Aneta opravdu nežije normální život. Ale přesto je šťastná. Uspořádání ve své domácnosti však svému okolí a blízkým nevysvětluje. Je jí jasné, že by ji nikdo nechápal.
Předškolní láska
S Markem jsme se zbožňovali už od školky. Byli jsme nejlepší kamarádi, tajně si dávali pusinky v domečku na hraní, když se učitelka nedívala, a žádnou lumpárnu jsme neudělali jeden bez druhého. Naši rodiče se spolu přátelili, takže bylo snadné spolu trávit čas i mimo školku. Když jsme šli do první třídy, rozumělo se samo sebou, že si spolu sedneme do lavice. Stali jsme se vůdčí dvojkou třídy, já to uměla zkoulet s holkama, Marek zase s klukama. Bohužel to netrvalo dlouho.
Když jsme byli v páté třídě, dostal Markův otec nabídku skvělé práce v zahraničí. Netrvalo dlouho a celá rodina se na dobu neurčitou stěhovala. Moc jsem plakala a neuměla si život ani školu bez Marka představit. Když definitivně odjel, byla jsem nešťastná tak moc, že mě naši museli vzít k dětskému psychiatrovi. Ale jak se říká, čas všechno zahojí, a to se stalo i mně. S Markem jsme si první dva roky velmi intenzivně dopisovali, postupně ale stesk slábl. Každý jsme teď měli jiné životy, nové kamarády a neuměli jsme se vžít do situace toho druhého. Navíc jsme byli děti, náš !vztah! prostě neměl šanci na přežití. Než jsem dochodila základku, omezila se naše komunikace na pár přání k narozeninám a Vánocům, nakonec ani to ne. Ne, že bych zapomněla. Marek zůstal navždy mojí první láskou. Bylo to ale všechno tak dávno, že jsem měla pocit, jako by to byl jen sen. Marek s rodinou nakonec zůstali v zahraničí přes čtyři roky.
Jak se vyvíjel Anety příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Nový objev
Když se vrátili, nastěhovali se rovnou do Prahy, takže jsem ani neměla možnost se s Markem potkat. Ruku na srdce, zas tak moc mě to tehdy netrápilo. Byla jsem prvním rokem na střední, měla jsem dost svých starostí se školou a novými spolužáky, navíc jsem prožívala svou první opravdovou lásku. Jmenoval se Filip a chodil do vedlejší třídy. Při pohledu na něj se mi podlamovaly kolena a netrvalo dlouho a zjistila jsem, že on to má úplně stejně. Začali jsme spolu chodit a byla to láska jako trám se vším všudy.
Co se mezitím dělo s Markem, jsem neměla tušení, v té době pro mě existoval jen Filip a kolem něj vzduchoprázdno. Náš vztah nám vydržel celou střední a nepolevil ani po maturitě. Odjeli jsme spolu na dva měsíce do Anglie sbírat jahody a po prázdninách se oba chystali na vysokou školu. Co na tom, že on se dostal do Prahy na architekturu a já do Olomouce na žurnalistiku… Naivně jsme věřili, že naše láska dálku překoná.
Pokračování 3 / 4
Další léta odloučení
S Filipem jsme doufali, že se budeme vídat alespoň každý víkend, ale ani to nebylo možné. Škola a povinnosti s ní spojené nám zabíraly spoustu času, nějaký jsme také museli věnovat svým rodinám či přátelům, doprava též nebyla zrovna nejlevnější a my jsme se začali odcizovat. Nakonec náš vztah nepřežil ani první ročník na vysoké škole.
