Bezdětnost – krutý úděl i cílený životní styl. Jak to prožívají tři z vás?

| Autor: Veronika Matoušková | Rubrika: Láska a vztahy

Děti. Někdo je má dřív, jiný později. Jedni mají dětí jako smetí, druzí razí heslo, že jedno stačí. Bohužel se najde i spousta těch, kteří děti nemají. Tři z vás, které jsou bezdětné, se nám svěřily se svými příběhy.

Bezdětnost – krutý úděl i cílený životní styl. Jak to prožívají tři z vás?

Alice (45): Jsem cíleně bezdětná. Dnes toho lituji

Každý člověk občas ve svém rozhodování udělá nějakou „botu.“ Některé se napraví snadno, jiné napravit nejdou, i když byste moc chtěli. O jedné takové nám vyprávěla jedna z vás, Alice.

„Nikdy jsem nebyla typ člověka, co by se automaticky rozněžnil při pohledu na děti. Kolem mě jich navíc bylo tolik, že nikoho nenapadlo řešit, proč já ještě děti nemám. Ochotně jsem kamarádkám s jejich ratolestmi pomáhala, ale ještě ochotněji jsem jim je vracela a užívala si klidu ve svém útulném bytečku. Nehrozilo mi totiž, že by mi někdo umazal světlou sedačku kakaem či plastelínou. Vlastně mi bylo dobře tak, jak jsem. V práci jsem šéfovala celému oddělení – mám pod sebou zhruba třicet podřízených. Snažím se být přísnou, ale chápavou šéfkou, a myslím, že mi to docela vychází. Vlastně mám moc fajn život. Stálo mě spoustu sil si ho takhle vybudovat, a nehodlám se ho vzdát kvůli nikomu.

Nikdy jsem ani netoužila po tom, být těhotná. Popravdě mě děsily těhotné kamarádky, kterým se vlnilo břicho. Většinou se totiž sápaly se po mé ruce, abych si sáhla, jak je to roztomilé. Mně to vždycky spíš přišlo, jako kdyby měly v břiše vetřelce, a rozhodně mě nijak nelákalo je nějak osahávat. Taky bych nebyla nijak na větvi, kdyby mě každý měl nutkání osahávat, a tak jsem neměla v plánu to dělat ani já. No, místo pochopení a ocenění mé diskrétnosti jsem se setkala s absolutním nepochopením, které leckdy hraničilo až s pohoršením,“ vrtí hlavou Alice dodnes nechápavě. Pro její kamarádky se mateřství stalo alfou a omegou celého života, a to, že ne všechny to tak nutně musejí mít, zkrátka neakceptovaly.

„Jen se poslední dobou začala vkrádat myšlenka, pro koho se takhle snažím. Ano, snažím se zajistit si klidný a komfortní život až do stáří, ale vážně to stačí k spokojenosti? Vím, že mi v tomhle směru už asi ujel vlak, nemám ani vhodného partnera, se kterým bych o založení rodiny vůbec začala uvažovat. Mívám dny, kdy mi z toho všeho je do breku.

Pak se za mnou staví moje sestra, která má děti tři ve věku 14, 6 a 2 roky, a zase mě to na dlouhou dobu přejde. Nejstarší hází patkou při každé připomínce, prostřední klouček je ufňukánek, který natahuje pro sebemenší hloupost, a nejmladší holčička? Kdo říká, že období vzdoru začíná až po třetích narozeninách? Sárinka má období vzdoru už zatraceně dlouho…

Ale červík pochybností stále hlodá. Napadlo mě, že budu partnera hledat mezi těmi, kteří mají děti. To vidím asi jako nejlepší řešení, jak nebýt ve stáří sama,“ uvažuje nahlas Alice. Vzápětí ale dodává: „Rozhodně tomu nechci podřídit celý svůj život, prostě mám-li zůstat do konce života sama, budu sama. Naplněný život může vypadat i jinak, než uprostřed smečky dětí a posléze vnoučat,“ říká přesvědčivě Alice.

Barbora (38): Nemám děti. Radši

Příběh další z vás je ze zcela jiného soudku. Přesto ale ve výsledku stejný. Bára už dlouhé roky žije s Vladanem, který má z prvního vztahu pubertální dceru. „Děti mám ráda. Přesto ale vlastní nechci. Potýkám se totiž s nemocí, která není okem vidět, přesto mi život ztrpčuje až dost. Trpím těžkými depresemi, s nimiž bojuji prostřednictvím silných antidepresiv. O mé diagnóze ví jen mé nejbližší okolí, jinak to úspěšně tajím. Víte, vedu i kurzy pro děti, a vážně bych nechtěla slyšet námitky rodičů, že jejich milované a hýčkané dětičky ohrožuje někdo takhle nebezpečný,“ vysvětluje Barbora své maskování.

