Samota mnohé lidi děsí. Ale může být i osvobozující. Jen si člověk musí zvyknout na to, že některé věci se z jeho života vytratí. Nevzbudí se vedle svého partnera, musí si někoho sehnat, když potřebuje přenést těžkou věc. A nemusí se nikomu přizpůsobovat a nikdo mu v noci nechrápe do ucha.
Už dva roky žiji sama. Kdyby mi někdo před lety řekl, že tak dopadnu, vyděsila bych se. Žít sama? Jen při té představě mi bylo úzko. Prázdný byt, kam přijdou jednou za týden děti na oběd, možná v budoucnu domov rozveselí vnoučata. Kolik kamarádek by na mě mělo čas? A jak často? Dívat se sama na televizi, nemít se s kým podělit o zážitky. Jak často můžete volat dětem a říct jim, co jste právě prožila? I když si muži často nepovídají, aspoň člověka vyslechnou a to je lepší než nic.
Nikdy jsem taky sama nežila. Vdávala jsem se v jednadvaceti a to jsem se tehdy stěhovala půl roku před svatbou ke svému příteli, který zdědil byt po babičce. V devadesátých letech byty nebyly, takže byl vůbec zázrak, že jsme mohli bydlet sami spolu.
V mém životě se tak někdo pořád motal, brzy po svatbě se narodily děti, takže jsem naopak byla šťastná, když někdy odjely s manželem samy na chalupu a já byla na víkend sama doma. V klidu jsem si vygruntovala byt, zašla večer s kamarádkou do kina a po dvou dnech kolem mě bylo zase živo.
První šok tak přišel krátce po čtyřicítce, když děti odešly na vysokou, další pak před dvěma roky, když mi manžel oznámil, že se chce rozvést. Příběh jak z Blesku pro ženy: Našel si mladší milenku a ta ho prostě uhnala. Prodali jsme byt, naštěstí mi zbyly peníze na garsonku, ale s nimi i oči pro pláč.
To, že rozvod pro mě znamenal i menší peníze a nižší životní standard, mě samozřejmě štvalo. Bylo mi líto všeho, co jsme spolu vybudovali, měli jsme auto, jezdili na dovolené k moři a to jsem najednou nemohla. Nebo jen na kratší dobu, autobusem, pomalu jsem nemohla jít u moře ani na večeři. Ale co bylo daleko horší, že jsem vlastně neměla jet s kým. Děti se mi sice snažily věnovat, navštěvovaly mě, jeli jsme spolu na výlet, ale na dovolenou na mě čas neměly.
Kamarádky měly rodiny a já najednou byla strašně sama. A to bylo horší než ztráta peněz. Jasně, mohla jsem jít s někým do kina, do divadla. Ale co Vánoce, Velikonoce, víkendy? Mohla jsem k rodičům a sestře a zaplať panbůh za ně, ale nebylo to ono. S rodiči si moc nerozumím a se sestrou sice spolu vycházíme, ale jsme každá jiná. Kdyby nás nespojovala krev, asi by z nás kamarádky nebyly.
První rok byl pro mě hodně těžký, to jsem fakt z toho měla deprese. Ale pak se to začalo pomalinku zlepšovat. Do práce nastoupila nová sympatická kolegyně, která se ve volném čase věnovala dětem z dětského domova. Jednou jsem s ní za dětmi taky zašla a naprosto mě to chytlo. Začala jsem za dětmi chodit, jela s nimi na výlet, jediné, co jsem si netroufla, bylo vzít je k nám domů.
Přitom jsem se skamarádila s dalšími lidmi, co se dětem věnovali. Po výletě jsme občas zašli na pivo, skleničku. A takhle se mi najednou vynořily další kontakty. S jednou holkou jsme zjistily, že máme rády divadlo, nakonec jsem s ní a jejími kamarádkami jela v létě na dovolenou. Začala jsem mít kolem sebe přátele a už mě netížilo, že se vracím do bytu, kde nikdo není. Naopak jsem si zvykla na svoji nezávislost a svobodu a začala jsem si ji užívat.