Jedno únorové sobotní odpoledne, kdy už náš vztah pomalu ale jistě spěl k definitivnímu rozchodu, jen jsme ani jeden neuměli udělat ten krok, protože jsme se i přes to všechno stále milovali, jsem trávila víkend u rodičů. Naši vyrazili ven a mně bylo smutno. Chyběl mi Filip, jeho objetí a bála jsem se budoucnosti. Najednou zazvonil zvonek. Otevřela jsem dveře a za nimi stál kluk, který mi byl povědomý, jen jsem si ho neuměla nikam zařadit. Teprve, když se zeptal: „Jsi to ty, Andy?“, bylo mi jasné, kdo to je. Andy mi totiž říkal jen jeden jediný člověk na světě. Marek! Okamžitě jsme si padli do náruče a vyrazili ven na drink. Měli jsme si toho tolik co povídat! Najednou jsem se cítila, jako by ani ty dlouhé roky odloučení neexistovaly. Marek byl skvělý! Navíc z něj vyrostl opravdu fešák a já cítila, jak jeho kouzlu pomalu propadám. Pak už jen stačila ještě trocha vína a skončili jsme spolu v posteli. Bylo to úžasný!
Druhý den mě ale probudil příšerný pocit viny vůči Filipovi, Marka jsem vypakovala, aniž bych si na něj vzala kontakt, a užírala jsem se výčitkami. Netrvaly příliš dlouho, o týden později mě na koleji navštívil pro změnu Filip. Vztah na dálku už dál nesnesl a tak se přijel rozejít. Bylo to bolestné a smutné, ale oba jsme věděli, že to jinak nejde. Nedokázala jsem si představit, že zůstanu v Čechách, a tak jsem se na další rok rozhodla odjet studovat nejdřív do Dánska a pak do Ameriky.
Pokračování 4 / 4
Šťastná trojka
Když jsem se vrátila, zbýval už mi jen jeden rok studia. Po promoci jsem si říkala, že jako novinářce se mi nejlépe bude dařit v Praze, a tak jsem se tam přestěhovala. Dostala jsem dobré místo redaktorky v jednom deníku a pražský život mi vyhovoval. Spojila jsem se se starým i přáteli ze střední i z vejšky, potkala pár nových a rozhodně jsem se nenudila.
Jednou večer jsme s partou vyrazili na koncert jedné kapely. Objednávala jsem si na baru drink, když se najednou vedle mě objevil Filip! Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Po těch letech byly staré bolístky dávno zahojené, skočili jsme si kolem krku a hned jsme si na shledání dali panáka. Chvíli jsme klábosili a pak jsem si všimla, že předtím na baru objednal dva drinky. „S kým tu jsi? Nerada bych tě zdržovala…“ hlesla jsem se staženým krkem, Filip mě však ujistil, že jen s nejlepším kamarádem ze školy a že nás musí představit. Málem to se mnou švihlo o zem, když přivedl Marka! Po úvodním trapasu se vše vysvětlilo a my se ten večer od sebe už nehnuli. Nechci zacházet do podrobností, každopádně dopadlo to tak, že jsme všichni tři skončili v jedné posteli.
A tak je to v podstatě dodnes. Od té první noci už jsme se neodloučili a začali jsme fungovat ve třech. Máme společně krásný byt, kde obýváme každý jednu místnost a stýkáme se tak, jak nám to vyhovuje. Někdy trávíme noci každý sám, někdy všichni společně, někdy já jen s jedním z nich. Sama si to neumím vysvětlit, ale k žádným hádkám a třenicím opravdu nedochází, fungujeme v naprosté symbióze. Před přáteli a rodinami vystupujeme jako přátelé, což sice obnáší i to, že na veřejnosti nesmíme dát najevo žádné fyzické sympatie. To nám ale nevadí, naopak, vzrušuje nás to! O to víc si to pak doma vynahradíme.
Možná nad tím kroutíte hlavou a říkáte si, že to nemůže fungovat celý život. Já věřím, že může. Naopak, jak dokazují statistiky, už dávno nefunguje tradiční rodinný model. My jsme šťastní. Přemýšlíme i o dětech. Vždy jsem si přála dvě, co na tom, že bude mít každé jiného otce? Nebudou první ani poslední. Pomalu se chystáme na skutečnost, že o našem nezvyklém svazku budeme muset říct blízkým. Možná nás nepochopí, možná nás odsoudí. Ale my to zvládneme. Jsme na to tři!