žádném případě neznamená, že by pro nás Vojta byl méně důležitý, jen nebudeme mít chvíli tolik času pro sebe jako dřív. Malý přikyvoval, jako že chápe, nejvíc ho zajímalo, jestli se bude muset dělit o hračky, a když jsme ho ujistili, že miminko si s nimi rozhodně hrát nebude, přestal se o celou věc víceméně zajímat.
Se zájmem sledoval jen moje rostoucí břicho. Když jsem pak odjížděla do porodnice, mával mi a přál hodně štěstí. Do nemocnice za mnou nemohl, a tak mě i malou Anežku poprvé viděl až po čtyřech dnech, když nás pustili domů. Pravdou je, že do té doby nikdy nebyl beze mě přes noc, možná jsme ho na to měli dopředu připravit, ale byl zvyklý, že ho večer někdy ukládá i manžel, jindy já, tak nás nenapadlo, že by to byl problém.
Vojta byl ale uražený - protože si musel čtyři dny vystačit jen s tátou a babičkou a dědou. Když jsem vešla s Anežkou v náručí do bytu, odmítl vyjít z pokojíčku. Šla jsem tedy za ním a miminko mu ukázala, ale trucoval v koutě a vůbec se na nás nedíval. Samozřejmě mě to v návalu hormonů rozbrečelo, ale myslela jsem, že je to jen nějaký chvilkový rozmar a brzy to bude dobré.
Jenže nebylo. Vojta vydržel trucoval celý den, dokonce tak ďábelsky, že se záměrně tulil přede mnou k tátovi a prarodičům, aby ukázal, že mě vůbec nepotřebuje. Nikdo jsme moc nevěděli, co dělat, s takovou situací jsme nepočítali. Manžel s ním zkoušel opatrně promluvit, ale Vojta se pak naštval i na něj, takže jsem ho radši zarazila, aby s ním mohl vycházet aspoň jeden z nás.
Pokračování 3 / 4
Byl uražený, že nemůžu být jen s ním
O moc lepší to nebylo ani druhý den. Sice už se mnou trochu mluvil, ale na Anežku se pořád nechtěl ani podívat. Když mu ji nakonec manžel už trochu naštvaně doslova vnutil pod nos, jen na ni letmo pohlédl a šel si hrát. Takhle to bylo ještě několik dnů a my se smířili s tím, že Vojtovi zkrátka déle potrvá, než si na malého "vetřelce" zvykne. Netušila jsem, že to nejhorší nás teprve čeká.
Manželovi skončila dovolená a já zůstala po třech týdnech s dětmi doma sama. Snažila jsem se fungovat ve všech směrech a věnovat se Vojtovi tak, aby neměl pocit, že je na druhé koleji. Ale když Anežka začala plakat, měla hlad či potřebovala přebalit, musela mít samozřejmě přednost. Vojtovi se to nelíbilo, nemohl pochopit, že od hraní s ním musím najednou vstát a jít něco dělat s miminkem. Kromě uraženosti začal navíc žárlit.
Že to bude problém, jsem zjistila, když jsem si jednou odskočila na záchod. Po návratu jsem našla Vojtu, jak stojí nad sestřinou postýlkou. Nejdřív jsem se rozněžnila, prohlížel si ji velmi zaujatě a já si říkala, že ji snad konečně vzal na milost. Jenže když jsem přišla až k nim, s hrůzou jsem uviděla, že jí omotal kolem hlavičky svou mikinu tak těsně, že miminko sotva dýchalo.
Pokračování 4 / 4
Žádné domluvy nepomáhají
Neudržela jsem se a zakřičela na něj, což byla určitě chyba, ale strašně mě to vyděsilo. Od té chvíle už jsem ho nespustila z oka - jenže on mě taky ne. Připadalo mi, že jen číhá, kdy se nebudu dívat, aby šel sestře zas nějak ublížit. Chvíli jsem se přesvědčovala, že se mi to jen zdá, ale ne. Jakmile jsem se na zkoušku trochu vzdálila, už byl u ní a začal vymýšlet. Kdybych nezasáhla, už by měla nacpané něco v nose, v puse, zkoušel ji dokonce i uhodit nebo s ní různě v postýlce hýbat.
Čím víc viděl, jak z toho šílím, tím větší naschvály zkoušel. Je to hrozné, vůbec nepoznávám to hodné veselé dítě, jaké byl předtím. Teď je spíš zamlklý a jeho jediný zájem je mě nějak "přečůrat" a dostat se nepozorovaně k Anežce. O víkendech se s manželem v hlídání střídáme, ale přes týden padám vyčerpáním. Nemám ani minutu oddechu, pořád musím Vojtu hlídat. Stačí opravdu vteřina, je neskutečně rychlý.
Nemůžu si v klidu dojít na záchod, musím vždy na oba vidět, vaření je jeden velký stres, když někdo zazvoní, musím vzít jedno dítě až ke vchodu... Anežku mám skoro pořád u sebe, ale to taky nejde pořád. Snahy Vojtovi domluvit se míjejí účinkem, asi nevíme, jak na to. Modlím se, aby ho v září vzali do školky, aspoň trochu by se mi ulevilo. Teď si neodpočinu ani v noci - spíme všichni v jedné místnosti a já se co chvíli budím hrůzou, že Vojta něco provede... Pořád doufáme, že ho to časem přejde, ale zatím to tak bohužel nevypadá.