Vždy jsem cítila, že to, co mi bratr dělal, když rodiče nebyli doma, není v běžné. Vše jsem si ale plně uvědomila až mnohem později. Tolik jsem chtěla věřit, že je vše v pořádku…
Rodiče se rozvedli, když mi byly 4 roky. Otec o mě neměl zájem, odešel od nás s mnohem mladší ženou, vídali jsme se jen zřídka, později vůbec. Maminka se po dvou letech znovu provdala, vzala si svého bývalého kolegu. Brzy otěhotněla a mně se narodila malá sestřička.
Byla jsem nadšená. Sestru mám moc ráda. Novému tatínkovi jsem sice říkala strejdo, ale zpětně musím říct, že mě vychoval tak, jako by byl mým vlastním tatínkem. Já a asi i maminka jsme měly pocit, že se vše obrátilo k dobrému a konečně budeme spokojená rodina. Ale asi mi to nebylo souzeno.
Když byl sestřičce rok, přistěhoval se k nám strejdův syn z prvního manželství. Bylo mu 14 let a chtěl bydlet s tátou. Se svou matkou měl komplikovaný vztah a velmi špatně vycházel i se svým otčímem. Z počátku jsem Jirku měla ráda, byla jsem pyšná, že mám najednou velkého bráchu a chtěla jsem, aby mě měl rád.
Zpětně si uvědomuji, že byl Jirka vždy zvláštní, neměl kamarády a ve škole byl vcelku neoblíbený. Dny trávil u počítače. Rodiče, zvlášť strýc, měli radost, že si s Jirkou docela rozumíme. Časem mě Jirka i občas hlídal. Poprvé se to stalo, když jsme byli oba nemocní. Maminka byla sice na mateřské, ale se sestřičkou chodila samozřejmě každý den ven. Po celou dobu mého trápení šlo „pouze“ o nepříjemné intenzivní oboustranné doteky.
Jirka tvrdil, že je pro mě skvělé, když se „tyhle věci“ naučím od něj a ne od někoho cizího. Mezi mnou a bratrem vyrostlo jakési zvláštní tiché pouto. Já sama jsem byla stále více uzavřená a styděla jsem se. Po dvou letech se však Jirka odstěhoval zpět k matce. O svém trápení mluvím až nyní – s psychoterapeutkou. K odborníkovi mě dovedly silné deprese a problémy v sexuálním životě. Moc bych chtěla žít normálně, mít manžela, rodinu, děti. Věřím, že to dokážu, a vím, že bych nebyla první, kdo to zvládnul.
Věra, 30 let
Věra není sama, zneužití rodinným příslušníkem je velmi časté
Psychologové i nevládní organizace se bohužel shodují na tom, že případů sexuálního zneužívání dětí neustále přibývá. Zneužívány jsou nejen dívky, ale i chlapci. Navzdory zakořeněným představám však nejde výhradně o záležitost okrajové skupiny narušených jedinců, či rodin ze sociálně vyloučených lokalit, pachateli totiž nejčastěji bývají rodinní příslušníci ve spořádaně se jevících rodinách!
Počet každoročně odhalených případů s největší pravděpodobností nekoresponduje se skutečností. Mnoho postižených totiž své bolestné tajemství nikdy neoznámí, provází je a ničí po celý jejich život. Komplikuje jim partnerské soužití i vyrovnaný vztah k sobě samým – potýkají se s fyzickými i psychickými problémy. Někteří se nakonec odhodlají o svých zážitcích z dětství promluvit s odborníkem, jiní vláčí své břímě celý život a někteří jej dokonce bohužel neunesou a svůj život ukončí.
Co se považuje za sexuální zneužívání
Zdravotní komise Rady Evropy definuje sexuální obtěžování dětí následovně: „Sexuální zneužívání dítěte je jakékoli nepatřičné vystavení dítěte pohlavnímu kontaktu, činnosti či chování. Zahrnuje jakékoli sexuální dotýkání, styk či vykořisťování kýmkoli, komu bylo dítě svěřeno do péče, anebo kýmkoli, kdo dítě zneužívá.“
Užitečné odkazy najdete na: www.sancedetem.cz, www.centrumelektra.cz, www.sexualni.zneuzivani.cz, www.zachranny-kruh.cz, www.ditekrize.cz