Jeden by řekl, že v dnešní době už tyhle předsudky nemá nikdo zapotřebí. Ale rozvést se na maloměstě, kde se většina lidí zná, je zřejmě stále ještě něco neslýchaného – především ve chvíli, kdy je vám hodně přes padesát. V tu dobu už přece máte jen vděčně držet pusu a krok, ne dělat takové hlouposti!
Návrat do maloměsta
V naší malé obci žiju přes třicet let – přesně tak dlouho, jak znám svého manžela. Původně jsem „městská holka“, ale protože naši přesídlili do hlavního města kdysi za prací a jinak byli sami původně z maloměsta, vždycky jsem byla načichlá obojím. Líbil se mi ruch ve městě, kulturní život, jenže stejně mě to táhlo domů, do přírody.
Když se naši na stará kolena vrátili do svého rodiště, byla jsem moc ráda, že za nimi nebudu jezdit na jiný kraj Prahy, ale do malebné obce v Posázaví. Navíc se od dob jejich mládí dost změnilo a stalo se normou i z takových míst dojíždět do metropole za prací.
To byl také důvod, proč jsme se, když jsem se vdala za svého muže, časem rozhodli přistěhovat se za mými rodiči. Milana jsem potkala ještě na vysoké škole a dva roky po promoci jsme se vzali. Oba jsme vystudovali ekonomii a oba si našli zpočátku práci v bankovních institucích. Ale brzo přišlo na řadu téma děti a shodli jsme se, že je budeme raději vychovávat mimo ruch velkoměsta.
Můj muž už rodiče neměl, a když se naskytla možnost koupit pěkný dům v téže obci, kde žili mí rodiče, bylo rozhodnuto. Přestěhovali jsme se a obě dcery se nám narodily už tam. Prvních pár let bylo nejhezčích. Já byla s dětmi doma, Milan dojížděl do práce, ale rozhodně to nebylo tak, že bychom ho viděli pár minut denně. Dokázal si na nás udělat spoustu času – a rád.
Mí rodiče byli ještě plni elánu a vnoučata pro ně byla opravdovou vzpruhou. Když to shrnu, prvních deset let manželství bylo přesně takových, jak jsem si vždycky přála. I druhá desítka společně strávených let byla ještě docela hezká – s většími dětmi začaly větší starosti, ale nic, co bychom nezvládali.
Jak se vyvíjel Anny příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Problémy začaly, když onemocněli mí rodiče
Když se nad tím zamyslím, všechno se začalo kazit ve chvíli, kdy krátce po sobě onemocněli oba mí rodiče. V tu dobu už jsem dávno chodila zase do práce, jezdila jsem taky do Prahy, děti chodily do školy v rodišti a prarodiče se o ně přes den starali, než jsme se s manželem vrátili vpodvečer domů. Byli už v důchodu a dělali to rádi.
Jenže pak najednou už nemohli. Nejdřív onemocněl táta a máma se chvíli snažila starat o něj i o vnoučata, než jsem rázně zakročila. Dcerám bylo už dvanáct a čtrnáct, takže byly schopné se o sebe přes den postarat samy. Ale pak byla najednou nemocná i máma – a bylo na mně, abych se teď já postarala o rodiče.
S Milanem jsme to probírali, propočítali, došli k závěru, že si můžeme dovolit, abych byla doma a o naše se postarala. A tak začalo další období našeho života, které bylo pro všechno dost těžké a můj vztah s mužem asi postupně rozložilo, aniž bychom si to uvědomovali. Zkrátka jsme se odcizili. On jezdil jen vydělávat peníze, já celý den pečovala zejména o tátu, přebíhala z jedné domácnosti do druhé.
Po dvou letech táta zemřel. Máma to nesla hrozně těžce, byli na sebe fixovaní, ale nakonec se na rozdíl od něj uzdravila a zase po čase měla chuť do života. Znovu se věnovala vnučkám a já si mohla na čas vydechnout. Jenže s Milanem už jsme si nějak nerozuměli. Několik let jsme každý měli úplně jiné starosti a kromě praktických věcí, které jsme každý večer probrali, jsme už neměli prakticky nic společného.
