Vcelku myslím rozumná řeč, je opravdu asi hodně důležitá příčina rozchodu, pak to, co má člověk v sobě, a taky to, jaké má podmínky pro ty kroky dál. Pokud se tedy rozhodne sama žena a uváží to, že by to stejně nikam nevedlo, má dost kuráže, aby to ustála, to je hlavně zpočátku důležité, zbytečně se nedeptat tím, co řeknou kolegyně, rodina, a co bude dělat o volné víkendy a svátky - ty jsou hlavně ze začátku klíčové - ono přijít po dvanáctce do prázdného bytu může být i vítané - no a potom, zda je vůbec kde bydlet, tyhle tři startovací věci jsou podle mě podstatné. Samozřejmě když je žena na muži závislá ekonomicky, je rozchod ze strany jeho, ať už při dlouhém paralelním vztahu, nebo zčistajasna, a je takové povahy, že nemá žádnou sebedůvěru, má nesmělou povahu, neumí se prosadit, nemá koníčky, kamarádky, tak je ten start nesnadný. Ale i ten život umí překvapit. Mám asi jako každá kolem sebe dost rozvedených stejně starých i mladších. A je zajímavé koukat, jak si vedou. Viděla jsem i to, že jde žena ze vztahu do vztahu, krátkodobého, čím víc jich je, tím kratší jsou, někdy se povede, že to vyjde, to se asi dopředu nedá říct. Pak znám ženy, co jim docela snadno byl vyrovnán majetek, aby se jich manžel co nejrychleji zbavil, takže přišly až docela rychle k tomu svému samostatnému bydlení, nevím, jestli je to až tak dobře, protože kolikrát najednou nevěděly, zda mají nějaký cíl a smysl života. Pak i takové, co jim nedal nikdo nic zadarmo, startovací podmínky nula, ale ty tak nějak si s tím životem rady věděly, a pak si vážily těch malých i větších cílů, kterých samy dosáhly. Zaplaťpánbu, dneska nikdo nebere samostatně žijící ženu jako exota a nikdo na většinu z nich nekouká jako na neschopnou někoho si najít a obstát ve vztahu. Ono žít sama až tak špatné není. Ale musí se to zažít na vlastní kůži, žádná si to v kolotoči děti, práce, muž, a všechno to kolem, neumí představit. Je dobré mít známé a koníčky, ale někdy, pokud to jsou společní známí a společné koníčky, je ta žena na startu na tom stejně jako některá, co je neměla. Protože když o ně přijde, utopí ji to víc, a je to snad ještě horší, než když si pak sama, nezatížená požadavky rodiny, hledá aktivity nové podle svého gusta.
SandraN: ano, na okolnostech jistě hodně záleží, a podstatné je vždycky jedno - jestli se člověk rozhodne být oběť a trpět, nebo jestli si řekne "stalo se, odestáti se nemůže, tak z toho aspoň vytěžím to nejlepší, co můžu". S tím naprosto souhlasím, i s tím, že pro někoho je to těžší, dle povahy a založení, ale nikdy není důvod brát to jako prohru a selhání, že jsem sama, a že si tedy honem musím někoho sehnat.
Obecně vzato uprostřed přelidněné Evropy, v české kotlině, kde se vyskytuje 10 milionů stálého obyvatelstva a statisíce cizinců = turistů v každé roční době, prakticky ani nelze být skutečně sám, pokud člověk cíleně někam nezaleze jako poustevník do jeskyně. Pokud budeme pojem "samota" definovat jako stav, kdy člověk žije bez partnera, tak je to trošku zúžené, ale budiž. Znám fůru lidí, co žijí sami cíleně, nikdy se neoženili/nevdaly, a z různých důvodů jim to tak vyhovuje. Taky znám lidi, co neumí žít sami, a vrhají se do náruče komukoliv, jen aby někoho měli, na tom se i částečně podepisuje postoj společnosti, kdy ještě donedávna se na nezadané lidi hledělo skrz prsty, a to na ženy více než na muže. Starý mládenec byl v pořádku, stará panna byla vždy cosi pejorativního a nepatřičného, a to zjevně u některých jedinců přetrvává dodnes. Některým lidem to prostě nedá pokoj, když vidí člověka žijícího samostatně, zejména ženu, a chtěli by dotyčného pořád s někým seznamovat a k čemusi popostrkovat, porůznu otravujou s doporučováním všemožných aktivit a když se jim podaří někoho zmanipulovat podle svých představ, myslí si, že vykonali dobro a mají z toho radost... inu, ne každý o tohle ale stojí, a plno lidí by mělo jednodušší život a se svou aktuální "samotou" by se třeba i srovnávali