Už týden sedím zavřená doma, probírám se připravenou výbavičkou a jen brečím a brečím. Pořád nemůžu uvěřit tomu, co se stalo.
Jsem vdaná pět let. S manželem jsme se brali po poměrně krátké známosti, chodili jsme spolu jen pět měsíců. Ale tenkrát jsme byli opravdu hodně zamilovaní a svatba nám přišla jako ten největší důkaz lásky. Po ní jsme samozřejmě postupně střízlivěli. Postupně jsme zjišťovali, že jsme vlastně každý úplně jiný a nemáme skoro nic společného. Ne že bychom se hádali, ale nějak jsme neuměli trávit čas spolu tak, aby se jeden nenudil nebo netrápil.
Ale zároveň jsme si ani jeden neuměli představit, že bychom se rozešli. Jsme oba dost paličatí a nechtěli jsme se přiznat, že jsme se unáhlili a společné soužití uspěchali. Každý jsme se s tím vyrovnávali po svém. Manžel objevoval jeden nový koníček za druhým a já jsem se upnula na představu, že založíme rodinu a ta nás opět spojí. Co jiného než dítě by mělo dát našemu společnému životu skutečný smysl?
Petr o tom nějakou dobu nechtěl ani slyšet. „Sami jsme ještě děti, máme čas, sotva jsme se vzali,“ opakoval. Přiznávám, že jsem na něj šla čistě ženskými zbraněmi – obvykle jsem tohle téma otevírala v posteli. Sex byl jednou z věcí, která nás spojovala, a tak jsem mu vždy v nejlepším šeptala do ucha: „Podívej, jak je krásný ty děti dělat, a já bych si tak přála miminko…“
Po roce jsem ho nakonec přesvědčila, a tak souhlasil, že vysadím antikoncepci. Dohodli jsme se, že tomu necháme volný průběh. Nebudeme dělat nic navíc pro otěhotnění ani proti němu. Těšila jsem se, že budu těhotná cobydup, ale ani po několika měsících se nic nestalo.
Manžela jsem k sexu nutila skoro proti jeho vůli, měla jsem pocit, že to děláme málo a určitě se tak netrefujeme do mých plodných dnů. Občas už byl i docela otrávený, protože jsem každý večer podupávala u dveří do ložnice, kdy už si půjdeme lehnout.
Touze po dítěti jsem úplně propadla, a čím déle naše pokusy nebyly úspěšné, tím hůř jsem se cítila. Nedokázala jsem myslet na nic jiného, a tak jsem si ani nevšímala varovných příznaků kolem sebe. S Petrem jsme se čím dál víc odcizovali, ale vůbec jsem to neviděla.
Z práce začal chodit čím dál později, ale mě to neodradilo a k sexu jsem ho vždycky přiměla ráno po probuzení. Milování mi ale nikdy neodmítl. V podstatě to bylo snad to jediné, co jsme spolu ještě dělali. Jinak jsme o sobě prakticky nevěděli. Zpětně nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá, ale mateřské touhy mě prostě zaslepily.
Po třech letech už jsem byla skoro na dně a pomalu se smiřovala s tím, že dítě prostě nepřijde. A najednou, když jsem to čekala nejméně, jsem nedostala menstruaci. Těhotenských testů jsem doma měla spoustu. Udělala jsem si jich pět a všechny byly pozitivní! Myslela jsem, že se radostí zblázním.
Zavolala jsem manželovi a oznámila mu, že dnes musí určitě přijít domů brzo, protože musíme něco probrat. Nezněl moc nadšeně, ale opravdu přišel včas. Čekala jsem na něj s prostřeným stolem s jeho oblíbeným jídlem, svíčkami – a lahví minerálky. Když se překvapeně posadil ke stolu, slavnostně jsem mu tu novinu oznámila.
Notnou chvíli mlčel a jen na mě zíral. Tenkrát jsem si myslela, že oněměl radostí, dneska už vím, že spíš šokem. „Jako fakt? Víš to jistě? No to je překvapení,“ vysoukal ze sebe nakonec. Já jsem mu skočila kolem krku, takže už ani nic říkat nemusel. Během večeře jsem vedla nepřetržitý monolog, co všechno teď musíme udělat a zařídit a jak moc se těším. Petr jen přikyvoval.
