Cesta autostopem mě stála málem život

| Autor: KK | Rubrika: Láska a vztahy

Ráda bych, aby se můj příběh stal poučením pro všechny ženy, které si stejně jako před pár lety já říkají tu neuvěřitelně hloupou větu: „To by se mi přece nikdy nemohlo stát.“ Ujišťuji vás, že stát se dnes může cokoli a komukoli. Život máme jen jeden, tak bychom se podle toho měli chovat. Mně to bohužel došlo až ve chvíli, kdy jsem o něj málem přišla.

Cesta autostopem mě stála málem život

Odjakživa jsem byla dobrodružná povaha, která rodičům dělala trochu starosti. S ničím jsem si moc nelámala hlavu, brala věci tak, jak plynuly, a občas mi dělalo potíže dodržovat pravidla, která mi rodiče nastavovali. Chodila jsem pozdě domů, do školy párkrát nedorazila vůbec, tajně kouřila, dokonce jsem několikrát ukradla nějakou drobnost v obchodě. Čistě pro ten adrenalin, ne že bych tak toužila po čokoládové tyčince.

Na druhou stranu jsem ale byla prý chytré dítě s talentem na ledacos, a tak mi moje prohřešky procházely. Stačilo zazářit v matematické olympiádě nebo zahrát něco pěkného na piano a byla jsem zase miláček rodiny. Kromě toho jsem i hodně sportovala - chodila jsem do atletického oddílu. Naši mě tam dali s jediným cílem - unavit mě, abych tolik nezlobila.

Moje bezstarostnost a lehkomyslnost se projevovala i v postoji k opačnému pohlaví. Nic jsem nebrala vážně a nechtěně tak ublížila několika klukům. Zatímco oni byli zamilovaní, já z toho měla jen legraci a smála se jim. Kolem sebe jsem měla jen samé „hodné“ typy, co by mouše neublížili, a tak jsem si vůbec neuvědomovala, že ne všichni chlapi jsou takoví.

O lekci jsem si asi koledovala

Trest za moje chování tedy zřejmě musel dříve či později přijít. Po maturitě jsem se hlásila na několik vysokých škol, a zatímco jsem čekala na rozhodnutí, našla jsem si prázdninovou brigádu. Ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů od vesnice, kde bydlím, jsem si domluvila práci na benzinové pumpě. Myla jsem řidičům okna aut a inkasovala drobné, k tomu pokládala s úklidem. Někdy byly dny, kdy jsem si vydělala pár korun, jindy jsem naopak odcházela domů bohatší o několik stovek. V průměru to byla velmi slušná brigáda a můj sen podívat se na konci prázdnin s kamarádkou k moři začínal vypadat docela nadějně.

Jedinou nevýhodou byla doprava. Z naší vesnice jezdil jediný autobus ráno a druhý přijížděl odpoledne nazpět, kopírovaly pracovní dobu lidí, kteří dojížděli do města. Na pumpě nás brigádníků bylo několik a pracovali jsme na směny. Ty se s autobusem úplně míjely, a tak jsem jezdila na kole. Jenže to taky ne vždycky šlo. Občas lilo jako z konve a někdy jsem měla takovou směnu, že bych jela domů úplně za tmy.

A tak jsem začala stopovat. Našim se to pochopitelně vůbec nelíbilo, ale namluvila jsem jim, že jezdíme ve dvou s jinou brigádnicí, která vystupuje ve vedlejší vesnici. A že kdyby se nám řidič nezdál, do auta nevlezeme. Ve skutečnosti jsem stopovala sama, protože všichni ostatní brigádníci byli z města.

Nejprve jsem se zkoušela ptát řidičů přímo na pumpě, jenže ta nebyla přímo směrem k naší vesnici, a tak jen zlomek oslovených jel mým směrem. Nezbylo mi tedy než vždy odejít na výpadovku a zkoušet štěstí tam. Prvních několik dnů jsem si nařídila, že vlezu jen do auta, kde bude sedět žena. Jenže brzy jsem zjistila, že aut jezdí málo a žena sedí tak v jednom z deseti, takže to bych taky mohla stopovat do druhého dne.

