Standu jsem si brala ve dvaceti letech. Byla to velká láska, ale taky jsme se brát "museli" - otěhotněla jsem po půl roce vztahu. Prvních pár let bylo krásných. Byli jsme mladí, plni nadšení do všeho, překážky překonávali lehce, nic nás netrápilo. Neměli jsme moc peněz, a přesto nám nikdy nic nechybělo. Starší i mladší dcera nám dělaly jen samou radost.
Zlom nastal zhruba před sedmi lety. Standa je vyučený zedník, celá léta pracoval v jedné firmě, kde byl spokojený. Chlapi tam byli zvyklí makat, měli za to také slušné peníze. Byli dobrá parta, po práci občas zašli na pivo. Všechno v rozumné míře.
Pak se ale firma dostala do potíží a po měsících, kdy nezavadila o pořádnou zakázku, nakonec zkrachovala. Standa byl upřímně nešťastný ze ztráty práce jako takové i z toho, že přišel o skvělý kolektiv. Oba jsme věřili, že nové zaměstnání najde snadno, o zedníky přece musí být pořád zájem.
Trvalo to ale snad půl roku, než konečně začal zas pracovat. Mezitím sice poctivě chodil na úřad práce i se snažil sám něco sehnat přes známé, jenže se mu hned tak něco nelíbilo. "Všude dávají strašně málo, protože Ukrajinci dělají totéž za polovinu," nadával a já ho před dcerami krotila, když se obzvlášť rozohnil.
Začal pít a nic jiného ho už nezajímalo
Naštěstí jsme měli nějaké úspory, ale přesto jsem ho tlačila, aby si rychle něco našel, i třeba za méně peněz, než byl zvyklý. "Nemůžeme si dovolit, abys byl bez práce moc dlouho, to přece víš," domlouvala jsem mu. Standa vždycky jen něco zabručel a vyrazil do hospody se svými kolegy z bývalé firmy, rovněž nezaměstnanými. Přestože peněz bylo méně, začal pít víc. Doma mi to zdůvodňoval, že tím zahání stres a že se musí trochu odreagovat.
Snažila jsem se být tolerantní, ale vadilo mi to čím dál víc, často chodil domů až pozdě a dost v náladě. A tak, když konečně nastoupil do nové stavební firmy, měla jsem upřímnou radost. Jenže ta netrvala dlouho. Nechápu, jak ta společnost mohla fungovat. V předchozí firmě byli všichni zvyklí dřít, tady se spíš jen lelkovalo a hlavní bylo jít po práci do hospody. Nebyli tam zedníci "za staré školy", ale povaleči, kteří jen koukali, jak se ulít.
Manžel se mi měnil před očima. Novou "pracovní morálku" přijal rychle za svou. Z dřív spolehlivého pracovitého chlapa se stával násoska, který sice do práce došel, ale tam hleděl jen na to, aby už byl v hospodě. Vydělával o něco míň než dřív a rodina z jeho platu viděla také čím dál méně. Postupně byl schopný propít skoro celou výplatu!
Přišel opět o práci, přestal platit alimenty
Vydržela jsem to rok, kdy jsem střídavě prosila, vyhrožovala, plakala, vztekala se, zažila pár nadějných chvil, kdy slíbil, že se polepší, a ještě větších zklamání, když se situace ještě zhoršila. Dcery se začaly za tatínka stydět, protože dělal ve městě opilý ostudu. Vrcholem bylo, když dorazil podroušený na třídní schůzku, a na mě se známí začali dívat soucitným pohledem.
Nakonec jsem mu dala ultimátum: Buď okamžitě přestane pít a vzpamatuje se, nebo se rozvedeme a já od něj s dcerami odejdu. To ho vyděsilo, ale jen na chvíli. Už byl příliš závislý na alkoholu, aby dokázal sám přestat. Ještě nějakou dobu jsem ho zkoušela přimět, ať se jde léčit, ale čím dál víc jsem zjišťovala, že už je mi to vlastně jedno, že už si ho ani nevážím a nevěřím, že se něco změní.