Pokračování 3 / 4
Nakonec si našel i milenku
Ne že bychom se hádali nebo na sebe byli nějak zlí, spíš jsme vedle sebe jen tak mlčeli. Zpočátku mi to ani nedocházelo, pak jsem měla snahu to řešit, chtěla jsem, abychom si s mužem začali zase povídat, ale on už o to ani nestál. Byl na mě čím dál víc protivný, utrhoval se, začal mi dělat nejrůznější naschvály – a ve finále si našel milenku.
Pravda, trvalo to jen krátce, ale pro mě to byla definitivní tečka. Jenže znáte to – říkáte si, jste s někým pětadvacet let, je vám přes padesát, opravdu je to důvod k rozchodu? A tak jsme ještě pár let předstírali, že to spolu nějak zvládáme. Ale bylo to čím dál horší, začali jsme se hádat a můj muž se mi měnil před očima. Byl neustále podrážděný, nerudný, nadával mi kvůli každé hlouposti nebo zase celé dny mlčel, nic mu nebylo dost dobré.
Já se snažila, aby – když už nejsme zrovna milující manželé, ať jsme aspoň dva lidé, co spolu dokážou bez konfliktů žít a fungovat jako rodiče pro dospělé dcery. Ale nešlo to. A já jsem se nakonec odhodlala k nevratnému kroku. Pravda, nejdřív to byl poslední zoufalý pokus, jak manžela „probrat“. Proto jsem slovo rozvod poprvé vyslovila, spíš zvědavá, jakou reakci to v něm vzbudí.
A on se na mě jen pohrdavě podíval a řekl – dělej si, co chceš, mně je to fuk. Došlo mi, že mě vůbec nebere vážně. A tak jsem šla a žádost podala. Jediný, komu jsem o tom řekla dopředu, byla máma. Kupodivu ona je jediná ze všech, kdo mě neodsoudil, i když jí v tu dobu bylo už přes osmdesát. „Dneska je jiná doba, jestli myslíš, že budeš šťastnější,“ řekla mi jenom.
Pokračování 4 / 4
Máma byla jediná, kdo mě podpořil
Dohodla jsem se s ní, že půjdu bydlet k ní a postarám se o ni. Dcery už jsou dospělé, my s mužem sami v tom velkém domě – ať si ho klidně nechá, jen ať mám klid. Nakonec to bylo ale ještě dva roky, než jsem ten „klid“ – aspoň na papíře – konečně měla. Muž se totiž najednou šprajcl a začal bojkotovat jakoukoli snahu o dohodu. Sice mě nesnášel, ale že bych si dovolila ho před šedesátkou opustit, kdo to kdy viděl? Taková potupa! Možná mu to namluvil někdo jiný, ale jeho ego to neslo opravdu těžce.
Byly chvíle, kdy jsem litovala, do čeho jsem se to pustila, kvůli všem těm konfliktům, co jsme spolu vedli, kvůli řečem, co jsem musela od okolí vyslechnout – včetně svých dcer. A zároveň právě kvůli tomu jsem byla ráda, že to dělám, protože muž se opravdu vybarvil – a žít s někým takovým? Už ne. Po rozvodu jsem myslela, že si konečně oddechnu. Ale je to rok a okolí mi dosud neodpustilo, co jsem to provedla.
Oba bydlíme dál ve městě, já u mámy, muž v našem domě, a kudy chodí, tudy si stěžuje, co jsem mu to provedla. Dělá ze sebe chudáka, kterého zlá nevděčná žena opustila, ačkoli pro ni dělal první poslední – a všichni mu to věří. A já jsem za tu zlou mrchu, která místo aby byla ráda, že má s blížící se šedesátkou své jisté, tak se na stará kolena rozvede. To si snad myslím, že budu ještě nahánět mladé chlapy? Že o mě vůbec bude někdo stát? I to jsem o sobě zaslechla.
Jako by jiné ženské nedovedly pochopit, že chci být prostě jen ještě trochu šťastná, že nechci strávit poslední roky života s někým, kdo byl kdysi můj manžel, ale to je tak všechno, co nás ještě spojuje. Že si chci život užít, ne se jím protrápit. Ale podle nich by to tak asi bylo správné.