Spoléhala jsem na svůj instinkt

A tak jsem prostě spoléhala na svůj instinkt, posádku auta omrkla, a když se mi zdálo vše v pořádku, vlezla jsem dovnitř. Přece poznám úchyla, říkala jsem si. A to i onoho dne. Už byla tma a já na výpadovce trčela dobrou půlhodinu. Aut jezdilo málo a žádné nezastavilo, až konečně. Tmavá oktávka, ze které se na mě usmíval obyčejný nenápadný chlap. Odhadla jsem ho tak na pětačtyřicet. „Naskoč si,“ pobídl mě, aniž by vyzvídal, kam jedu. Mně huse to vůbec nebylo divné, už jsem se viděla doma a nemyslelo mi to. Říkala jsem si jen, že je to nějaký podivín, protože na mé pokusy o zdvořilostní konverzaci vůbec nereagoval a mlčel. „Jé, my jsme přejeli odbočku, zapomněla jsem vám říct, že bydlím tady,“ probrala jsem se se značným zpožděním. Muž ale nereagoval a jel dál. V hlavě mi zablikalo poplašné světlo, ale pořád ještě jsem věřila, že je to jen omyl. „Počkejte, otočte to prosím, nebo mi zastavte, já už to dojdu,“ prosila jsem.

Místo toho sebou auto smýklo na lesní cestu - v tu ránu jsem věděla, že je zle, a před očima se mi začaly míhat hororové scény ze všech možných filmů. Vůbec jsem nevěděla, co dělat. V panice jsem hmatala po pásu, ale překvapivě silná ruka mi stiskla zápěstí, až jsem vyjekla. „Nikam nepůjdeš,“ přikázal. Auto zastavilo. „Snad sis nemyslela, že tě beru jen tak. Zadarmo není dneska nic.“ Několik vteřin bylo naprosté ticho. Pak jsem se rozbrečela. „Prosím, neubližujte mi...“ lezlo ze mě. „To záleží na tobě, jak se budeš chovat. Nemám rád, když se mi odmlouvá. Jestli budeš hodná, možná tě pustím. Jestli uděláš nějakou kravinu, je s tebou konec, rozuměla?“ Zběsile jsem přikyvovala, když se ke mně začal naklánět.

Kupodivu mi ale mozek úplně nepřestal fungovat a horečně jsem přemýšlela, jak se osvobodit. Zatímco mi chlap začal funět do tváře a pak mi olizoval krk, otřásala jsem se odporem, ale zároveň šátrala rukou po dveřích. Byly zamčené! Jeho ruka mezitím neomylně sáhla mezi moje nohy. Myslela jsem, že se pozvracím. Pak mě jsem dostala zoufalý nápad. „Prosím vás, ráda to s váma budu dělat, určitě se vám to se mnou bude líbit, ale nutně musím čůrat, pochopte...“ Díval se na mě podezřívavě, ale zároveň jsem poznala, že už má myšlení napůl zastřené z jeho pohledu vzrušujícími událostmi.

Zachránila mě spásná hrst hlíny

„Fajn. Vylezu s tebou a pohlídám si tě. Zasedneš hned tady u auta.“ Vystoupil z auta, obešel ho a teprve pak mi otevřel. Měla jsem sukni, tak jsem si dřepla na bobek a předstírala, že močím. Z hlavy se mi kouřilo. Věděla jsem, že tohle je jediná šance. Jakmile budu zpátky v autě, je konec. Spoléhat na to, že mě „jen“ znásilní a pak pustí, jsem rozhodně nechtěla! Proč by riskoval, že ho pak udám...

„Tak dělej,“ vyjel na mě. Poslušně jsem kývala a pak, nevím, jak mě to napadlo, jsem nabrala do dlaně hrst hlíny u svých nohou. Srdce mi divoce bušilo. Jen jeden pokus, věděla jsem. Pomalu jsem vstávala, přikrčená a napůl otočená pryč. Když se na mě podíval, bleskurychle jsem mu hodila hlínu do očí, odrazila se do mohutného skoku a nasadila sprint pryč. Slyšela jsem za sebou nadávky, neměla ani tisícinu vteřiny se ohlédnout, ale podle řevu, který slábl, jsem věděla, že za mnou neběží. Zatím. Až si vytře hlínu z očí, bude zle.