Rozvedli jsme se před pěti lety. Bylo to opravdu ošklivé a jen dcery mi pomáhaly všechno zvládnout. Odstěhovala jsem se s nimi zpátky k rodičům, než si něco najdeme. Standa zůstal v bytě, který jsme měli pronajatý.
Ještě nějakou dobu platil alimenty. Nebyla jsem chtivá a nechtěla moc, ale i tak mu to dělalo čím dál větší problém. Jinak jsme spolu nekomunikovali, přes všechny výkřiky o dcery ztratil brzy zájem a vůbec je nevídal. Nejradši bych o něm taky nevěděla, ale jednoho dne alimenty nepřišly, pak ani další měsíc, telefon nezvedal, a tak jsem se vydala do bývalého bytu osobně připomenout mu jeho povinnosti.
Standa už tam ale nebydlel. Od nového nájemníka jsem se dozvěděla, že se přestěhoval na dělnickou ubytovnu. Tam jsem ho našla, opilého, už opět nezaměstnaného a s pusou plnou nadávek, že už od něj neuvidím ani korunu, protože kvůli mé nenasytnosti si nemohl dovolit platit nájem a skončil na ubytovně. Byla jsem tehdy tak naštvaná, že jsem se otočila a odešla a zařekla se, že už od něj nic nebudu chtít. Dokázali jsme vyjít i bez jeho peněz, mí rodiče nám hodně pomáhali, a mně přišlo nakonec lepší, když budeme mít klid.
Vezla jsem oblečení na charitu... a našla tam exmanžela
Po roce jsem si našla přítele, a i když spolu doteď nebydlíme, pomalu se k tomu schyluje. Čekáme, až i mladší dcera odmaturuje, a pak se budeme rozhodovat, co dál. Život by nám plynul už hezky a poklidně, na bývalého manžela jsem si už řadu měsíců ani nevzpomněla. Ale pak přišel šok.
Zhruba před měsícem jsme se rozhodli protřídit doma oblečení a vyřazené kousky odevzdat charitě. Jela jsem s plným autem sama po práci do Armády spásy. A našla tam svého exmanžela - jako bezdomovce!
Seděl s ostatními chudáky u stolu a vypadal strašně. Přesto jsem ho poznala okamžitě. Ztuhla jsem na místě, vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Pak jsem za ním zašla a opatrně ho oslovila. Díval se na mě dlouho, jako kdyby mě neznal, pak se začal smát, a když jsem se ho zeptala, co se stalo, odmítal se se mnou bavit. Nakonec mi zas začal nadávat a já vycouvala. Prostě jsem zbaběle prchla a až doma mi pořádně došlo, co jsem to viděla.
Od té doby vůbec nemůžu spát ani normálně fungovat, pořád na bývalého manžela myslím a nevím, co dělat. V Armádě spásy mi řekli, že pokud vědí, je na ulici krátce a k nim se chodí nepravidelně mýt a najíst. Přinesla jsem jim nějaké toaletní potřeby, jídlo a oblečení speciálně pro něj, ať mu to předají. Původně jsem mu to chtěla dát osobně, ale nevím, kdy tam zas bude, a ani jsem nesebrala odvahu k dalšímu setkání. Pracovníci charity nevěděli, kde teď přespává, ale slíbili, že se ho zeptají.
Dcerám jsem zatím neřekla, co vím. Vrtá mi hlavou, že se ke mně ještě nic nedoneslo od známých, sice bydlíme ve velkoměstě, ale stejně je jen otázka času, kdy Standu někdo uvidí. A co pak? Jak to mám dětem vysvětlit? Nerozumím ani svým vlastním pocitům. Na jednu stranu nechci o bývalém muži ani slyšet, do téhle situace se dostal sám a nikdy mu nezapomenu, jak ublížil dětem. Ale zároveň je mi ho zkrátka líto, navíc si ho pamatuju i z dob, kdy to byl ještě skvělý chlap, můj manžel, bylo nám dobře... Asi bych mu měla pomoct, ale bojím se, abych se pak nějak nevrátil do našich životů, to už nechci.
Blanka, 39 let
Dáma.cz je na facebooku. Přidejte se k nám!