„Nicméně deprese jsou u nás v rodině dědičné, a proto jsem se rozhodla, že já děti mít nebudu. Partner naštěstí nenaléhá, své dítě má a navíc je o 15 let starší, takže mu to, že tady nepiští žádné děti, vlastně vyhovuje,“ říká vyrovnaně Barbora.

Ani osamoceného stáří s Bára nebojí. „Práce, kterou dělám, mě naplňuje na maximum. A vést kroužky s dětmi můžu i coby čiperná babča, ne?,“ říká se šibalským úsměvem.

Helena (40): Vyzkoušela jsem už úplně všechno a děti stejně nemám.

Poslední zpovídanou, Helenu, by v životě nenapadlo, že nebude mít děti. „Už když jsme si s holkama na dvorku hrály, jsem vždy byla přesvědčená, že já budu mít kupu dětí. No, osud tomu chtěl jinak, bohužel,“ říká smutně Helena.
„S manželem jsme se brali, když mně bylo pětadvacet a jemu o tři roky víc. Oba jsme měli už po vysoké, a začínali jsme si budovat kariéru. O dětech jsme nikdy nějak zřetelně nemluvili, ale ani jsme se nijak nechránili. A přesto menstruace chodila na minutu přesně. Zkraje jsem to tak nějak neřešila, ale jak se přiblížila třicítka, už i mně začaly tikat biologické hodiny. Petr mě uklidňoval, že zatím o nic nejde, že určitě děti mít budeme, jen na sebe nechávají déle čekat.

Když jsme se ale cíleně snažili déle než rok, už mi to nedalo a objednala nás na vyšetření. Petra málem vezli, když mu sestřička diskrétně podala kelímek se slovy, aby ho naplnil vzorkem. Verdikt, který jsme vyslechli, by za jiných okolností byl skvělý – oba jsme zdraví, problém není nikde, můžeme mít dětí jako smetí. Mně ale spíš vehnal slzy do očí. Doufala jsem, že doktoři pojmenují příčinu a té nás ve finále zbaví, a my budeme mít naše vytoužené miminko. Bohužel, nic z toho se nestalo. Akorát běžel čas,“ vypráví Helena dál svůj příběh.

„Když už selhaly veškeré ´zaručené´metody, jak otěhotnět, rozhodli jsme se jít cestou umělého oplodnění. Nejprve jsme zkoušeli cestu nejmenšího odporu – lékaři vyberou zdatné spermie, zdravá a silná vajíčka, a smíchají je dohromady. Zbytek už je na přírodě. Tiše jsme doufali, že tohle bude stačit. Bohužel, nestačilo.

Postupně jsme přitvrzovali, až jsme se dopracovali ke klasickému IVF. Ani vám nebudu popisovat, co se vždy ve mně odehrávalo. Pocity a emoce si se mnou pohrávaly jako na horské dráze, navíc kvůli stimulaci vajíček jsem byla nadopovaná nejrůznějšími léky, které měly podpořit tvorbu vajíček. A přestože jsem brala „koňské dávky“ hormonů, měla návaly jak v přechodu, byla rozpíchaná od nejrůznějších injekcí, nic nezabralo a já jsem stále prázdná.

Jediné, do čeho se nám nechce jít, přestože nám to již bylo nabídnuto, jsou darovaná vajíčka. Ano, je to možnost, ale říkáme si, že ještě není všem dnům konec. Vždyť přece spousta hereček otěhotní až hluboko po čtyřicítce, tak proč už házet flintu do žita,“ snaží se o optimismus Helena. Vzápětí ale zvážní a dodá: „Neumím si představit, že bych umřela bez dětí, a nehoupala na kolenou svá vnoučata. No, je pravděpodobné, že si na takovou možnost budu muset začít zvykat,“ říká se smutkem v hlase.

Komentáře

Komentářů celkem: 0

Další články z rubriky

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A jemu to nevadí!

MAGDA (27): Přítelův syn mi dělá návrhy. A jemu to nevadí!

Dnes | Magda má o 15 let staršího přítele, který má dospívajícího syna ve střídavé péči. Chlapec je jen o …

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

MILUŠKA (52): Jsem ráda, že má manžel milenku!

4. 12. | 33 | „Díky slečně Simoně jsme oba spokojenější!“ tvrdí Miluška o mileneckém vztahu svého muže a jeho…

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

3. 12. | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 31 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…