V následujících měsících se v naší domácnosti prakticky nic nezměnilo, kromě toho, že Petr chodil domů ještě později a sex už nebyl žádný, protože jsem se o miminko strašně bála a nechtěla nic riskovat. Pilně jsem ale chodila po obchodech a nakupovala výbavičku. Nechala jsem si říct, že budeme mít holčičku, a tak se v budoucím dětském pokoji postupně hromadily růžové hadříky a plno dalších věcí.
Petr se ničeho nezúčastňoval, jen se občas zeptal, jak to jde a jestli jsem v pořádku. Nijak mi to nevadilo, žila jsem si ve svém vlastním světě a nemohla být šťastnější.
O to tvrdší byl pád z obláčku na zem. Jsem v osmém měsíci a teprve před dvěma týdny mě napadlo se Petra zeptat, jestli by byl se mnou u porodu. Neuvažovala jsem o tom do doby, než se mě zeptala kamarádka, která to považovala za naprosto samozřejmé, její manžel prý asistoval u narození obou dětí a ohromně je ten zážitek spojil.
Najednou mi to připadalo jako ta nejdůležitější věc na světě. Hned jsem Petrovi volala, ale nebral telefon, a tak jsem se rozjela za ním do práce. Paní na recepci mi ale řekla, že už odešel. Vyšla jsem tedy z budovy ven a v tu chvíli mi Petr volal, co se děje. „Nečekej dneska na mě, jsem v práci a budu asi až do noci,“ řekl mi. Nejprve mi to hlava vůbec nebrala, myslela jsem zpomaleně. „Počkej, ale já jsem teď u vás a Zuzana mi řekla, že už jsi šel domů,“ odpověděla jsem mu ještě zcela bezelstně.
V telefonu nastalo ticho. „Víš co, tak já jdu domů. Měli bychom si promluvit,“ ozvalo se ze sluchátka nakonec a pak zavěsil. Stála jsem v šoku na chodníku a v hlavě se mi rodilo hrozné tušení, které jsem si odmítala přiznat. Domů jsem šla jako v mátohách a pak ještě hodinu čekala, než Petr konečně dorazil.
Tvářil se strašně vážně a bylo na něm vidět, že by nejradši utekl. Nakonec to na mě ale vybalil přímo. Má jinou ženu. Už skoro rok. Nejdřív to byl jen úlet, ale pak to přerostlo ve vztah a zamiloval se. Chtěl mi to říct už dřív, jenž do toho jsem otěhotněla.
„Nevěděl jsem, co mám dělat. Nechtěl jsem ti ublížit, miminko sis hrozně přála. Jenže já ji opravdu miluju, je to moje druhá polovina, máme toho hrozně moc společného. Sama víš, že my dva se k sobě nehodíme, jen jsme si to nechtěli přiznat. Byl bych hrozně nešťastnej a ty časem taky,“ soukal ze sebe.
Rozhodl se odejít. Prý chtěl původně počkat, až porodím a budu normálně fungovat, ale když už se to provalilo, sbalil si kufry ze dne na den. Byla jsem v takovém šoku, že jsem mu ani nebránila. Prý samozřejmě všechno bude platit, s čímkoli pomůže, ale žít se mnou už nechce.
Kdyby se ke mně na čas nenastěhovala máma, nevím, jak bych to zvládala. Nějakým způsobem funguju, protože nechci ublížit dítěti. Myšlenky na něj jsou taky jediné, co mě udržuje nad vodou. Denně si zpětně promítám, co všechno jsem dělala v manželství špatně, jak jsem byla slepá. Kdybych se chovala jinak, třeba by to takhle nedopadlo. Ale nemám sílu o Petra bojovat, ani nevím jak. Na malou se strašně těším, ale radovat se teď nedovedu. A nejvíc se bojím, že s ní zůstanu sama, už napořád.
Markéta, 30 let
2015: Markéta porodila zdravou holčičku, dala jí jméno Markéta. Teď jsou Markétce už dva roky. Manžel se odstěhoval k nové přítelkyni. U porodu nebyl, ale druhý den přijel do porodnice. Markéta doufala, že se k ní kvůli dítěti vrátí. To se ale nestalo. Jeho přítelkyně také nečekaně otěhotněla. Podal žádost o rozvod. Markéta to těžce nesla, začala se léčit s depresemi. Nyní už bývalý manžel sice na dceru platí alimenty, ale s Markétou ani Markétkou se stýkat nechce. Markéta si před půl rokem našla přítele. Je také rozvedený a má čtyřletého syna. K Markétce má hezký vztah. Zatím spolu ještě nebydlí, ale Markéta ani tuto možnost do budoucna nevylučuje.