Kdybych o partnerově harému kamarádek věděla dřív, než jsme se dali dohromady, možná bych s ním nikdy chodit nezačala. Jenže já se nejdřív zamilovala a až pak, jak jsem ho postupně poznávala, jsem zjistila, že mužské kamarády v podstatě nemá. A já ty ženy kolem něj nemůžu vystát, příšerně žárlím!
Láska jako trám
Lukáše jsem potkala loni v létě na poznávacím zájezdu po Skandinávii. On tam byl sám, já s kamarádkou. Jela nás parta dvaceti lidí různého věku, ale hlavně mladších, a všichni jsme si dobře rozuměli. Po večerech jsme sedávali společně a povídali si.
Mezi mnou a Lukášem to jiskřilo prakticky od začátku, ale já nikdy nebyla moc průbojná, takže sama bych se nikdy do ničeho nepustila. Naštěstí on podobným ostychem netrpěl, a i když za celou dovolenou mezi námi neproběhlo nic, poslední den za mnou přišel s tím, že by mě rád viděl i po tom, až se vrátíme domů.
Oba jsme z Prahy, takže o to to bylo snazší. Sešli jsme se asi týden po návratu a už šlo o opravdové rande. Jestli mi na dovolené byl jen sympatický a líbil se mi vzhledově, teď už jsem byla přímo poblázněná a další schůzky to jen násobily. Po dvou letech, kdy jsem byla sama, jsem se zamilovala přímo ukázkově.
Prvních pár měsíců bylo všechno dokonalé. Scházeli jsme se skoro denně, neustále něco podnikali – a stále jen ve dvou. Mně to naprosto vyhovovalo, nejsem nijak extra společenská a hlavně mi to připadalo jako důkaz toho, že o mě Lukáš opravdu stojí, když chce trávit čas hlavně se mnou.
Jak se vyvíjel Bětky příběh dál, se dozvíte v následujících kapitolách... Pokud jste netrpěliví a chcete znát rychle konec, můžete část příběhu přeskočit. Z boxíku zvolte rovnou poslední kapitolu a prostřední část textu se vám vůbec nezobrazí. Jestliže si chcete příběh přečíst celý, postupujte po kapitolách tak, jak za sebou následují.
Pokračování 2 / 4
Nemá nejlepšího kamaráda, ale kamarádku
Až někdy před Vánoci mi navrhl, jestli bych nechtěla jít na narozeninovou oslavu jedné jeho kamarádky, že by mě rád představil své „druhé rodině“ – tak to doslova řekl. Neznala jsem ještě jeho rodiče, ale na přátele už jsem byla docela zvědavá. Shodou okolností asi dva týdny předtím jsem ho představila svým dvěma nejbližším kamarádkám, takže mi to přišlo jako dobrý nápad.
Oslava samotná byla fajn, konala se v jednom příjemném klubu, hrála dobrá hudba a já se bavila. Jen mě zaráželo, že na ní byly skoro samé ženy a jen několik málo mužů. Což o to, slavila sice holka, takže to byly její kamarádky, ale přišlo mi to zvláštní v souvislosti s Lukášovými slovy, že tohle jsou jeho nejbližší přátelé.
Celý večer totiž mluvil vlastně jen se ženami – všimla jsem si toho až po delší době, ale o to to pak bylo nápadnější. Také mě jen ženám představoval, ty tři čtyři kluky skoro ignoroval. Většina z nich byla přátelská a chovala se mile, se dvěma jsem si opravdu měla co říct, ale byla jsem z toho čím dál víc nesvá.
Nakonec jsem se ho zeptala až druhý den, kdy jsme byli zas sami. Zajímalo mě, kdo je jeho nejlepší kamarád, že toho bych poznala opravdu ráda. Bylo mi až teď divné, že dosud o někom takovém nepadlo ani slovo. Lukáš se zasmál a řekl: „Můj nejlepší kamarád je Martina, ta, co včera slavila narozeniny.“
Pokračování 3 / 4
Prý si s muži nerozumí, tak vyhledává jen ženské
Polkla jsem naprázdno. „Aha, to jsem netušila. A jak se to přihodilo? Copak ty nemáš nějakou mužskou partu, nějakého nej kámoše?“ Lukáš pokrčil rameny. „Nemám. Nevím, čím to je, ale s ženskýma si zkrátka rozumím líp. Nebaví mě moc to, co chlapy kolem mě – debaty o fotbale, o ženských prsou, nadávání na šéfa, to mi nikdy moc nešlo. Martinu znám od dětství, tam to nějak vyplynulo, že je to dneska moje nejlepší kamarádka, víme toho o sobě tolik…“
Jen jsem zírala, a on ještě pokračoval: „Samozřejmě s pár chlapy se vídám, ale ne moc často, to spíš pro formu, abych nezapomněl, jaký to je jít na pivo s chlapem. Ale dá se říct, že opravdu se kamarádím jen se ženskýma. Rozumím si s nima líp, takže už to tak beru a ani jinou cestu nevyhledávám.“
Asi jsem koukala hodně zaraženě a on tomu ještě nasadil korunu„Ale neboj se, nic v tom nehledej. Jsou to opravdu jen kamarádky. S některými jsem kdysi něco měl, ale to je minulost a všichni to tak bereme. Byla by škoda někoho pustit ze života jen proto, že už nejsme partneři, když si jinak rozumíme,“ tvrdil.
„Kamarádka a přítelkyně je obrovský rozdíl, ty se vůbec nemáš čeho bát.“ Ale moje narůstající obavy to bohužel nerozptýlilo, naopak. Do té doby jsem nic neřešila – a najednou přede mnou bylo něco, s čím jsem se nikdy nesetkala a nevěděla, jak s tím naložit.
Pokračování 4 / 4
Snažím se to respektovat, ale nejde mi to
A to trvá doteď. Ať jsem se snažila Lukášovo vysvětlení a pro mě neobvyklé preference přijmout, dopadlo to tak, že se dnes a denně užírám žárlivostí. Můžu se snažit, jak chci, ale stejně nedokážu uvěřit, že všechny ženy kolem něj jsou opravdu jen kamarádky, že je to čistě v přátelské rovině, že tam není něco víc – obzvlášť u těch, které kdysi byly jeho partnerkami. Vždyť se přece pořád říká, že přátelství mezi mužem a ženou neexistuje, že vždycky jen z té dvojice chce něco víc a jen čeká!
I kdyby to nebyl Lukáš, kdo je v něčem platonicky namočený, ty ženy mě zkrátka ohrožují. Nedá mi to a pořád se s těmi, které znám, porovnávám, a vždycky z toho vyjdu hůř, každá má něco, co já ne – minimálně společnou minulost s Lukášem, vědí to, co já nevím. Štve mě to, vím, že je nesmysl takhle přemýšlet, ale nedokážu si pomoct. Jakmile někam jdeme a ony tam jsou, mám zkažený celý večer, Lukáše jen pozoruju a všímám si, jak se k nim chová. Samozřejmě vždycky najdu něco podezřelého, čím se pak užírám.
Jsem z toho už zoufalá. Lukáše miluju a ráda bych s ním byla, ale tohle mě ničí. Nikdy jsem s ním o tom nemluvila, nevím, co bych mu řekla – přece mu nebudu zakazovat kamarádky a říkat, s kým se má bavit. Ale dlouho už to takhle asi nevydržím, je to pocit na zbláznění.