Co říci? Mohlo to dopadnout hůř a děkujme za takové životní kopance...
Jezdili jsme s přítelem stopem k němu domů, asi 100 km od našeho města, projeli jsme spolu stopem za dvoje prázdniny Skotsko. S budoucím mužem jsme jeli stopem do Vídně. Pak jsem párkrát stopovala sama, mezi vesnicema, kde je jednoduše nouze o autobusy. Říkám si, že mám co vracet, protože někteří řidiči byli naprosto skvělí, zavezli třeba i kousek dál, než měli cestu, jen aby pomohli, takže stopaře jsem také brávala, teď s autem plným dětí už není kam. Je pravdou, že v 95% případů jsem stopovala s klukem, sama málo. Ale třeba po ulici chodím také za tmy sama. Člověk by neměl riziko podceňovat, ani přeceňovat, je to těžké, zkušenost autorky je odstrašující, pro mě byl autostop zdrojem spousty hezkých zážitků.
Z druhé strany - jezdím často sama, zrovna včera na konci města stopoval mladší muž, začínalo zase pršet. Nezastavila jsem...prostě se bojím, jsem v autě sama nevím koho bych si k sobě pustila.
Spíš než ze znásilnění mám strach z toho, že nevím jaký je dotyčný řidič, jestli nepil atd. Autonehoda mi přijde pravděpodobnější než že narazím na úchyla.
To je přeci jasný jak facka! Když se stopuje zcela neznámý člověk, tak se musí s 50ti% počítat s něčím takovým. Proto jsem nikdy v životě nestopovala, šíleně jsem se bála právě něčeho takového. Kdyby žena měla stejnou fyzickou sílu jako má chlap, tak by si to mužský sakra rozmysleli, proto využívají své převahy a děje se i domácí násilí.
Potvrďte prosím přezdívku, kterou jsme náhodně vygenerovali, nebo si zvolte jinou. Zajistí, že váš profil bude unikátní.
Tato přezdívka je už obsazená, zvolte prosím jinou.