Podvědomě jsem se bála, že jednou ten okamžik přijde. Chvíle, kdy se budeme s manželem muset rozhodnout, kde a jak žít. Jestli jsem někdy v našem vztahu měla o něčem pochybnosti, byla to tahle jediná věc. Manžel je rodilý Pražák se všem ctnostmi i nectnostmi, já typická náplava, které velkoměsto k srdci nikdy nepřirostlo. Plánujeme dítě, ale já si neumím představit, že bych ho vychovávala v Praze.
Jako spoustu lidí mě do Prahy přiválo studium na vysoké škole. A díky němu jsem se taky seznámila se svým manželem, byli jsme totiž spolužáci. Dohromady jsme se dali ve druhém ročníku, když náš kruh o prázdninách uspořádal týden na vodě.
Vašek absolvoval něco takového prvně v životě, ale přesto mu to šlo nejlíp ze všech, a já ho z jiné lodi fascinovaně pozorovala. Po třech dnech jsem si vyměnila místo s jeho háčkem a zbytek výletu jsme se plavili spolu.
Po návratu do Prahy jsme pak vyrazili na první opravdové rande. Šli jsme se projít Prahou a vylezli i na Petřín. Dodnes si pamatuji, jak jsme si nahoře sedli na lavičku, Vašek se rozhlédl kolem a pronesl: „Stejně se mi líbí, že je Praha veliká a moderní, a přitom je tu tak krásná příroda.“
Já jsem dostala záchvat smíchu a on na mě nechápavě koukal. „Příroda? Těmhle pár stromkům ty říkáš příroda?“ smála jsem se. „Jestli chceš vidět, jak vypadá příroda, přijeď k nám.“ Pocházím totiž z malého městečka, spíš už vesnice na Šumavě, kde hned za domem začínají nekonečné lesy.
Venkovský vzduch mi začal chybět
Jenže Vašek se skoro urazil, on to myslel naprosto vážně. Teprve když jsem s ním byla delší čas, začala jsem poznávat, jak je na Prahu fixovaný a jak ji hrdě brání. Pro něj opravdu Stromovka představovala téměř divočinu! A to i přesto, že byl docela zcestovalý a rozhodně viděl spoustu opravdových přírodních krás u nás i v cizině.
Kdysi jsem šla do Prahy s tím, že až dostuduji, vrátím se zpátky do rodného kraje a najdu si práci tam. Ale vztah s Vaškem byl opravdu vážný, v posledním ročníku jsme si našli společný podnájem a já už při škole trochu pracovala. Po promoci jsem plynule přešla na plný úvazek a vlastně mě nejdřív vůbec nenapadlo přemýšlet nad budoucností.
Rodiče se mě několikrát zeptali, jak to se mnou bude, a já jim vždycky odpovídala – teď to neřeším, uvidíme. Jenže pak přišla svatba – a já si prosadila, že se bude konat v mém rodišti, jak se na nevěstu sluší. Obřad jsme měli na prosluněné louce u lesa, a když jsem se už jako vdaná paní nadechla toho krásného čistého vzduchu, který v Praze prostě není, najednou jsem si uvědomila, že chci z města pryč.
S Vaškem jsme o tom začali diskutovat brzy na to. Začala jsem opatrnými dotazy, jestli si umí představit bydlení i jinde než v Praze, a on okamžitě kategoricky odpověděl, že ne. Nekomentovala jsem to,dokud mu to nedošlo a nezeptal se: „Ty bys snad chtěla jinam? Tobě se tu nelíbí?“ A tak jsem mu to řekla. Že nesnáším zácpy, davy lidí, smrad, špínu v ulicích, nekonečné cestování do práce, uspěchanost a hon za vším možným.
„Připadá mi, že den trávím jen tím, že někam dvě hodiny jedu, pak někde osm hodin sedím a pak jedu dvě hodiny domů – a tam jen padnu,“ líčila jsem. „Šťastná jsem, když vyjedeme o víkendu pryč, to mám teprve pocit, že volně dýchám.“
Vašek se na mě díval s údivem. „Já to takhle vůbec nevnímám. Přijde mi naopak skvělé, že je tady všechno a kdykoli k dispozici. Když si ve dvě ráno vzpomeneš, že něco potřebuješ, vždycky to seženeš. Nikdy nejsi sama, pořád máš co dělat. Dojíždění? Když budeš jezdit do práce z nějaké zapadlé vesnice, bude to ještě horší.“
Úvahy o dítěti odhalily naše potřeby
Téma jsme pak na nějaký čas opustili, ale já začala častěji jezdit domů k rodičům, i bez Vaška. Na každý takový víkend jsem se těšila jak malá holka. Chodila jsem sama po šumavských lesích a bylo mi krásně. Zpátky do Prahy jsem se těšila na Vaška, ale jinak se mi tam vůbec nechtělo.
Letos okolo Vánoc jsme se poprvé začali vážně bavit o tom, že už bychom mohli založit rodinu. A taky jsme se poprvé za dobu, co jsme spolu, opravdu pohádali. Uznávám, že jsem na to nešla šťastně – hned na začátku debaty jsem rezolutně řekla, že dítě chci, ale nehodlám s ním žít v Praze. To Vaška nadzvedlo, okamžitě mi to vrátil, že on to vidí stejně, akorát že on nebude žít na vesnici.
A tak jsme začali snášet argumenty, kterými se snažíme jeden druhého přesvědčit o své pravdě. Vašek pořád mluví o pracovních příležitostech, dostupnosti služeb, kulturním vyžití, já oponuji zdravým prostředím, klidným životem, lepším místem pro výchovu dětí.
A ani jeden nechceme ustoupit. Přestože mu říkám, že se přece nemusíme stěhovat někam do horského pohraničí. Stačilo by mi v podstatě jakékoli malé městečko nebo vesnice, kde bude v okolí příroda. Klidně kousek za Prahou! Tahala jsem Vaška na výlety do Brd nebo na Žďársko. „To přece není tak daleko, abychom odsud nemohli dojíždět,“ přesvědčovala jsem ho. Ale nechce ani slyšet!
Zatím beru pořád antikoncepci, i když už bych miminko chtěla. Jenže mě pořád v hlavě děsí představy, jak mi rozjívené dítě vběhne pod auto nebo mu někdo nějak ublíží. Vím, že to se může stát kdekoli, ale ve velkém městě mi ta rizika připadají větší. Já jako malá lítala s klíčem na krku po vesnici a nikdy se mi nic nestalo, ačkoli neexistovaly mobily a naši často celé odpoledne netušili, kde jsem. Troufli byste si nechat takhle své děti běhat v Praze? Já rozhodně ne. A přitom právě bezstarostné dětství bych jim chtěla dopřát… Jenže jak přesvědčit i manžela?
Klára, 28 let