Studuji vysokou školu a mám možnost odjet na několik měsíců nebo dokonce na rok na zahraniční univerzitu. Připadá mi to jako skvělá příležitost, jak se naučit jazyk a získat skvělé reference do životopisu. Jenže příteli se to vůbec nelíbí. Prý se bojí, že o mě přijde, protože se to stalo všem jeho kamarádům. Vím, že odloučení je těžké, ale přece to není nemožné. A jednou bych třeba litovala, že jsem to nezkusila.
S Lukášem chodím dva roky. Je o čtyři roky starší než já. Seznámili jsme se ve škole. Když jsem nastoupila na fakultu, on byl už v posledním ročníku. Když jsem prvně zavítala do školní knihovny, dost jsem tam bloudila a on mi pomohl se zorientovat. Pak jsme zjistili, že bydlíme na stejné koleji, a nejdřív se jen trochu kamarádili. Až po několika měsících jsme se dali dohromady.
Dost jsem mu pomohla, když psal diplomku a připravoval se na státnice. Byla to skvělá zkušenost i pro mě, věděla jsem, co mě v budoucnu čeká. A dost nás to stmelilo. Lukáš už při škole pracoval na půl úvazku v jedné firmě. O prázdninách po státnicích jsme si udělali měsíční cestu po Evropě a pak nastoupil do práce naplno. Z koleje se přestěhoval do vlastního podnájmu a po dalším půlroce mi nabídl, abych bydlela u něj.
Až donedávna nám soužití fungovalo bez jakýchkoli potíží. Stejně jako on i většina dnešních studentů i já při škole už trochu pracuju, takže přispívat na nájem mi nedělá potíže. A společná domácnost funguje hladce, nic neskřípe.
Jsem teď ve třetím ročníku, píšu bakalářskou práci, v létě mě čekají malé státnice a pak bych měla pokračovat v magisterském programu. To samozřejmě mám v plánu, ale mezitím bych ráda využila příležitost, kterou škola nabízí, a chvíli studovala i v zahraničí. Myslela jsem na to ještě dřív, než jsem vůbec na vysokou šla, protože stáž v cizině před několika lety absolvoval můj starší bratr a byl nadšený. Ráda cestuju, baví mě poznávat cizí země, jazyky mi jdou – zkrátka když jsem zjistila, kde všude bych svůj obor v cizině mohla studovat, řekla jsem si, že takovou příležitost si nesmím nechat ujít.
A období po prvních státnicích mi připadá ideální. Samozřejmě jsem u toho hned pomyslela i na Lukáše. Miluju ho a vím, že několikaměsíční nebo dokonce i roční odloučení je ohromně těžké. Jenže zároveň jsem si říkala, že pokud má náš vztah vydržet, tak takovou zkoušku zkrátka zvládneme. A pokud ne, přišli bychom na to později tak jako tak.
Jeho reakce na můj plán byla až hysterická
Zkrátka někdy v lednu jsem mu to řekla. Ani nevím, jakou reakci jsem čekala, ale asi jsem doufala, že bude zhruba ve smyslu „no nadšený z toho nejsem, ale nebudu ti samozřejmě bránit, zvládneme to.“ Jenže Lukáš byl skoro hysterický a poprvé jsme se opravdu pohádali.
Jeho první reakce totiž byla „Tak to v žádném případě!“. Zarazila jsem se, pak ho požádala, aby to zopakoval, a on začal skoro křičet. „Jestli se chceš rozejít, tak to řekni rovnou, nemusíš to okecávat nějakým studiem v cizině!“ Vůbec jsem tomu nerozuměla, a protože jsem taky docela horká hlava, když na to přijde, samozřejmě jsem si taky dupla. Ten večer jsem se vlastně ani pořádně nedozvěděla, co mu tak vadí, protože jsme se zasekli na tom, proč bych se s ním měla chtít rozcházet.
Až o víkendu, když jsme se zas v klidu sešli doma, to z něj vylezlo. Prý byl během doby, co sám studoval, svědkem mnoha případů mezi svými kamarády a spolužáky, kdy jeden z páru odjel na školu do ciziny. A prý kromě jediné dvojice to u všech skončilo rozchodem! Buď si jeden, nebo druhý někoho našel, nebo ten, co byl pryč, během té doby zjistil, že už toho chudáka, co čeká doma, vlastně nechce.
„Až asi na dva případy se vždycky rozešla ta holka, co odjela ven. Najednou jí ten její tady doma nebyl dost dobrej,“ vykládal Lukáš hořce. „Jako vůl tady ten chlap čeká, a pak ona si tam najde nějakýho jinýho, protože Čech je jí málo. Anebo přijede a oznámí mu, že chce být sama a ujasnit si, kdo vlastně je a co v životě hledá.“
Přišlo mi to přitažené za vlasy, ale tvrdil mi, že mě klidně s kamarády seznámí a oni mi to povypráví sami. Vysvětlila jsem mu, že mě trochu uráží, když mi už dopředu nevěří a počítá s tím, že se zachovám takhle.
„Je to samozřejmě těžké. Ale já bych mohla říct, že se stejně budu bát, že si najdeš někoho tady. To by se člověk musel nervovat pokaždé, když se nevidíme jeden víkend. O tom to přece není. Když se máme rádi a chceme spolu být, tak to zvládneme. Naopak nás to posílí,“ přesvědčovala jsem ho.
Chtěla bych, aby to pochopil
Ale Lukáš se zasekl. Nechala jsem to tedy pár týdnů být, říkala jsem si, že se mu to třeba rozleží a zklidní se, a znovu téma otevřela koncem února. Na jeho názoru se ale bohužel nic nezměnilo. Zkusila jsem tedy navrhnout z mého pohledu kompromis – neletěla bych do Spojených států, jak jsem původně plánovala, ale zkusila bych univerzitu v Německu nebo Rakousku, které jsou také k mání. Tam by za mnou přece mohl jezdit a stejně tak bych se já občas dostala domů.
Jenže ani to mu nestačí. Zase jsme se jen pohádali. Blíží se termín uzavření přihlášek a já se musím rozhodnout. Vnitřně jsem přesvědčená, že bych měla jet, ale ráda bych měla jeho „požehnání“, nechci to udělat, když s tím tak zásadně nesouhlasí. Ale Lukáš to teď začal stavět téměř do roviny: Jestli odjedeš, nemáš mě ráda a nemá to mezi námi cenu.
Mrzí mě to a na jednu stranu chápu, že se opravdu bojí. A že mě možná má fakt tak rád, že o mě nechce přijít. Na druhou mi to ale připadá jako extrémní reakce a hlavně – jak už to tak ženské mívají – začínám zobecňovat a představovat si, jak by to bylo dál. Když mu ustoupím v tomhle, co přijde potom? Má vůbec právo mě takhle omezovat?
A mám já právo odjet, aniž bych se na něj jakkoli ohlížela? O tom přece vztah také není. Zkrátka nevím. Když se bavím s kamarádkami, polovina souhlasí se mnou, polovina chápe Lukáše. Rodina jakbysmet. Musím se už opravdu brzy rozhodnout a pořád nevím, co udělám.
Dita, 23 let