Snažila jsem se v tom stresu vymyslet, kam běžet. Po silnici můžu rychle, ale tam mě rychle dožene. Vrhnout se do lesa, kde je tma, jámy, kořeny a žádná šance, že potkám jiné auto? Do toho jsem na sobě měla svítivě bílé tričko, které zářilo do dálky. Servala jsem ho ze sebe a odhodila do příkopu. Pádila jsem dál a v dálce uslyšela zvuk motoru. Nečekala jsem na nic a vrhla se do křoví vedle silnice. Cítila jsem, jak jsem podrápaná, ale to bylo to poslední, co mě zajímalo. Přikrčená jsem sledovala, jak se pomalu blíží auto. Zastavilo tam, kde jsem odhodila tričko. Bylo to asi padesát metrů na druhé straně cesty od místa, kde jsem ležela. Když vystoupil, myslela jsem, že se mi srdce rozskočí. Sebral triko, chvíli si ho prohlížel, pak dlouho zíral do křoví u cesty. Nakonec i s trikem nasedl a rozjel se. Když mě míjel, zavrtala jsem se k zemi, jak nejvíc to šlo. Auto projelo, slyšela jsem, jak zrychluje a nakonec zvuk motoru utichl v dálce.

Zhroutila jsem se až doma

Přesto jsem ležela dál bez hnutí, netuším, jak dlouho. Pořád jsem se bála, že se vrátí. Čekala jsem zradu - že nechal auto někde dál a vrací se pěšky do lesa. Věděla jsem, že tu věčně zůstat nemůžu. Bála jsem se sáhnout pro mobil v kapse sukně, každý zvuk mě lekal. Nakonec jsem se přece odvážila na silnici a rozběhla se s ušima našpicovanýma, připravená kdykoli skočit do křoví a ukrýt se. Jak jsem v tu chvíli byla vděčná své atletické průpravě! Měla jsem dost sil, abych mohla běžet.

Naštěstí to k odbočce do naší vesnice nebylo daleko. U ní jsem byla obzvlášť ve střehu, jestli tam někde nečíhá. Pak už to bylo kousek. Když jsem doma zazvonila a otevřela mi nic netušící usměvavá máma, věděla jsem, že jsem v bezpečí. Teprve v tu chvíli se mi podlomily nohy a já se špinavá, odřená, jen v podprsence a roztržené sukni složila na podlahu. Máma jen vyjekla a okamžitě si spočítala dvě a dvě. Přivolala tátu a střídavě se ze mě snažili dostat aspoň slovo. Pak mě naložili a odvezli rovnou na policii. Jenže co jsem jim mohla říct? Černá oktávka, chlap ve věku mého táty, nakrátko a se strništěm. Nic víc jsem si nevybavovala. Před očima jsem měla tmu. Policisté se navíc tvářili, že jsem další z blbých puberťaček, co si koledovala a může si za to sama. Měli pravdu! Ale trochu citlivějšího přístupu by neuškodilo...

Sepsali jsme protokol, ten někam zaevidovali - a tím to skončilo. Nevím o tom, že by někdy toho chlapa našli. Ale můj život to změnilo jednou provždy. Sice se mi nakonec nestalo nic kromě pár šrámů - ale psychicky mě to nenávratně poznamenalo. Z veselé holky je dneska, i po skoro třech letech od doby, co se to stalo, tichá ušlápnutá bytost, věčně ve střehu a se strachem v očích. Nevěřím nikomu a ničemu, trpím utkvělou představou, že toho člověka znovu někde potkám a on se mi pomstí. Uvědomuju si, jak jsem se dřív chovala. Život mě tvrdě poučil a jsem vděčná, že jsem dostala druhou šanci. Ale už nikdy nebudu stejná jako dřív.

Petra, 21 let

Další články z rubriky

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Jak poznáte, že bude dobrý milenec? Sledujte prsty, doteky i polibky!

Dnes | Byli jste už na několika schůzkách a vše spěje k tomu, že brzy dojde k prvnímu sexu. Jste nervózní,…

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

HANA (39): Balí mě soused a láká mě na drsný sex!

29. 11. | 29 | Pohledný soused Hany se jí už několik týdnů dvoří. Oběma je jasné, že by nešlo o vztah, ale…

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

MÁJA (46): Přítelův syn je monstrum. Přemýšlím o rozchodu

28. 11. | 29 | Máji přítel má velmi problematického syna. Společně strávené víkendy jsou pro ni očistec a k Májině…

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

JOVANKA (31): Přítel je rasista. Nesnáším to!

27. 11. | 46 | Přítel Jovanky má dvě tváře. Navenek působí jako uhlazený elegán s galantním chováním vůči rodině i…