Blanka se stala obětí sexuálního obtěžování. Dlouho o svém zážitku mlčela, ačkoliv se jí děla i další příkoří, teď ale přemýšlí, že půjde s pravdou ven.
Když se nedávno rozpoutala v médiích kauza ohledně filmového producenta Harveyho Weinsteina a jeho skandálu se sexuálním obtěžováním, kdy ho obviňovala jedna slavná herečka za druhou, píchlo mě u srdce. V podobné situaci jsem se totiž kdysi ocitla sama. Dost lidí celou kampaň #metoo často nechápe nebo přímo zesměšňuje. Přitom má podpořit ženy, které také sexuální obtěžování zažily, aby to přiznaly. Jenže když si něčím takovým projdete sama, do smíchu vám úplně není.
Fandím proto všem ženám, které se rozhodnou o problému otevřeně mluvit, ačkoliv to mnozí považují za hon na muže. Nikdo by se neměl cítit utiskovaně nebo být vydírán jen proto, že někdo další má moc a pozici, která mu to z jeho pohledu umožňuje. To se totiž přesně stalo mně.
Pracuji ve velké nadnárodní firmě a myslím, že jsem pro ni velmi důležitá, protože moji funkci dokáže zastat jen málokdo. Cesta k ní ale byla trnitá a já bych o místo opravdu nerada přišla. Právě proto jsem si svoje špinavé tajemství schovávala, ale když teď vidím odhodlané ženy, které se konečně dočkají spravedlnosti, přemýšlím, že i já vše řeknu a třeba se mi uleví.
K mému nepříjemnému zážitku došlo před deseti lety. Vrátila jsem se po mateřské zpátky do práce s elánem a novými nápady a začala jsem poměrně rychle postupovat vzhůru. Tvrdě jsem na sobě makala, protože jsem si chtěla dokázat, že i matka s malým dítětem může zvládat vysokou funkci. Navíc mě práce moc bavila. A jednoho svého nadřízeného jsem zase bavila já.
Je to přesně ten typ jako Harvey Weinstein – nevzhledný chlap, který si svoje sebevědomí zvyšuje tím, že se domáhá věcí z pozice síly. Občas jsme nad některými projekty trávili hodně času až do pozdního večera a to byly okamžiky, kdy to na mě začal zkoušet. Nejdřív šlo jen o zdánlivě nevinné doteky a řeči, to se ale stupňovalo.
Jednoho večera se mě pokusil políbit, ale odstrčila jsem ho a on se mi okamžitě omluvil, že to tak nemyslel a ať se nezlobím. Poté už jsem s ním nechtěla zůstávat sama v jedné místnosti, ale asi tak za měsíc nebylo zbytí a tentokrát si můj šéf už šel tvrdě za svým. Naštěstí se mu to nepovedlo a já utekla z místa činu a skončila jen s několika modřinami.
Pak se mě pokoušel vydírat, aby dosáhl svého, a vyhrožoval mi, že přijdu o práci. Když viděl, že se mnou nehne, dal mi sice pokoj, ale zase byl od té doby velmi nepříjemný a dělá mi pořád nějaké naschvály. Ano, dnes už bych si mohla dovolit odejít, protože mám spoustu zkušeností, takže bych jistě získala dobrou práci i jinde.
Ale na druhou stranu – proč mám být já ta, která odchází poražená? Nic špatného jsem přece neprovedla, to on! Já z toho mám trauma dodnes a jemu to beztrestně projde? Myslím si, že to není fér, a i když je to už stará historka, možná bych měla světu říct pravdu. Když už nic jiného, možná mu tak zabráním, aby svoje nechutné praktiky zkoušel na další ženy.
Jenže pořád přemýšlím, zda mi to stojí za to? Bude z toho velký skandál, pravděpodobně se to dostane mezi mé blízké, budu to muset řešit s manželem a je také dost možné, že se celá kauza zamete pod koberec, protože nemám žádný hmatatelný důkaz, a já opravdu ztratím práci. A nebo ne a on se mi bude mstít ještě víc. Co je asi tak rozumné v takové situaci udělat?