Úplně první dámou Československa se stala v roce 1918 krásná a inteligentní Charlotta Garrigue Masaryková. I když skoro celý život trpěla těžkými depresemi, nevzdala svůj boj a právě díky ní se práva českých žen dostala do ústavy.
Charlotta byla jedinečná, což ostatně moc dobře věděl i její muž, první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Miloval ji a po její smrti o ní napsal: "Byla krásná, měla výbornou hlavu, lepší než já. Byla nekompromisní a nikdy nezklamala. S ní jsem dostal do života to nejlepší." Byla tím nejkrásnějším spojením síly, inteligence, energie a laskavé něžnosti i přísné morálky. Bez ní by Masaryk nebyl tím, kým byl. Ne nadarmo se říká, že za každým úspěšným mužem stojí jeho žena.
Pokračování 2 / 5
Osudové setkání
Se svým budoucím manželem se Charlotta setkala v létě 1877 v Lipsku. Bylo jí už sedmadvacet let, takže žádná holčička, ale žena, která věděla, co chce. Masaryk tam studoval teologii a filozofii a vedle toho pracoval jako vychovatel syna vídeňského bankéře. Tehdy bydlel spolu s dalšími studenty v penzionu paní Göringové. Tam se taky poprvé doslechl o americké rodině Garrigue. Jejich dcera měla do Lipska dorazit, aby studovala konzervatoř. A protože se znala s dcerou paní Göringové, je jasné, že mladého Masaryka nemohla minout.
Masaryk byl Charlottou okouzlen hned první den, kdy se s ní seznámil. Na rozdíl od jiných žen, které do té doby poznal, byla chytrá, vzdělaná a vážná. Krásně se s ní povídalo a přitahovala ho i díky tomu, že přišla z naprosto odlišného světa. Charlotta se narodila do bohaté rodiny, Masaryk vyrůstal ve skromných poměrech. Jen díky dobrodincům mohl studovat. Kdyby jich nebylo, zřejmě bychom neměli prvního prezidenta, ale zámečníka Masaryka – tím se měl totiž původně stát.
Pokračování 3 / 5
Harmonické manželství
Svatba se konala v roce 1878 v New Yorku a svou úctu k manželce prokázal Masaryk i tím, že hned po sňatku přijal její jméno Garrigue. Manželé se přestěhovali do Vídně, kde se jim narodily první dvě děti – Alice (1879) a Herbert (1880). V Praze se pak narodily další dvě – Jan a Olga (dvě další zemřely brzo po narození). Charlotta byla velmi aktivní, a přestože se o rodinu starala, Masaryk jí rád pomáhal. Vozil kočárek, přebaloval či krmil děti – v té době něco neskutečného! Charlottě se ve Vídni nelíbilo, tak uvítala, když dostal manžel v roce 1882 nabídku z Prahy, aby tam přednášel na České univerzitě.
Ještě ve Vídni po druhém porodu se u Charlotty objevily deprese. Zhroutila se a od té doby s nimi bojovala pořád. Ovšem ani to ji nesrazilo na kolena. Po příjezdu do Prahy se téměř okamžitě zapojila do veřejného života. Začala se učit česky, poznávat historii a do Prahy se zamilovala. Masaryk byl pyšný a s nadsázkou o ní prohlašoval: „Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia našeho národa.“ Byla skromná, odmítala oslovení „milostpaní“, pro všechny byla „paní Masaryková“.
Pokračování 4 / 5
Neohrožená a statečná partnerka
Masaryk si své ženy velice vážil a obdivoval nejen její inteligenci, ale také její solidaritu. V letech 1886 až 1899 se stal terčem útoků, protože podpořil tvrzení, že Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský jsou falzifikáty. Další důvod k nesnášenlivosti zavdal tím, že se zastal Žida Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky. Kvůli jeho boji proti antisemitismu trpěla celá rodina, ale Charlotta stála neohroženě po jeho boku. Rázně mu zakázala emigraci a prohlašovala: "Tvé místo je tady, musíš hájit pravdu."
Charlotta trpěla stále víc depresemi, které se pokoušela překonat tvrdou prací a také silnou vůlí. Jen ona sama věděla, že je to téměř nemožné. Rodina byla v nemilosti a po sarajevském atentátu musel Masaryk odejít do exilu. Vzal si s sebou mladší dceru Olgu a Charlotta zůstala s ostatními dětmi sama v Praze. Nebylo to vůbec lehké, protože byla vystavována výslechům a represím, v roce 1915 pak zatkli dceru Alici. Charlottu od zatčení zachránila paradoxně její nemoc. Devět měsíců si pouze psaly a jejich korespondence později vyšla knižně jako Dopisy do vězení.
Pokračování 5 / 5
Nemoc ji pomalu užírala
V roce 1918 se konečně setkala po mnoha letech s manželem. Když byl v listopadu zvolen prezidentem, ona se stala první dámou, aniž by o to stála. Bohužel v té době už na tom nebyla zdravotně moc dobře, deprese ji užíraly čím dál víc. Přesto i nadále bojovala za ženskou emancipaci. V roce 1920 se jí podařilo do první československé ústavy zakotvit práva žen! Role první dámy si moc neužila kvůli zhoršujícímu se zdraví. Na veřejnosti se objevila naposledy na Všesokolském sletu v roce 1920.
Neohrožená a statečná, taková byla Charlotta. Mnohem víc Češka než řada těch, kdo se zde narodili. Zamilovala si chorál Ktož jsú boží bojovníci a prohlásila, že by se hodil mnohem víc za českou hymnu. „Český národ není tak měkký jako píseň Kde domov můj,“ tvrdila. Ani ona nebyla měkká, o tom ostatně svědčí její celoživotní boj s depresemi i boj za ženská práva. Byla bojovnice a s osudem se prala zuřivě. Svůj boj prohrála v květnu 1923, kdy ji postihla srdeční nedostatečnost a následně mrtvice. Na jejím pohřbu zazněla nejen státní hymna, ale taky chorál Ktož jsú boží bojovníci.
