Je mi pětadvacet let a už rok a půl trávím život doma v pokoji. Mým jediným společníkem je notebook, na kterém stále hledám další a další informace o nemoci, která mi převrátila život vzhůru nohama.
Až do zhruba dvaceti let jsem byla úplně zdravá normální holka, nikdy jsem neměla žádnou vážnější nemoc. Pak se najednou roztočil koloběh angín a chřipek – pravidelně jsem půlku zimy proležela doma. Jakmile jsem se vyléčila, stačilo párkrát profouknout a všechno se vrátilo. Na jaře a v létě mě pro změnu trápily alergie. Připadala jsem si jako lazar. Zatímco kamarádky pořádaly celodenní výlety na kole, já byla ráda, když jsem si šla na čtvrt hodiny zaběhat.
A tak to vypadalo i další roky. Šla jsem studovat vysokou a tam jsem se trochu „hecla“ – nechtěla jsem přijít o nic ze studentského života, takže jsem po nocích pařila, přes den to doháněla spánkem, v době zkouškového se učila a pak se všechno opakovalo. Cpala jsem se horem dolem všemi možnými prášky. Na sport jsem v podstatě rezignovala a byla jsem ráda, že nějak přežívám. Na bolesti hlavy, kloubů a neustálou únavu jsem si vlastně tak nějak zvykla.
Po škole jsem chvíli pracovala jako letuška. Chtěla jsem si to prostě vyzkoušet, ale byla to dost nešťastná volba povolání. Naprosto nepravidelný režim a stálé střídání prostředí a klimatu mě zcela vyčerpávaly. Ve dvě ráno třeba zazvonil telefon a já musela jet na letiště zaskočit za nemocnou kolegyni. Poruchy spánku na sebe nedaly dlouho čekat, přidaly se i zažívací potíže a další problémy. Permanentně jsem měla horečku a nějakou virózu. Nakonec jsem to po roce vzdala a začala se ohlížet po klidnějším zaměstnání.
Do toho ale přišla nabídka od kamarádky jet s ní pracovat do Španělska. Protože jsem španělštinu studovala, neváhala jsem a odletěla do tepla – i proto, že jsem doufala, že teplé mořské klima mi jedině prospěje. Na chvíli to tak taky i vypadalo, ale pak se všechny potíže vrátily ještě s větší intenzitou. Pracovali jsme v callcentru jednoho internetového obchodu a běžná pracovní doba se po třech měsících změnila ve směnný provoz. Moje tělo to opět přestalo zvládat a nakonec jsem skoro celý podzim proležela v pronajatém apartmánu v horečkách. Po šesti týdnech jsem si řekla dost, dala jsem výpověď a odletěla domů rozhodnutá se dát dohromady. Na letiště pro mě přijeli rodiče, ke kterým jsem se nastěhovala.
Prvních čtrnáct dní jsem vůbec nebyla schopná vylézt z postele, jen jsem spala nebo ležela a koukala do prázdna. Vypadalo to na klasický únavový syndrom, který se bohužel stále setkává mezi lidmi spíš se skepsí a nedůvěrou. Ani rodiče se netvářili moc nadšeně, že se budu jen válet a „vymlouvat“ na únavu. A tak začala moje pouť po doktorech, abych zjistila, co mi doopravdy je.
Během následujících týdnů jsem absolvovala bezpočet vyšetření – od alergologie přes endokrinologii až třeba po testy na HIV. Nakonec jsem odjela ke specialistovi - imunologovi do Prahy a teprve jeho napadla jedna z celkem základních věcí – udělat mi testy na lymskou boreliózu. Výsledek byl šokující: bakterie borelie se mi do těla dostaly už před zhruba pěti lety! Nepamatuji si, jestli jsem v tu dobu měla klíště, možná ano, možná ne, také jsem si ho nemusela vůbec všimnout. Každopádně pět let jsem žila s boreliózou v těle a nevěděla o tom. Příznaky rozvíjející se boreliózy totiž snadno zaměníte třeba s chřipkou. Bohužel se neléčená choroba následně rozvine v chronickou recidivu a zcela rozbourá imunitní systém organismu. Ten je pak náchylný k jakékoli infekci nebo jiným onemocněním a roztáčí se začarovaný kruh hledání diagnóz.
V první chvíli se mi i docela ulevilo, protože jsem konečně věděla, co je příčinou mých potíží, a mohla se podle toho začít léčit. Jenže – po pěti letech, kdy se mohly bakterie v mém těle nerušeně množit a napáchaly obrovské škody, nešlo čekat, že budu zdravá za pár dnů. Stejně tak by mě ale ani v nejhorším snu nenapadlo, že ani po roce a půl mi nebude lépe!
Borelióza se léčí různými kombinacemi antibiotik. Čím delší doba uplynula od vypuknutí, tím déle je třeba počítat s jejich užíváním. Já beru antibiotika už rok. Konzultuji s lékařem všechny varianty, možnosti, kombinace, a stále hledáme tu pravou, která by konečně zabrala. Zatím vše vypadá tak, že je mi po nějakých lécích opravu špatně, pak si tělo konečně zvykne a v tu chvíli je na řadě cyklus s jinou kombinací a vše začíná nanovo. Už nevím, jestli je mi víc špatně ze samotné nemoci, nebo ze všech těch léků. K rozbourané imunitě se přidávají i účinky antibiotik – třeba narušená střevní mikroflóra, takže průjmy se staly běžnou součástí mého života.
Nejhorší na tom všem je, že na sobě nepozoruji žádné zlepšení a moje situace mě poznamenává i psychicky. Na pohled na mně nikdo nepozná, že jsem nemocná, a přesto jsou pro mě i úplně banální věci naprosto vyčerpávající. Umyju nádobí a musím si jít na dvě hodiny lehnout. Po cestě za lékařem do Prahy ležím pět dnů a mám pocit, že už nikdy nevstanu. V takové situaci ani není možné se nějak radovat ze života. Natož abych si třeba našla přítele.
Nejtěžší jsou ale reakce okolí. Rodiče se snaží být chápaví, stejně tak kamarádi, ale vidím, že postupně už ztrácí trpělivost. Jenže kdo boreliózu neměl, nedokáže absolutně pochopit, jak mi je. A tak pořád brouzdám po internetu a hledám další možnosti a alternativy léčby, cokoli, co by mi pomohlo. A nacházím příběhy lidí, kteří berou antibiotika i pět let, aniž by se vyléčili.
Hanka, 25 let