1. Bolest při onom zákroku byla snad horší, než samotný porod
Vždy jsem chtěla tři děti, ale mám jen pětiletého syna. Problém není v mém těle, ale
v mé hlavě. Po hrozném zážitku z porodního sálu mám šílený strach z bolesti, z porodu, porodnice a nemocnic vůbec. Vlastně se dá říct, že se bojím lékařů a každého zákroku, kdy bych mohla být teoreticky hospitalizovaná a vydaná v milost a nemilost lékařům.
Stále si vyčítám, že jsem si už při první kontrole v porodnici nedala na svůj instinkt a nešla jinam. Navíc se během mého porodu střídaly směny; jeden lékař mě přijímal a porod „rozjel“, jiný lékař byl pak na porodním sále a porod horko těžko dokončil. K tomu byl viditelně naštvaný na to, jak mu ta služba špatně začíná. Bohužel porodem přidušeného syna vše neskončilo, po tom, co se nechtěla odloučit placenta, ji porodník vybavil manuálně a bez jakékoliv anestezie. V té době jsem netušila, že je to značně nestandardní, ani můj gynekolog mi to nechtěl věřit! Bolest při onom zákroku byla snad horší, než samotný porod. Je to už pět let a čas bohužel nic nezahojil. Možná je vše ještě horší, bojím se jít i k zubaři a návštěva ženského lékaře je pro mne zlým snem.
- Jak se vyvíjelBářin příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou pátou kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
2. Lékař, kterému končila služba, se asi rozhodl vše popohnat.
Chci zdůraznit, že jsem nikdy nebyla od přírody „cimprlín“, hrála jsem mnoho let házenou, což je docela tvrdý sport, „bebíčka“ jsem nijak neřešila. Když jsem otěhotněla, byla jsem nadšená, celé těhotenství mi bylo skvěle. Chodila jsem plavat, docela dlouho jsem běhala a každý víkend trávila venku. Gynekolog mě chválil. Jediné, co ho trochu znepokojovalo, byla velikost miminka a rozměr mé pánve. Jsem drobnější, manžel je naopak obr, malý se zdál být po něm. Když mě můj gynekolog „předával do porodnice“, přiklonil se k císařskému řezu. Prý to bude jistější. Nevadilo mi to, vzala jsem to jednoduše jako fakt. Pro miminko je to bezpečnější, tak co, stejně s tím nic nenadělám.
Jenže lékař v porodnici měl od počátku naprosto jiný názor; neviděl důvod, proč bych neporodila normálně. O mém lékaři se vyjadřoval s ironickým úsměvem, nicméně působil velmi profesionálně, sebevědomě, nadto byl zástupce primáře. No a právě tento lékař byl v den „D“ i u mého příjmu. Do porodnice jsem přijela plná sil a elánu a otevřená na 4 cm. Jenže lékař, kterému končila služba, se asi rozhodl vše trochu popohnat. Nejdřív jsem dostala nějakou tabletu do pochvy, po nějaké době mi byl protržený plodový vak, což bylo velmi nepříjemné a najednou se porod zastavil.
Pokračování 3 / 4
3. Kdybych rodila císařem, nestalo se to!
Aby se porod opět rozjel, dostala jsem jakousi infuzi (myslím, že oxytocin), jenže v té době se střídaly směny a já byla na porodním sále s mladičkou porodní asistentkou úplně sama. Po nějaké době jsem cítila, že se cosi mění, kontrakce se opět rozjely snad z nuly na sto. Porodní asistentka volala na lékaře, který ve vedlejší místnosti s kýmsi klábosil. Ten na ni jen cosi zavrčel a rozhodně nepospíchal. Jenže já už cítila, jak se můj syn tlačí ven, asistentka mi cosi zmateně radila a do toho volala na lékaře. Cítila jsem bolest ale i obrovský odpor, jako by ve mně byla nějaká překážka. V té době jsem ale ještě měla sílu.
Pak konečně dorazil lékař. Zatímco mě prohlížel, seřval asistentku, pak cosi strašně nepříjemného zkoušel, do toho pořád dokola vykřikoval povely: tlačit, netlačit apod. Najednou byla kolem spousta lidí, nastřihli mě (to jsem ještě netušila jak moc), lékař nadával, hodil čímsi o zem, nakonec mi někdo lehl na břicho. Syn prostě nešel ven. Síly mi docházely. Pak přišly na řadu kleště. Syn se narodil přidušený, se zlomenou klíční kost. Vojtovu metodu jsme cvičili 3 roky a syn bude mít pravděpodobně poruchu učení. Syn vážil po narození 4,6 kg a měřil 55 cm! Já měla před otěhotněním 51 kg a 159 cm – ani mohu být ráda, že vše lékaři nakonec zvládli, ale v době tak vyspělé medicíny k takové situaci vůbec nemuselo dojít! Kdybych rodila císařem, nestalo se to!
Pokračování 4 / 4
4. Lékař mě okřikoval, ať sebou neházím.
Syna po porodu ihned odnesli, vůbec neplakal. Nikdo se mnou nemluvil. Bylo to strašné. Chvilku čekali, zda vyjde placenta, pak to lékař nějak zkoušel, bohužel to nešlo. Zase se čekalo, zase to zkoušel – nic. Byla jsem naprosto vyčerpaná, zničená a měla jsem šílený strach o syna, ale i tak si vybavuji, že se lékař sháněl po anesteziologovi. Jenže ten byl u nějakého akutního případu. Pak přišla šílená bolest. Lékař mě okřikoval, ať sebou neházím, mladičká porodní asistentka se mě snažila držet i utěšovat. Ta jediná se chovala jako člověk, dokonce mě hladila a i po porodu se o mě moc pěkně starala.
Syna sice křísili, ale díky bohu se měl brzy k světu a já byla nevýslovně šťastná. Snažila jsem se vše vytěsnit, zadupat hluboko do sebe a zapomenout. Manželovi jsem podrobnosti nevyprávěla, ale mamince a kamarádkám ano. Nabádaly mě ke stížnosti nebo žalobě, já chtěla zapomenout a udělat tlustou čáru. Bohužel se mi to nepovedlo a já kvůli tomuto zážitku nemám odvahu otěhotnět. Rok od roku se víc bojím lékařů (nejen gynekologů!) a nemocnic.
(B.M., 31 let)
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!