lépe, kdyby nebylo tohoto tlaku zvenčí, že žít sám bez partnera je cosi nenormálního. Není. A hlavně je to vždycky věc jen toho dotyčného, a nikdo další do toho nemá co mluvit, není-li tázán :-) a organizovat druhým život. Ve výše popsaném případě se to zřejmě stalo spíš náhodně a samospádem, než že by tu paní někdo vysloveně dotlačil do nějakých aktivit, a jestliže jí to vyhovuje a cítí se spokojená, není co řešit. Jen to není univerzální návod pro všechny, a po pouhých dvou letech mi to skutečně přijde tak nějak málo na to, aby paní už mohla svou osobní zkušenost zobecňovat jako doporučení pro druhé... byť nepopírám, že někomu to snad může připadat inspirativní, ovšem osobně tedy neznám nikoho, kdo by články v časopisech bral vážně a řídil jimi svůj život :-))
Část žen se obává žít sama, ale ono to vždycky nějak jde. Asi nejhorší je to rozhodnutí a první kroky po něm. Ono je to jiné, když se rozhodnu o své vůli, že manželství mi přináší jen negativa a tak nějak to cítím od začátku. Než když si myslím, že je vše tak nějak v normě a přijde šok ze strany manžela, který to rozhodl za oba. Taky je jiné, když mi doma zůstanou potřebné děti a marně vymáhám alimenty. Než když mi děti bydlí samostatně a po zaplacení nájmu mám zbytek výplaty pro sebe. A taky je jiné, když se rozhodnu být ukřivděná a ublížená a chci to neustále dokola řešit s těmi, co se ode mě ještě pro to nedistancovali. Než když si řeknu - no a co - jaké si to udělám, takové to budu mít, vždyť je to na mně! Může se stát, že pro někoho je krátký čas samostatného života malým vítězstvím nad sebou samou a pro jinou ženu dlouhé single roky úplnou samozřejmostí. Každá jsme jiná. Ale na závěr - myslím, že není dobře, když jsme na manželovi nějakým způsobem nezdravě závislé a když my samy a naše okolí máme za to, že bychom bez něj byly úplně ztracené. Není to dobře ani pro nás, ani pro náš vztah. Od ženy, z níž vyzařuje něco jako - nezvládám žít sama, visím na partnerovi, udělám vše pro to, aby se mnou kdokoli vydržel, nemám raději ani vlastní názor, jsem zvyklá se podřídit - musí každý muž raději odejít jinam. Kamkoli, a když je možnost jít za mladší, proč ne....
Nějak nechápu,co má být na tom,že někdo se rozvede po čtyřicítce a žije pár let sólo....Jsou ženy,co celý život jsou samy,nemají ani děti,nikoho...Tenhle případ paní Anežky,která je vlastně ještě dost mladá na to,aby se spokojila se samotou- když nechá život jít,však se najde pán,co se jí zalíbí a bude po samotě! A mmch: proč se čtenářka/pisatelka modrodolka tak čílí na Elynor ? Napsala jen svůj názor,a ten není špatný!!!
Elynor: Jo a ještě ti chci říct, že jsi chytrá, jak rádio-asi nevíš, že některé ženské jsou ťuňťi a potřebují postrčit. Kdyby se nechala jen jedna, udělalo by mi to radost. Copak tobě nedělá radost někomu pomoct?Já v 74 letech chodím na Univerzitu 3. věku- na VŠE na Žižkov, je tam nepřeberné množství předmětů, které si můžete na internetu najít, bezva parta, krásné prostředí. Další moudro, které si dovoluju nabídnout. A nezblázni se.
Elynor, co do ní šiješ? Napsala to hezky, jistě to pomůže ostatním, co se třeba žerou. Jsi nějaká kyselá okurka. Asi je ti smutno a neumíš si získat přátele a to je to nejdůležitější. A i najít si nějakou činnost mezi lidmi.Je mi jasný, že je ten článek vymyšlený, ale i tak tentokrát dobrý.To jako měla smutnit aspoň 10 let a pak udělat to, co radí, pak by měla na rozdávání "moudra" právo? Proč, hernajs, nehledáš všude to hezký, musíš maločesky prudit?Dovolíš, abych přidala moudro?Holky, při hledání přátel se vyhybejte obloukem ukňučeným pesimistům, stěžovatelům, kverulantům,, prostě protivům. Vybírejte veselé optimisty, ještě nějací jsou.
Cože, už celé dva roky žije sama? :-))) To ses, děvče, ještě ani nerozkoukala, natož abys mohla rozdávat moudra. Jsou ženy, které žijí samy několikanásobně déle a nepoučujou. Taky proč, ať se každej zařídí, jak je mu libo.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.